Když budeš zlobit, nebudu tě mít ráda. Věta, kvůli které z dítěte vyroste nešťastný dospělý, varuje odborník

Podmínečná láska znamená, že dítě dostává přijetí jen tehdy, když se chová podle očekávání dospělých. „Když uděláš tohle, mám tě rád. Když ne, nemám,“ shrnuje psychoterapeut Martin Zikmund. Pro dítě je to zásadní problém – rodiče totiž potřebuje k přežití. A velmi brzy si začne spojovat jednoduchou rovnici: když nebudu hodné, přijdu o lásku. A to je nebezpečné.

Jenom já jsem špatný

Zlom často přichází kolem druhého roku života, kdy si dítě začne uvědomovat vlastní závislost. Vidí, že samo nezvládne základní věci, zatímco rodiče „umí všechno“. Pokud se v této fázi setká s odmítnutím nebo s citovým vydíráním, může si vytvořit přesvědčení: já nejsem v pořádku, ostatní ano. A to je vzorec, který se snadno přenese do dospělosti.

Takoví lidé pak často potlačují vlastní potřeby, snaží se zavděčit autoritám, jsou přehnaně výkonní a neschopní říct ne. V práci zůstávají dlouho do noci, ve vztazích dávají víc, než dostávají. „Navenek mohou být velmi úspěšní, ale vnitřně vyčerpaní, nespokojení a náchylní k vyhoření,“ říká Zikmund. Lásku totiž pořád vnímají jako něco, co si musí zasloužit.

Pocit ohrožení přetrvá do dospělosti

Podmínečná láska se netýká jen velkých výroků. Stačí, když rodič odmítne dítě po špatné známce, vyhrožuje mu ztrátou přijetí nebo ho trestá mlčením. Problém není v tom, že dítě udělá chybu, ale v tom, že se kvůli ní cítí ohrožené. A v ohrožení se – stejně jako dospělí – neumí učit ani růst.

Co s tím, pokud jsme rodiči? Zikmund zdůrazňuje jednoduché pravidlo: láska musí zůstat jistá, i když chování neodpovídá našim představám. Můžeme se zlobit, nastavovat hranice, říct „tohle se mi nelíbí“. Ale věta „nemám tě rád“ by neměla zaznít. Pokud už dojde ke konfliktu, pomáhá ho vyvážit pozitivními interakcemi – objetím, společným časem, omluvou. Děti se totiž učí především nápodobou.

Náprava existuje

A co když jsme si podmínečnou lásku nesli z dětství? Dobrá zpráva je, že změna je možná. V bezpečných vztazích (v práci, v přátelství, ve vztahu), nebo díky psychoterapii lze znovu zažít pocit, že jsme v pořádku takoví, jací jsme. „Psychoterapie je cesta ke svobodě,“ uzavírá Martin Zikmund. Svobodě dělat to, co chceme – a necítit se u toho provinile.

Více o tématu se dozvíte v druhé epizodě podcastu 13 hříchů rodičovství

Kdo je Martin Zikmund?

Vystudoval telekomunikační techniku na FEL ČVUT v Praze a podnikání a management v průmyslu na MÚVS ČVUT v Praze. Po 15 letech v byznysu se začal věnovat psychoterapii, absolvoval Pražskou psychoterapeutickou fakultu, Rogeriánský psychoterapeutický výcvik v Diakonii CČE a desítky kurzů a sebezkušenostních seminářů v Česku i v zahraničí. Dlouhodobě se věnuje spolupráci se Státním zdravotním ústavem a Výzkumným ústavem bezpečnosti práce v oblasti pracovní medicíny a témat ohledně stresu a rezilience. Více se o něm dozvíte na martinzikmund.cz.