Sourozenci bez rivality: Jak vychovat spřízněné duše? Vyhněte se třem největším chybám

„Mami, Oliver mi zase sebral…“ Letošní léto jsem měla plné podobných momentů. Jeden z mých dvou kluků si stěžuje na druhého, někdy křičí, občas dojde i na rvačku. A já si říkám, jestli to celé nevedu špatně. Naštěstí jsou i ty druhé chvíle. Třeba když si pětiletý syn vyžádá telefon, aby mohl zavolat staršímu na sportovní soustředění: „Ahoj, Bene, jak se máš? Jsi v pořádku?“ A když se vrátí domů, letí k sobě přes půlku nádraží a padnou si kolem krku. Možná to tedy nedělám úplně špatně. Jen těch konfliktů je nějak víc. Nebo si jich jen víc všímám? Když to vyprávím dětské psycholožce Ivě Hadj Moussa (která také často píše do Marianne), usměje se, že popisuju dynamiku jakéhokoli lidského vztahu. Děti vždycky budou mít potřeby a touhy, které se občas střetnou. Ve věku mých kluků, což je osm a pět let, to bude kvůli kostičce Lega nebo bagru, ale za deset let třeba kvůli politice nebo partnerkám. Tomu nezabráním. Co ale ovlivnit můžu, je dát jim láskou naplněný základ, naučit je respektovat jeden druhého a řešit potenciální neshody.

Je to na nás

Každé dítě je jedinečné a někteří sourozenci se snášejí lépe, jiní hůře. Roli hraje několik faktorů: pohlaví (stejné může znamenat větší blízkost), povaha, počet (dvě děti mívají intenzivnější vztahy – s větší mírou lásky i averze, větší počet dětí ale zase přináší víc možností budovat si vztahy) i věkový rozdíl. Malý rozdíl kolem dvou let obvykle vede k větší rivalitě, ale děti si zase budou blízké svými zájmy. Větší rozdíl může znamenat, že rodiče od staršího dítěte očekávají, že „bude mít rozum“, i když je objektivně vzato samo ještě malé.
„Všechny tyhle aspekty jsou důležité, ale to hlavní jste vy a celková nálada doma,“ říká Iva Hadj Moussa a pokračuje: „Čím otevřenější, laskavější a víc respektující prostředí panuje v rodině – to znamená, že každý se v ní cítí bezpečně, vyslyšen a milován, tím líp se můžou vztahy přirozeně rozvíjet a prohlubovat, i když nejsou jednoduché. Ostatně rodina je i o tom, jak zvládá tlak nebo frustraci a jak daleko jsou její členové se schopností přiznat svoje chyby.“ Podle psycholožky také platí, že čím lepší vztah mají rodiče k dětem, tím lepší vztah mají i děti mezi sebou. Pokud mají rodiče k dětem negativnější vztah, budou se k sobě děti chovat agresivněji a sobečtěji. Americká psycholožka Laura Markhamová to ve své knize Aha! Rodičovství – sourozenci shrnuje jednoduše: „Nemůžete ovládat své děti, ale můžete ovládat někoho, kdo má obrovský vliv na to, jak spolu budou vycházet. Sami sebe.“ To se dělá v každé fázi rodičovství trochu jinak. Podle toho, s čím se potkává ve své praxi, jsem s Ivou Hadj Moussa prošla momenty, které mají největší potenciál vytvořit dobrý vztah nejen mezi rodiči a dětmi, ale i mezi sourozenci. Tohle je souhrn toho nejzásadnějšího, co z našeho povídání vyplynulo.

Tři nejčastější chyby

Vztah mezi sourozenci začíná ještě před narozením mladšího dítěte. První týdny po jeho příchodu jsou citlivé – starší ztrácí své výsadní postavení a může prožívat zmatek, smutek nebo frustraci, které ventiluje různě – vztekem nebo snahou se všem zavděčit. „To, že je vzteklé, ale neznamená, že by svého sourozence nenávidělo,“ upozorňuje psycholožka. Poměrně častá je i regrese, kdy se například pětileté dítě po narození sourozence začne počurávat, odmítá jíst a podobně. Tři nejčastější pasti, do kterých se coby rodiče v tomto období chytáme, jsou následující: Za prvé je to nucení k lásce. Všechny ty věty typu: „Je to tvůj bratr, tak ho musíš mít ráda.“ „Láska, a to ani k sourozenci, není povinnost a nedá se vynutit. Existuje mnoho dětí, které se sourozenci v dětství dobře nevycházejí a začnou si rozumět třeba až v dospělosti,“ upozorňuje Iva Hadj Moussa. Druhou pastí je moralizace. „Jsi starší, tak máš (mít) víc rozumu. Měl bys mu tu hračku půjčit.“ Dítě si může připadat odstrčené.
A tou třetí je srovnávání, kdy říkáme věci jako: „Podívej, jak je sestřička hodná. Jak si hezky hraje, spí, jí.“ Druhé dítě totiž v takové chvíli slyší: „Ty zlobíš a jsou s tebou jenom problémy.“ Podle odbornice v tomto období nejvíc pomáhá pojmenovat emoce, nepotlačovat je. I čtyřletému dítěti se dá říct: „Je to k vzteku, že už s tebou nemůžu trávit tolik času, protože musím pečovat o miminko.“ Sama jsem si před pár lety ověřila – a dodnes ověřuju –, že hodně dobrého udělá speciálně vyhrazený čas pro každého potomka, tím spíš, když v něm „velí“ dítě a rodič ho nechá rozhodovat, čemu by se chtělo spolu s ním věnovat.

Síla rituálů a humoru

Rodiče, kteří mají víc než jedno dítě, vědí, že každé se narodí s určitou povahou nebo temperamentem. „Proto je důležité přijímat individualitu každého dítěte. Sourozenecký vztah je vlastně první skutečná škola vztahů – děti se v něm učí vymezovat, bránit se, ale i odpouštět a spolupracovat,“ říká Iva Hadj Moussa. To všem v rodině půjde o dost lépe, když přestanete nálepkovat slovy jako „ona je ta hodnější“, „on je ten rebel“, protože to podporuje soupeření. V tomto období udělají hodně dobrého pro celou rodinu také rodinné rituály: společné večeře, společně strávený čas a humor jsou jako lepidlo, které drží vztahy pohromadě. „Mohou to být i úplné drobnosti, třeba každodenní objímání na dobrou noc vytváří stabilitu, díky které se děti nejen lépe orientují ve světě, ale také se cítí součástí čehosi důležitého – a tenhle pocit sounáležitosti se často přenese i do dospělosti,“ dodává odbornice.
 

Nechte je zazářit

Mluvila jsem nedávno s jedním pětadvacetiletým mužem, který vyrůstal po boku o dva roky mladšího bratra, dlouhodobě svého nejlepšího kamaráda. Jak se to stalo, že si tak rozumíte, ptala jsem se ho. „Kdykoli mezi námi vypukla hádka, rodiče se postavili do role společného nepřítele, což nás s bratrem stmelilo,“ vyprávěl. Dělo se to už od raného věku, kdy se s bratrem hádali třeba o to, co si pustí v televizi. Když se nemohli domluvit, jeden z rodičů vstal a řekl: „Dokud se nedohodnete, tak se nebudete dívat na nic. Na začátku jsme často reagovali trucováním nebo slzami a na naše nadávali. Ale právě to nás po chvíli usmířilo a spojilo. Spikli jsme se proti nim a řekli si, jak jim to nandáme, když se dohodneme třeba na Jetixu a oni nám budou muset televizi pustit,“ říkal mi. Rodiče tak oba kluky dovedli ke spolupráci, naučili je respektovat jeden druhého a hledat kompromis. Je to poněkud neortodoxní metoda, ale nakonec byla účinná. Co když se ale objeví rivalita, protože jedno dítě v něčem výrazně vyniká nad druhé? Dejte oběma dětem pocit, že jejich hodnota není podmíněna žádným výkonem. „Připomínejte si, že každé je jiné. Jedno má samé jedničky a jde mu škola, druhému sport. Dejte prostor zazářit oběma. Chvalte snahu, vytrvalost, ne výkony,“ říká psycholožka. A puberta? To je kapitola sama pro sebe. Zhoršení vztahů mezi sourozenci je normální – děti se vymezují a hledají si prostor. Pomáhá respektovat jejich soukromí, ale zůstat v kontaktu a hledat propojující mosty – výlet, projekt, ale dobrou službu udělá i společné sledování seriálu z gauče.

Jak poznat krizi

Co ale okamžiky, kdy sourozenci na takovou aktivitu nekývnou? Když to budete ignorovat, může se stát, že přehlédnete počínající krizi. „Varovným signálem ochlazení vztahů je, když spolu sourozenci vůbec nekomunikují a v podstatě se ignorují. Všímejte si nadměrné žárlivosti, která se projevuje třeba vztekem, ale také zastrašováním, vyhrožováním… A hlavně toho, jestli jde o náhodou hádku, nebo o opakované útoky,“ říká Iva Hadj Moussa. Zasáhnout můžete tak, že dětem pomůžete pojmenovat, co se vlastně děje. Každému dejte šanci promluvit a reflektujte, co slyšíte. Kde je to opravdu složité a vztahy mezi dětmi jsou napjaté delší dobu, může pomoci psychoterapie nebo rodinná terapie. Ano – je toho dost, co musíte, nebo naopak nesmíte. To ale neznamená, že musíte dělat všechno, hned a pořád. Vlastně to nejdůležitější, jak mi klade na srdce psycholožka, je vzdát se pocitu, že musíme být jako rodiče dokonalí. Dítě potřebuje vzor, jak být zdvořilým a laskavým člověkem, který umí přiznat, že se mýlil, potřebuje pomoct a že je ochotný se učit. Ostatně i knížka Aha! Rodičovství – sourozenci končí krásným závěrem o tom, že v rodičovství by každý z nás občas nejradši hodil flintu do žita. No jo, píše autorka, na chvilku bychom si asi oddechli, ale později to znamená víc práce na poli, až ji budete muset najít, umýt a uklidit. Proto si ze všeho, co jsem tady napsala, beru, že odpovědí v každé situaci je nádech a – nepřestat se snažit.
 

Článek vyšel v časopise Marianne pod původním názvem „Sourozenci bez rivality: Jak vychovat spřízněné duše“ v čísle 11/2025. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.