Láska patří k životu. Jde o prostor plný bezpečí, přijetí a vzájemné podpory. Přesto se v mnoha vztazích nenápadně promění v boj. Boj o pozornost, uznání a potvrzení vlastní hodnoty. V takové dynamice však přestáváme být rovnocennými partnery.
Proč je láska důležitá? Každý máme city. Umíme se zamilovat a toužíme, aby naše láska byla opětovaná. Bezpodmínečně. Láska má být souzněním dvou duší, které si rozumí. A musí být rovnocennými. Pokud ne, pak se jeden z aktérů dostává do pozice využívaného. A to přece není dobře. Láska není soutěž, kdy si za dobrý výkon máme něco zasloužit. Vztah nespočívá v soupeření, ale v doplňování se a podpoře. Ani jeden ze dvojice by se neměl doprošovat citů a trápit se, zatímco druhý si něco dokazuje.
Jak vzniká vztah závislosti na druhém?
Bohužel nenápadně. Ani si to neuvědomujeme. Závislost zpočátku může působit jako silná přitažlivost, intenzita či obdiv. Jeden z partnerů je v roli toho, kdo „dává“, druhý v roli toho, kdo „hodnotí“. Dostáváte drobné signály. Přichází chlad, odtažitost, strohost, když nejste dost dobří. Komunikace je v napětí. Náklonnost je pomyslná odměna za splnění očekávání. Postupně se učíte, že klid a blízkost nepřichází samy o sobě, ale jen tehdy, když obstojíte. Vnímáte, že to působí jako výcvik pejska, který touží po pamlsku?
Kořeny tohoto nastavení často sahají hluboko do minulosti. Pokud jste vyrůstali v prostředí, kde byla láska podmíněná výkonem, poslušností, úspěchem nebo rolí „hodného dítěte“, může být pro vás podobný model vztahu povědomý. Nezaměňujeme ho za něco patologického, ale za cosi důvěrně známého. Boj o uznání se pak stává způsobem, jak prožívat blízkost, i když je vyčerpávající. Pokud jste nezažili přirozený příval citů v minulosti, toužíte po lásce za každou cenu.
Role muže a ženy v partnerství
Problémem takové lásky je nerovnováha. Jeden partner má moc definovat hodnotu toho druhého. Ten, kdo se snaží, postupně ztrácí kontakt se svými potřebami, hranicemi i autenticitou. Místo otázky „Jak se v tomto vztahu cítím?“ přichází otázka „Co musím udělat, abych byl milován?“ Vztah se tak mění v permanentní zkoušku, kterou nelze skutečně složit. Sociální psycholožka Jennifer Crocker z Ohio State University poukázala na to, jak lidé staví svou hodnotu na vnějších oceněních a potvrzeních. Ve své práci Contingencies of self-worth uvádí, že někteří lidé si věří jen tehdy, když dostávají uznání od druhých,čímž sivytvářejí narušené a úzkostné mezilidské vztahy.
Zásadní je uvědomění, že zdravá láska nevzniká ze strachu ze ztráty, ale z pocitu vnitřní hodnoty. Partnerství nemá být místem, kde dokazujeme, že si zasloužíme existovat. Skutečná blízkost stojí na vzájemném uznání, ne na výkonu. S tím souvisí další moment. To, zda se v takovém vztahu nacházíte, zjistíte, když si položíte otázku, kolik toho pro vás dělá partner. V jaké pozici je? Neznamená to, že ve vztahu neexistují konflikty nebo očekávání, ale že láska nesmí být používána jako nástroj kontroly.
Doporučujeme
reklama
Jak se vymanit ze vztahu, kde bojujeme o pozornost?
Vystoupit z boje o uznání bývá náročné. Vyžaduje to odvahu přestat se snažit být někým jiným, než kým jsme, a riskovat, že bez neustálého dokazování partnerství neobstojí. Zároveň však právě tento krok otevírá možnost skutečné intimity, takové, kde nejsme milováni za to, co děláme, ale za to, kým jsme. A pokud to partner nepřijme, je lepší jít dál. Za někým, kdo nám bude dokazovat lásku jen tak. Tak jako to děláme přirozeně my. Pokud ovšem hodláte v takovém vztahu setrvat, musíte se změnit. Ne kvůli druhému, ale kvůli sobě. Psycholog Carl Rogers ve své knize Jak být sám sebou (One Becoming Person) píše: „Zvláštním paradoxem je, že když se přijmu takového, jaký jsem, pak se mohu změnit.“ Je důležité si nastavit zrcadlo, abyste věděli, co děláte dobře, co špatně a co je třeba změnit, abyste byli i šťastným člověkem. Někdy pomůže obyčejná představa. Vizualizujte si svůj život za 5 nebo 10 let. Opravdu takto chcete promarnit čas?
