Trénink začíná doma: Od prvních přihrávek na zahradě až po velké fotbalové sny

Fotbalové příběhy nezačínají až na hřišti. V rozhovorech s maminkami a jejich dětmi se vracíme k prvním tréninkům, cestám na zápasy i okamžikům, kdy se z dětské záliby stává skutečná vášeň. Nahlédněte do každodenního světa malých fotbalistů i jejich rodin.

Bára a Zuzana

Pár přihrávek na zahradě, první tréninky. U některých dětí je brzy jasné, že nepůjde jen o dočasnou zálibu. Zuzana si dodnes vybavuje moment, kdy se z kopání do míče stala pro její dceru Báru vášeň. Fotbal totiž odpovídal její povaze - energie, soustředění, chuť posouvat se dál. Každodennost pak všem rychle nastavila jasná pravidla. Tréninky, škola, zápas, cesta domů. „Překvapilo mě, jak i dětský sport umí být soutěživý. Často na hřišti nevidíte mezi dětmi a dospělými velký rozdíl,“ popisuje zkušenost se světem sportu Zuzana. Vidí samozřejmě i řadu pozitiv. Z Báry se díky fotbalu stala soběstačná jednotka. Dojde si na trénink, postará se. ‚‚Jsem pyšná na to jak je Bára samostatná, jak si umí se vším poradit a přiznávám, že mě tím často překvapí.‘‘

S většími ambicemi samozřejmě přichází i realita. Sportovní kempy, turnaje, větší výdaje. „Uvědomíte si to hlavně ve chvíli, kdy děti začnou jezdit na soustředění a zahraniční turnaje,“ dodává Zuzana. Ani přes určitou náročnost ale nikdy nechyběla v rodině podpora. „Moje maminka mě podporuje už jen tím, že mi říká, ať se nevzdávám sportu, který miluju.“

^{Bára (13 let) hraje kategorii WU13. S fotbalem začala už ve školce, od 5 let chodila do fotbalové školičky Dukly Praha.}

Aleš a Eva

Žádné přemlouvání, žádné výmluvy. Pro Aleše byl pohyb nezbytností doslova od malička. Z dětské hry se nakonec stala neodmyslitelná součást života. A co by dorostenecký fotbalista poradil vrstevníkům? „Sport vás musí bavit a když něco opravdu chcete, makejte na sto procent.“ Maminka Eva ale přiznává, že občas není jednoduché vše skloubit dohromady. „Je to možná jednoduše řečeno logistický tetris.“ Svačiny, nákupy, škola, odvoz, trénink, a zpátky domů. Ještě tři roky zpátky to celé bylo pro rodinu náročnou logistickou výzvou. Tím jak Aleš a jeho starší bratr povyrostli můžou si trochu oddychnout. S postupem času se ale přidává další vrstva.

Sport není jen o čase a energii, ale i o penězích. Vybavení, tréninky, další aktivity. Rodina se proto učí víc plánovat a děti získávají první zkušenost s vlastní zodpovědností. „Synové mají svoje karty, peníze na účtě a učí se s nimi hospodařit.“ Zatímco každý z rodičů může mít jiný pohled na výkon, jedno zůstává společné. Pocit, že bez radosti to celé nedává smysl.

‚‚Od Aleše nikdy nezaznělo, že se mu nechce sportovat. Spíš naopak. Často se nás ptal, kdy už zase půjde na trénink.‘‘

^{Aleš (14 let) nastupuje za U15 v první lize ve Slavii. Začínal už ve 3 letech v Unionu Čelákovice, poté hrál za Xaverov Horní Počernice a následně přestoupil do Slavie Praha.}

Podívejte se na rozhovory s maminkami a jejich dětmi:

Sofia a Gabriela

Sport dokáže rodinu spojit, ale zároveň ji postavit před situace, které by jinak nezažila. Emoce, očekávání. A někdy i překvapení, která by člověk nečekal. Gabriela si dobře pamatuje moment, kdy se fotbal stal součástí jejich každodenní reality. Míč se najednou objevoval všude. V kuchyni, v obýváku, i mezi běžnými věcmi. Od té chvíle prý už nebylo cesty zpět. „Byl to jeden velký kolotoč, ale přesto nám to dávalo smysl. Přejeme si, aby to děti bavilo, a případný úspěch je bonus navíc, který potěší, ale když tam není ve hře radost, tak to nemá žádný smysl,“ vysvětluje Gabriela.

Protože má tři děti, uvědomuje si, že fotbal naštěstí nepatří mezi finančně nejnáročnější. O to víc ale vyniká schopností vtáhnout celou rodinu: „Fotbal možná není ten největší finanční závazek, ale je to velká součást našeho života.“

A co na to Sofie? Jakou zásadní roli hraje v její sportovní kariéře její maminka? „Vozí mě na tréninky, připravuje mi svačiny, ale hlavně mě podporuje, i když se mi nedaří.“

^{Sofia (13 let) začala s fotbalem v 5 letech. Společně s Bárou hraje ve Slavii v kategorii WU13.}

Gabriela a Jana

U některých příběhů je jasné, že míří dál. Nejen k radosti ze hry, ale i k výkonu, který postupně hraje hlavní roli. Začalo to ale jako u ostatních malých sportovců. Tréninky, první úspěchy, chuť posouvat se dál. ‚‚V začátcích mě překvapilo, jak se někteří rodiče na své děti tlačí a chtějí po nich výkon, který by byl hoden dospělému fotbalu,‘‘ vypráví Jana. Až pak přišel moment, kdy se sport stal víc než jen volnočasovou aktivitou. S tím ale samozřejmě přichází také větší nároky. Časové, fyzické i finanční a rodina se musí přizpůsobit. „Kopačky najednou nestojí patnáct set, ale sedm a půl tisíce korun,“ popisuje Jana.

Součástí této cesty je i vědomé vedení k samostatnosti. Vlastní účet, pochopení hodnoty věcí. Sport se tak může stát i praktickou školou života. Základem ale zůstává silná podpora blízkých. „Bez podpory mamky bych to nedokázala a nedotáhla takhle daleko,“ vysvětluje Gabriela. I když se do hry dostal především výkon, základ zůstává stejný. Podpora, důvěra a schopnost zvládnout chvíle, kdy se nedaří. Protože právě ty často rozhodují o tom, kam až můžeme dojít.

^{Gabriela (17 let) hraje už za ženy. Je reprezentantkou ve všech mládežnických kategoriích od WU15 po WU19. S fotbalem začala už ve školce.}

Fandíme s Visa.cz

Foto: Adriana Fialová; video: Filip Jägr; makeup: Asya Meytuv; vlasy: Karla Skalová; styling: Šárka Štursová; produkce: Monina Nervlá.