Lhát, či nelhat o Ježíškovi?

Ačkoli je Česko jednou z nejateističtějších zemí světa a mezi věřící se podle průzkumu z loňského roku počítá pouze pětina obyvatel, bez Ježíška si Vánoce nedokáže představit mnohem více lidí a berou ho jako neodmyslitelnou část svátků. Jak si ho ale vlastně představujeme – nebo jak jsme si ho představovali jako děti?

Na rozdíl od amerického Santa Clause to má Ježíšek s vyobrazováním těžké, protože žádnou ustálenou podobu nemá – podle některých je to dítě ve třpytivém plášti, které leze po zlatém žebříku, ale není výjimkou si ho na základě podobnosti slov představovat i jako velkého ježka se třpytivými bodlinami. O dodání konkrétní podoby této tajemné postavě usiluje Děpold Czernin se svým projektem Náš Ježíšek, který se snaží obnovit tradiční vizuální podobu Ježíška inspirovanou proslulou soškou Pražského Jezulátka.

Jak to všechno stihne?

Ať už si Ježíška představujeme jakkoli, nejzásadnější otázkou pro rodiče je se rozhodnout, jestli dětem odmalička říkat, že právě on jim na Vánoce nosí dárky, nebo jestli hned na začátku přiznat barvu. Každá cesta, kterou se vydáte, totiž má svá úskalí. Když se rozhodnete si na Ježíška hrát, budete s tím mít o něco víc práce. Dárky se nakupují tajně, schovávají se, musíte si dávat pozor na to, co komu před dětmi říkáte, někde dokonce Ježíšek i tajně strojí stromeček. A pak je tu samozřejmě ještě ono promyšlené přemístění dárků ze skrýší a nenápadné zazvonění zvonečku, které v dnešní době už o poznání ulehčují moderní technologie v podobě bluetooth spojení mobilu s reproduktory.

S hrou na Ježíška navíc obvykle postupně přicházejí stále neodbytnější otázky, na které už rodiče často nevědí, jak odpovídat: „Jak zvládne Ježíšek oběhat tolik dětí najednou?“, „Jak může všechny ty dárky sám unést?“ a „Jak to všechno do Vánoc stihne?“ Můžete se uchýlit k milosrdné lži a vymýšlení složitých scénářů, anebo se vydat cestou polopravdy – říct, že Ježíškovi rodiče s dárky pomáhají, aby toho neměl tolik.

A pak je tu třetí možnost – hru na Ježíška o Vánocích vynechat úplně a zvolit naprostou upřímnost bez zákrut a vyhýbavých odpovědí. Důvody pro to bývají různé: v některých křesťanských rodinách nechtějí osobu Ježíše degradovat na pouhého dárce, jinde prostě nechtějí lhát. Ať už je důvod jakýkoli, vyžaduje tohle rozhodnutí, abyste se obrnili trpělivostí, až budete svou motivaci vysvětlovat starší generaci v rodině, a také se připravili na možné negativní reakce rodičů ostatních dětí ze školky či školy, kterým vaše s pravdou obeznámená ratolest možná překazí roky budovanou pohádku. Což se ovšem může stát i v případě, že hru na Ježíška hrajete a děti ji třeba kvůli zapomenutému balicímu papíru v obýváku prokouknou a své zjištění ještě zatepla sdělí sourozenci nebo kamarádům.

Jestli budeš zlobit, tak…

Podle psychologů problém netkví ani tak v samotné fabulaci kolem toho, jak to s tím Ježíškem vlastně je, i když někteří celý proces jako lhaní a následné podrývání důvěry dítěte v rodiče vnímají. Ošemetnější situace nastává v momentě, kdy Ježíška a dárky začnou rodiče či prarodiče používat jako výchovný nástroj při vymáhání dobrého chování frázemi jako: „Ježíšek to všechno vidí, a jestli budeš zlobit, tak ti nic nedonese.“ V tu chvíli se už jedná o manipulativní způsob výchovy, který může dítě zpětně, až se dozví, jak to ve skutečnosti je, hodnotit negativně.

„Nevnímám to tak, že nám rodiče lhali. Už sice přesně nevím, co nám o Ježíškovi říkali, ale hlavní pro mě bylo, že nám nevyvraceli naše představy o tom, jak Ježíšek vypadá,“ vzpomíná Kristýna Suchá na svém blogu pro těhotné a matky s dětmi. „Každý jsme měli nějakou představu a bavili jsme se o nich. Když už jsme se sestrou objevily, jak to tedy je, dál jsme si prostě všichni hráli na Ježíška. Byla a dodnes je to hra, kterou spolu rádi hrajeme,“ přiznává Kristýna.

V tom se s ní ve svém komentáři pro Aktuálně.cz ztotožňuje i novinářka Tereza Boehmová. Když její tehdy osmiletá dcera jednou 25. prosince ráno prohlásila, že ví, že Ježíšek není, zeptala se jí, jak hru na Ježíška s tímhle vědomím zpětně vnímá. „Nevadilo jí to. Chápala, že jsme to dělali kvůli ní – jako hru, mystické divadlo. Jen se bála, jak budou vypadat další Vánoce. Navrhla jsem, že jestli chce, nezmění se vůbec nic. Budeme to zkrátka brát jako krásnou vánoční pohádku, ve které teď jen budeme hrát všichni společně. Dál může psát dopis s přáními a dávat ho za okno. Budeme vyhlížet světýlko a zvonit… To se jí líbilo. A mně se ulevilo,“ vzpomíná Tereza.

Pravda, ale s kouzlem

Kristýna Suchá oproti tomu zvolila cestu bez Ježíška už od začátku. Věděla, že dceři nechce lhát, zároveň jí nechce brát její představy a ráda by uchovala kouzlo a tajemno, které ji samotnou vždy na Vánocích bavilo. „Přestože jsem situaci okolo Ježíška nevnímala jako nějaký podvod rodičů na dětech, vím, že chci dceři říkat pravdu. Je pro mě důležité, že si nelžeme. A nechci dělat to, co nechci, aby dělala ona sama. I kdyby to mělo být z dobrých úmyslů. Oceňuju, že ani ona mně nelže,“ popisuje Kristýna. S dcerou si povídají o tom, co vlastně Vánoce jsou, že kdysi žil Ježíš, Josef a Marie a jak to s nimi bylo. „Mluvíme i o tom, že za tímto svátkem je další starší, pohanský, který je o uzavření jednoho cyklu, o novém začátku, naději, míru, lásce a přátelství, víře a všem, co nás přesahuje. A že Vánoce vnímáme hlavně jako oslavu toho dobrého mezi lidmi a v lidech, že si dáváme dárky z lásky a pro radost a že nejdůležitější je, že jsme spolu jako rodina a jsme tu pro sebe.“

Dárky Kristýna vybírá spolu s dcerou a dodržují i další tradice jako zdobení stromečku, pečení cukroví nebo lití vosku či olova. „Dcera ví, že si dárky dáváme navzájem. Když se mě zeptá na Ježíška, bavíme se o našich představách. Záleží na každém, čemu věří. A ona věří tomu, čemu v danou chvíli svého života věřit chce. Ostatně jako každý z nás,“ uzavírá.