Láska jako boj. Opravdu si musíte partnera zasloužit? Ne, vztah není soutěž ani „výcvik pejska“

Proč je láska důležitá? Každý máme city. Umíme se zamilovat a toužíme, aby naše láska byla opětovaná. Bezpodmínečně. Láska má být souzněním dvou duší, které si rozumí. A musí být rovnocennými. Pokud ne, pak se jeden z aktérů dostává do pozice využívaného. A to přece není dobře. Láska není soutěž, kdy si za dobrý výkon máme něco zasloužit. Vztah nespočívá v soupeření, ale v doplňování se a podpoře. Ani jeden ze dvojice by se neměl doprošovat citů a trápit se, zatímco druhý si něco dokazuje.

Jak vzniká vztah závislosti na druhém?

Bohužel nenápadně. Ani si to neuvědomujeme. Závislost zpočátku může působit jako silná přitažlivost, intenzita či obdiv. Jeden z partnerů je v roli toho, kdo „dává“, druhý v roli toho, kdo „hodnotí“. Dostáváte drobné signály. Přichází chlad, odtažitost, strohost, když nejste dost dobří. Komunikace je v napětí. Náklonnost je pomyslná odměna za splnění očekávání. Postupně se učíte, že klid a blízkost nepřichází samy o sobě, ale jen tehdy, když obstojíte. Vnímáte, že to působí jako výcvik pejska, který touží po pamlsku?

Proč se podřizujeme ve vztazích?

Kořeny tohoto nastavení často sahají hluboko do minulosti. Pokud jste vyrůstali v prostředí, kde byla láska podmíněná výkonem, poslušností, úspěchem nebo rolí „hodného dítěte“, může být pro vás podobný model vztahu povědomý. Nezaměňujeme ho za něco patologického, ale za cosi důvěrně známého. Boj o uznání se pak stává způsobem, jak prožívat blízkost, i když je vyčerpávající. Pokud jste nezažili přirozený příval citů v minulosti, toužíte po lásce za každou cenu. 

Role muže a ženy v partnerství

Problémem takové lásky je nerovnováha. Jeden partner má moc definovat hodnotu toho druhého. Ten, kdo se snaží, postupně ztrácí kontakt se svými potřebami, hranicemi i autenticitou. Místo otázky „Jak se v tomto vztahu cítím?“ přichází otázka „Co musím udělat, abych byl milován?“ Vztah se tak mění v permanentní zkoušku, kterou nelze skutečně složit. Sociální psycholožka Jennifer Crocker z Ohio State University poukázala na to, jak lidé staví svou hodnotu na vnějších oceněních a potvrzeních. Ve své práci Contingencies of self-worth uvádí, že někteří lidé si věří jen tehdy, když dostávají uznání od druhých, čímž si vytvářejí narušené a úzkostné mezilidské vztahy.

Láska není strach

Zásadní je uvědomění, že zdravá láska nevzniká ze strachu ze ztráty, ale z pocitu vnitřní hodnoty. Partnerství nemá být místem, kde dokazujeme, že si zasloužíme existovat. Skutečná blízkost stojí na vzájemném uznání, ne na výkonu. S tím souvisí další moment. To, zda se v takovém vztahu nacházíte, zjistíte, když si položíte otázku, kolik toho pro vás dělá partner. V jaké pozici je? Neznamená to, že ve vztahu neexistují konflikty nebo očekávání, ale že láska nesmí být používána jako nástroj kontroly.

Jak se vymanit ze vztahu, kde bojujeme o pozornost?

Vystoupit z boje o uznání bývá náročné. Vyžaduje to odvahu přestat se snažit být někým jiným, než kým jsme, a riskovat, že bez neustálého dokazování partnerství neobstojí. Zároveň však právě tento krok otevírá možnost skutečné intimity, takové, kde nejsme milováni za to, co děláme, ale za to, kým jsme. A pokud to partner nepřijme, je lepší jít dál. Za někým, kdo nám bude dokazovat lásku jen tak. Tak jako to děláme přirozeně my. Pokud ovšem hodláte v takovém vztahu setrvat, musíte se změnit. Ne kvůli druhému, ale kvůli sobě. Psycholog Carl Rogers ve své knize Jak být sám sebou (One Becoming Person) píše: „Zvláštním paradoxem je, že když se přijmu takového, jaký jsem, pak se mohu změnit.“ Je důležité si nastavit zrcadlo, abyste věděli, co děláte dobře, co špatně a co je třeba změnit, abyste byli i šťastným člověkem. Někdy pomůže obyčejná představa. Vizualizujte si svůj život za 5 nebo 10 let. Opravdu takto chcete promarnit čas? 

Zdroj: Simplypsychology.com, Goodreads.com, Osu.edu, Positivepsychology.com, Researchgate.net