Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rodina a děti

„První roky života je pro nás nejdůležitější vztah," říká psychoterapeut Martin Zikmund

Info ikona
Rodina

Když se nám narodí miminko, chceme pro něj obvykle to nejlepší. Co nejlepší sedačku, kočárek, postýlku, kosmetiku, hračky, stravu, školku atd. To, na čem u dítěte ale opravdu záleží a co naprosto zásadním způsobem určuje jeho fyzické a psychické zdraví ale i to, jaké bude mít celý život vztahy, včetně vztahu k sobě, je vztah k tzv. primární pečující osobě – u nás obvykle matce. Co je pro malé dítě opravdu důležité a jak se na to soustředit?

Martin Zikmund | 27. 06. 2022

Co děláte s miminkem?

Když vaše miminko pláče, umíte už poznat proč? Hlad, žízeň, zima, teplo, diskomfort v plínce, málo podnětů, hodně podnětů, únava, strach, osamění, přílišný hluk, zlý sen, bolest – důvodů, proč miminko pláče je opravdu hodně. Zatímco dospělý nebo i menší dítě si umí říct, co se mu děje a co potřebuje, miminko jen pláče. Zdánlivě furt stejně, přesto pokaždé trochu jinak.

Každý negativní (ale i pozitivní) podnět je pro něj nesmírně intenzivní a když je podnět negativní potřebuje jen jedno jediné – svoji primární pečující osobu (později i sekundární), aby ho utěšila, opečovala, ochránila, milovala a hlavně – aby tam byla ideálně hned a zareagovala přesně na ten stresor, kvůli kterému zrovna pláče.

„Hladové dítě musí být nakojeno, dítě, které má strach, uklidníme tělesným kontaktem, a pokud je stresováno nudou, vytvoříme kontakt hrou a povzbuzením,“ říká profesor Karl Heinz Brisch, vedoucí oddělení pediatrické psychosomatiky a psychoterapie univerzitní nemocnice v Mnichově, a největší současný odborník na vztahovou vazbu například ve své knize Bezpečná výchova. Neadekvátní reakce na zdroj stresu – např. nakojení dítěte v situaci, kdy se bojí psa, který tam navíc zůstane – je pro dítě velmi frustrující a negativně ovlivní jeho vztahovou vazbu. Pečující osoba totiž ve světě dítěte zcela ignoruje jeho potřebu, a to i přesto, že při kojení dítě opravdu na chvilku přestane brečet. Pro nás dospělé je tohle „jasnovidectví“ velmi těžký úkol, ale naštěstí v něm nemusíme uspět dokonale. Už Donald Woods Winnicott, britský pediatr a slavný psychoterapeut, prokázal, že stačí „jen“, když jsme v tom „dostatečně dobří“.

Hladové dítě musí být nakojeno, dítě, které má strach, uklidníme tělesným kontaktem, a pokud je stresováno nudou, vytvoříme kontakt hrou a povzbuzením.

Miminka instinktivně hledají pečujícího ochránce

Krátce po narození je dítě vybaveno do života jen velmi málo schopnostmi. Zatímco o tzv. základních novorozeneckých reflexech se mluví neustále, schopnost připoutat k sobě dospělého člověka zůstává obvykle opomenuta. Malé miminko se rodí v podstatě naprosto bezbranné a bez péče dospělého by záhy zemřelo. Kojenec je proto vybaven k tomu, aby s masivní podporou hormonu oxytocinu vybudoval hluboké emocionální pouto s dospělým člověkem, který o něj následně bude pečovat, bude ho podporovat a bude ho chránit. Tento člověk se pak stane jeho primární pečující osobou. V našich podmínkách je to obvykle matka.

Miminko si tím vlastně zajišťuje své přežití. Dospělý je k dítěti připoután nevědomými mechanismy na základě empatie vůči miminku a produkce oxytocinu, díky nimž si s dítětem vytvoří pouto (anglicky bond). Tento proces se nazývá bonding. Dítě k dospělému si ale vytváří vztah přimknutím se k němu a „delegováním“ péče o všechny své potřeby na něj. Vlastně se k dospělému připojí (anglicky attach), a proto se tento proces nazývá attachment. Do češtiny (a třeba i němčiny) se tento fenomén překládá jako vztahová vazba (někdy narazíte i na špatný překlad do češtiny jako „citová vazba“), a to i proto, že dítě se k dospělému při nějaké své potřebě obvykle „připojuje“ prostřednictvím vztáhnutí ručiček směrem k pečující osobě.

Poprvé se tomuto fenoménu věnoval John Bowlby, který spolu s René Spitzem zkoumal fenomén tehdy nevysvětlitelných, velmi vážných a masivně se vyskytujících psychosomatických potíží poválečných sirotků v britských sirotčincích. Dítě, které náhle přijde o primární pečující osobu, a nemá náhradní pevnou a stabilní sekundární pečující osobu, totiž chřadne, zaostává ve vývoji a v krajním případě umírá.

Co je to vztahová vazba

Vztahová vazba je mechanismus, kterým se po celý život vztahujeme ke všemu a ke všem – k blízkým osobám, k sobě, ke světu. Dělí se na dvě hlavní skupiny – jistou vztahovou vazbu (secure attachment) a tři druhy nejisté vazby. To, jakou vztahovou vazbu si člověk vybuduje záleží výlučně na primární pečující osobě a jejím způsobu reagování na potřeby dítěte v prvních obvykle maximálně třech letech života. Tato část života je vlastně první a nejzásadnější vztahovou zkušeností dítěte. Je to první vztah, který si dítě vytvoří. Pak se vztahová vazba ustálí na jednom ze čtyř typů.

Jistá (či též bezpečná) vztahová vazba je pro život nejvýhodnější – pro tyto lidi je svět bezpečné místo, kde je v pořádku být. Zároveň i ve všech vztazích se tito lidé cítí jistě a v bezpečí. Mohou se v nich volně vzdalovat, přibližovat, být sami sebou. Platí to i o vztahu k sobě samému, kde vnitřní dialog je plný péče, podpory a ochrany – úplně stejně jako tomu bylo, když primární pečující osoba láskyplně, konzistentně a kontinuálně pečovala o jejich potřeby coby miminka a uměla „dostatečně dobře“ odstraňovat zdroj stresu, když miminko dalo najevo, že se mu něco nelíbí.

Nejistá vztahová vazba pak do všech typů vztahů přináší větší či menší formu úzkosti. Být sám sebou v blízkém vztahu je těžké. Mít možnost svěřit se své milované osobě se svými trápeními je těžké. Důvěřovat tomu, že mě druhý člověk neopustí a miluje mě (takového, jaký jsem), je těžké. I spolehnout se na druhého a říct si o péči, podporu a ochranu v blízkém vztahu je těžké. Přitom ono „těžké“ znamená, že pro někoho je to „jen“ obtížné, a musí překonat určitý strach, zatímco pro jiného je to zhola nepředstavitelné a nemožné. To je dáno tím, co si zažíval ve vztahu s primární pečující osobou jako miminko. Podle typu nejisté vazby jsme pak ve vztazích spíš úzkostní a potřebujeme mít toho druhého co nejblíže u sebe („Kam jdeš? kdy se vrátíš? Můžu jít s tebou?“), nebo vyhýbaví („Nech mě bejt! Jdi pryč“) anebo v 5 % případů průběžně obojí.

Jak vytváříme a měníme vztahovou vazbu

Vztahovou vazbu vytváří primární pečující osoba (obvykle matka) právě tím, jak reaguje na potřeby miminka. Mimochodem, pro miminko je zcela jedno, zda má k němu primární pečující osoba nějaké genetické pouto. To pro něj nehraje roli. V zahraničí tak často plní roli primární pečující osoby profesionální chůva. Kromě primární pečující osoby si dítě postupně naučí vybudovat i vztahy k sekundárním pečujícím osobám (u nás obvykle otci, babičkám, dědečkům apod.). Vztah je pro něj dostatečně pevný tehdy, když má možnost zažít si to, že se primární pečující osoba cítí dobře s těmi sekundárními, a když se dítě nechá od sekundární pečující osoby utišit a opečovat. Pak už mu pro jeho bezpečí postačí i jen sekundární pečující osoba.

John Bowlby věřil, že vztahová vazba se ustálí kolem tří let věku a už nikdy nejde změnit. Moderní psychologie mu naštěstí nedává za pravdu. Život s nejistou vztahovou vazbou je totiž plný utrpení. Vztahovou vazbu změnit lze, a to novými vztahovými zkušenostmi. Existují dva typy vztahů, které mají prokazatelný potenciál zmírnit úzkostnost i vyhýbavost ve vztazích – dlouhodobé partnerské vztahy s člověkem s jistou vztahovou vazbou a terapeutický vztah s psychoterapeutem(kou).

Člověk s jistou vztahovou vazbou je totiž schopen respektovat náhlé akutní a úzkostné potřeby člověka s nejistou vztahovou vazbou. Když tak člověk s úzkostně laděným vztahováním najednou chce být jen s ním, tak mu to nevadí, přijme jeho potřebu a je mu s ním dobře. Když člověk s vyhýbavým vztahováním potřebuje být týden sám, tak mu to nevadí, a na týden si užívá vlastní program.

Co naopak vztahovou vazbu často může zhoršit je očekávatelný a velmi nepříjemný fenomén, kdy lidé s úzkostným laděním mají tendenci vstupovat do vztahů s těmi vyhýbavě laděnými. Takový vztah pak připomíná hru na kočku a na myš a oběma dvěma způsobuje časté úzkosti. V těchto případech už opravdu nezbývá než se spolehnout na jistotu terapeutického vztahu jako „bezpečného přístavu“, který bývala měla poskytovat v raném dětství primární pečující osoba. Ta toho však, nejen podle Bowlbyho, je schopná jen tehdy, když sama má bezpečnou vztahovou vazbu.

O autorovi

Martin Zikmund je psychoterapeut, který často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem podcastu 13 hříchů rodičovství a blogu Je čas na změnu. Věnuje se také pořádání školení pro firmy na různá témata v oblasti duševního zdraví.