Veronika Khek Kubařová: Manžel mě zažil ve stavech, kdy jsem byla hotová fúrie. Vím, že spolu zvládneme všechno

Ráda říkáte, že život je raut, ze kterého si člověk vybírá. Čeho teď máte na talíři nejvíc, a co vám naopak chybí a ráda byste si přidala?

Kdybych chtěla začít hodně ironicky, řekla bych, že na tom talíři mám teď nejvíc pokakaných plínek. Ale i ty jsou součástí té největší radosti, co mě teď potkává. Pokud mám mluvit vážně, tak je to samozřejmě mateřství. Obsahuje hrozně moc barev a pro mě je nesmírně zajímavé je zkoumat a zkoumat i sebe, protože mi to otevírá spoustu věcí. A dost se toho dozvídám i sama o sobě.

Co z toho, co ve vás narození syna otevřelo, vás překvapilo?

Překvapilo mě, kolik to obnáší i temna. Třeba v tom smyslu, co tělo a psychika dělají ve stavu spánkové deprivace. Když člověk řadu měsíců pořádně nespí, ztrácí trpělivost nebo je přinejmenším těžké ji najít. Ví, že ji ztrácí, někdy vybuchne na partnera nebo někoho blízkého. Kde hledat ten zdroj, abych taková nebyla? Abych to všechno mohla pustit, ale zároveň nezpůsobovala temno i kolem sebe? Velkou část života jsem věnovala seberozvoji a tomu, abych se naučila mít dobrý režim, dobrý rytmus, dobře jíst, mít čas na jídlo. A tohle všechno šlo teď stranou. Jak se mi někdy stýská po lenošení, po tom, lehnout si a pustit si seriál! Ale zároveň jakmile se objeví molekula podobného stýskání, dojde mi, co fantastického se děje, podívám se na tu nádhernou malou bytost, a hned je to pryč. Nicméně je zajímavé sledovat, co všechno se vynořuje.

Asi to souvisí i s hormonálními výkyvy, že?

Určitě. Ale hlavně s tou brutální životní změnou. Obrovsky se proměňuje i partnerství. S manželem jsme spolu už spoustu let, takže jsme měli zajetý rytmus a návyky, které nám dělají dobře: volné večery, nekonečné noci… To teď vůbec není. Dát si deci vína před spaním, popovídat si o tom, jak jsme se během dne měli, to taky neexistuje. Zajít si do kina, do divadla, bavit se o kultuře – není o čem, protože já toho moc nestíhám. Rodičovství přináší úplně novou dimenzi partnerství, ale ve výsledku je taky moc krásná. Jasně, někdy to naráží – ale když pak Pavla vidím s malým, rozplývám se blahem. Jsem pyšná na to, jaký je táta.

Syna jste si nadělili víceméně k desátému výročí svatby. Probírali jste předem, co vás čeká, nebo jste věřili, že to půjde samo?

Trochu jsme to probírali, nicméně vždycky jsem si představovala, jak v těhotenství budu číst knížky o mateřství, a nakonec jsem si otevřela jen dvě. Jedné jsem dala asi třicet stran a už to nešlo a druhou jsem vzdala ještě dřív. Ani jsem tomu nedala šanci, hrozně mě to rozčilovalo. Vůbec to nešlo přes moje cítění. A v partnerství to bylo taky tak. Říkali jsme si – stejně se na to nepřipravíme. Stejně dopředu nevymyslíme, kdo to bude, jaký bude, co bude mít rád a co to bude dělat s námi. Takže jsme si spíš užívali těhotenství a dopředu nic moc nevymýšleli.

Jak jste těhotenství prožívala?

Člověk má tendenci zpětně si leccos idealizovat, ale mám pocit, že se mi nedělo nic dramatického a že jsem si to užívala. Dovolila jsem si pracovat tak akorát, nějakou dobu jsem pokračovala a pak už jsem si dala volno. Bříško se mi líbilo, bavilo mě to. Mám na to období hezké vzpomínky. Syn se narodil v srpnu a měla jsem podezření, že bůh počasí vyslyšel moje těhotenství. Celá republika trpěla a lamentovala, co je to za deštivé léto, a já jsem z toho měla radost. I proto, že je to dobré pro přírodu. Zahrádky jsou nejkrásnější, když prší. Suché, horké léto, to je vyprahlost a smutek. Mám ráda čerstvost.

Je jen pár lidí, před kterými jsem absolutně svobodná a vím, že před nimi můžu být i se svými temnotami a ošklivostmi. Můj muž je jedním z nich.“

Vracejí se vám díky miminku vzpomínky na vlastní dětství?

Ano. Zrovna dnes, když jsme s chlapečkem (Veronika Khek Kubařová nechce, aby se v médiích objevilo synovo jméno – pozn. red.) a s mojí maminkou jeli sem na focení a rozhovor, vyprávěla jsem jí, jak jsem pro malého kupovala první nádobí – a že jsem si při tom vybavila svou lahvičku s pítkem. Úplně jsem cítila v puse jeho tvar. Ověřila jsem si u maminky, že lahvička byla tmavě modrá. Hlava něco uloží a pak se to po letech najednou zase vynoří. Připadá mi fascinující, jak to funguje.

Vtáhlo vás mateřství zase víc do původní rodiny? Prohloubilo se dávné propojení?

Ano, babička s dědou jsou teď s námi daleko víc, mamka mi moc pomáhá. Tenhle rozměr mateřství mi taky dělá velikou radost. Vnímám to jako příležitost upevňovat náš vztah a víc si užívat přítomnost i s rodiči. Léta jsem opravdu hodně pracovala. Ne že bych na rodinu neměla vůbec čas, ale vídali jsme se výrazně méně. Je hezké cítit, jak to, že mám děťátko, stmeluje vztahy v rodině.

Je jejich prvním vnoučetem?

Ne, už mají jedno od ségry, i když taky poměrně krátce. Nicméně maminka je ředitelkou mateřské školky. Děti miluje, proto si ostatně vybrala tuhle profesi, a v péči o ně je kovaná.

Kamarádky kolem vás už měly děti?

Jsem stará matka, minimálně z lékařského hlediska, takže jsem předpokládala, že budu mít děti jako poslední a budu si mateřství užívat de facto v osamění. Ale stalo se, že spousta mých nejbližších přátel má taky děti až teď – včetně sestry. Takže máme kolem sebe hromadu lidí s malými dětmi a je to super. Neustále něco dědíme, oblečků jsem pořizovala jen pár, abych si taky udělala radost, že nakupuju na miminko. Jinak jsme ale zásobováni okolím a zase to posíláme dál.

Pomáhá vám sdílet i ty méně příjemné stránky rodičovství s jinými maminkami?

Rozhodně. Už mockrát jsem měla chuť otevřít nějaké takové téma na Instagramu. Utvořit takový ženský kruh a sdílet to spolu. Ale mám veřejný profil a bulvár se bohužel chopí jakéhokoli tématu a překroutí ho. To jediné mě odrazuje. Ale s blízkými kamarádkami jsem ve spojení prakticky nonstop. Doufám, že mě syn jednou ve školce nenakreslí s mobilem u pusy jako s krajícem chleba, jak nahrávám hlasovky kamarádkám nebo ségře. Snad nebude mít pocit, že maminka je s mobilem srostlá – ale taková je momentálně realita. Sdílení mi pomáhá a myslím, že je nesmírně důležité. Jen houšť! Je toho ještě pořád málo. Dokázala bych si představit život v ženské komunitě, kde děti tak nějak putují a je to víc „indiánské“, než jak jsme běžně zvyklí.

• Veronika Khek Kubařová se narodila roku 1987 v Rakovníku. Vystudovala herectví na Pražské konzervatoři, působila v divadle Semafor nebo v Městském divadle v Mladé Boleslavi. Nejčastěji ji lidé ale znají z Dejvického divadla, kde působí od roku 2015, a také coby vítězku 10. řady StarDance. Už v 19 letech ji proslavili Rafťáci, od té doby si zahrála v řadě divadelních inscenací, filmů, pohádek i seriálů. Momentálně si dává mateřskou pauzu, v srpnu 2025 se jí totiž narodil syn. Jejím manželem je režisér Pavel Khek. 

Už jste jela s kamarádkami a dětmi třeba na společný víkend?

To ještě ne. Jen jsem s malým jela ke kamarádce, ale že bychom někam vyrazili jako banda, na to jsem ještě, přiznám se, neměla odvahu. Hodně teď myslím na rodiče více dětí, teprve teď vidím, jak je to náročné. I když zase je to dvoj- nebo vícenásobný dar.

Kdo je vám momentálně největší oporou?

Kromě partnera a rodičů určitě ségra. Řekla bych, že je statečnější povaha než já. Jsem fakt citlivka, všechno rozebírám, včetně sebe, a ještě se stíhám obviňovat, když mi něco nejde. Ségra umí být nohama na zemi, podpořit mě i vyhecovat. Díky ní jsem už s malým jela sama vlakem a dodává mi odvahu i ke spoustě dalších aktivit s miminkem.

Když se mi narodila dvojčata, často jsem si opakovala, že jsem „dostala důvěru“, že to zvládnu, takže to zřejmě opravdu zvládnu, byť mi to v tu chvíli připadá nemožné. Máte podobný záchranný výrok, mantru, která vám v krizových chvílích pomáhá?

Píšu si takové nadpisy pro různá období. Jednak si je opakuju v duchu, jednak mám doma nástěnku a tam si to napíšu. Teď tam zrovna mám: Nikdo neřekl, že to bude snadné. Ve smyslu – cos čekala? Že se vyspíš, budeš chodit načančaná a budeš mít čas si číst? Nikdo to neřekl. Mateřství je challenge, to k tomu patří. Ráda se posouvám dál, hledám potenciál svůj i druhých a mám pocit, že tohle je zatím největší seberozvojový seminář, do kterého jsem se kdy přihlásila. Rozhodně je to příležitost, jak v životě poznat spoustu nového.

Tak to už nejspíš bude pořád. Mateřství je stálý proces.

Je to tak. Pořád se něco děje. Když pomine určitá fáze, člověk si říká – teď už budu mít klid, ale tak to není. Nikdy není klid. Vždycky něco přijde a je to tak v pořádku. Líbí se mi sinusoida tepajícího srdce, připadá mi to výstižné. Dokud to jde nahoru dolů, žijeme. Tak jako tepe srdce.

Snažíte se seberozvoji aspoň částečně věnovat i teď?

Poslouchám podcasty, střídám mateřské se seberozvojovými. Těch prvních jsem teď už měla trochu dost, tak jsem si našla rozhovor s Pavlem Moricem, který mě moc baví coby kouč. Má chlapskou energii, podporuje odvahu a muže motivuje k projevům mužství, ale zároveň k citlivosti. Seberozvoj je ale i dialog se sebou samou a já se snažím, aby nepřestal. Abych byla schopná nahlédnout na sebe. I když jsem unavená. I v noci. Celkem se mi to daří, taky díky zprávám, které si často nahráváme se ségrou a s kamarádkou na Slovensku Zuzkou Porubjakovou, která má tři děti. Když to pojmenuju v hlasovce, leccos mi dojde. Třeba si postěžuju, že jsem na všechno sama, protože manžel zrovna hodně pracuje – a díky tomu si uvědomím, že jsem se zase litovala a že sebelítost fakt ne. Smrdí a ničemu nepomůže. Můžeme si ji dopřát na pět minut, ale pak jdeme dál.

Někdy ale sebelítost pomůže už jen tím, že si ulevíme, ne?

To je fakt, ale člověk se v ní nesmí zabydlet. Nesmí si ze sebelítosti udělat pelíšek.

Čím vám vyhovují hlasovky? Přiznávám, že mě vždycky vystresují, protože nevím, co je „uvnitř“.

Jasně, a visí to ve vzduchu... Já je ale miluju. Psaní mě zdržuje, protože jsem trochu zrychlená, a vlastně mě teď, když mám věčně v rukách miminko, zdržuje i čtení zpráv. Když jdu s kočárkem, tak místo abych datlovala, můžu nahrávat. Jelikož už léta chodím na terapie – je fakt, že to teď taky trochu opadlo –, jsem zvyklá své pocity verbalizovat. Musím to nějak zformulovat a mám pocit, že jakmile to projde i hlasovým ústrojím, lépe to zacvakává do „stroječku“ v hlavě. Ale je pravda, že jsou lidé, od kterých hlasovka znamená trochu utrpení. Naštěstí se dá poslech zrychlit.

Můžete tyhle pocity sdílet s manželem? Říct mu, že když hodně pracoval, padala jste doma na pusu?

To rozhodně. Zažil mě i ve stavech, kdy jsem byla hotová fúrie, a byl trpělivý. Nebo nebyl a měl na to právo, protože sám to má taky těžké. Oba se učíme. Ale potvrzuje se mi, že jsem si v životě našla muže, před kterým můžu být sama sebou. Je jen pár lidí, před kterými se cítím absolutně svobodná a vím, že před nimi můžu být i se svými temnotami a ošklivostmi. Že se můžu projevit a nebude to hodnoceno. Pavel je jedním z nich, za to jsem neskutečně vděčná. A tím pádem zvládneme všechno. Jsem schopná zpětně se omluvit nebo už vyřčené upravit a baví mě na partnerství pořád pracovat, teď už i kvůli synovi. Když jsme na procházce s kočárkem, umíme si vše vyříkat, popovídat si o tom a posunout se dál.

I takzvaně silné ženy mnohdy potřebují mít v partnerovi oporu. Jak to máte vy?

Také ji potřebuju. Ale když se kolem sebe rozhlédnu, vnímám zároveň i to, že když chcete mít oporu, tak musíte být schopná se opřít. A spousta žen se nechce opřít. Chtějí dál pevně stát. ale zároveň tu oporu vyžadují. Podle mě jde i o to, umět si přiznat „slabost“ a taky se vzdát usilování, urputnosti a dovolit muži, aby se staral. Mně byl můj muž oporou od začátku vztahu, byl jí po celé těhotenství a je jí i teď. Ano, má toho hodně, tím spíš, že já teď nepracuju, ale takhle jsme se domluvili. Jen nám jaksi nedošlo, že tím pádem nebude tolik doma. Ale jsem fakt vděčná, že se máme.

O svém muži mluvíte se zřejmou láskou, to se málokdy vidí a slyší.

Jo, kdybyste mě potkala v šestinedělí, kdy jsem se se vším srovnávala, to bych mluvila asi výrazně jinak. Bylo to opravdu náročné, hlavně tedy se mnou. Ale zvládli jsme to a už jsme se s novou rolí myslím hezky sžili.

Na co se teď v partnerství nejvíc těšíte?

Můj muž je režisér a zkouší na různých místech republiky. Vždycky jsem říkala, že kdybychom měli miminko, budu za ním moci zajet a poznávat to město, procházet si ho s kočárkem. A to se teď zřejmě podaří. Těším se, že si díky tomu budeme blíž a že budeme všichni spolu. Moc se taky těším na naše první společné léto. Budu mít opravdu prázdniny, což moc neznám. A bude to hodně české léto.

Dříve jste se zmínila, že Vysočina ve vás vyvolává vzpomínky na dětství a že byste je ráda sepsala. Už na to došlo?

Máte pravdu, že jsem to řekla, ale mezitím jsem na to zapomněla. Takže děkuju za připomenutí – možná bych se do toho fakt mohla pustit. Líbilo by se mi sepsat vzpomínky na Vysočinu a na babičku, všechno to, co z hlavy taky už pomalu odplouvá. A jsou to věci, které už můj chlapeček určitě nezažije. Moje prarodiče, kteří už tady nejsou, a prázdniny tam.

Jak byste vyprávění pojala?

Problém je v tom, že moc neumím psát, myslím, že na tohle jsem nešikovná. Ale ohromně se mi líbila knížka Ivana Hlase Za barevným sklem. Kdyby se mi tak podařilo dostat z toho takovýhle feeling, aby měli čtenáři pocit, že tam jsou… Jako když jsem se dívala na Bylo nás pět – roztomilý návrat zpátky. Lidé, prarodiče, krajina, to všechno nahlíženo dětskou optikou, tak jak jsem to tenkrát vnímala. Pamatuju si, jak ležím, nos mám u země a dívám se do stébel trávy, jak v nich skáčou kobylky. Chytali jsme je a pak pouštěli. Vjem mého dětství je to, jak mě kobylka nožičkami šimrá v dlani. Nebo beruška na prstu. Tohle už člověk později v životě neudělá. Doufám, že se s malým vrátím o ten metr a půl níž a budu to s ním znova objevovat.

A co malování, vaše dávná vášeň?

Teď jsem dlouho nemalovala. Když byl syn úplně malinký, měla jsem nápad na obraz, který by seděl k jednomu charitativnímu projektu. Ale nějak mi to nešlo a pak jsem to vzdala. Ale v létě snad budu mít i na tohle víc prostoru. I když až malý začne lézt, zase za ním budu všude běhat.

Hned jsem si vás představila s malířským stojanem na té louce s kobylkami, idylická scéna zalitá sluncem.

Maruška Doležalová nedávno vydala naprosto kouzelné povídky právě o mateřství, slyšela jsem je jako audioknihu. Například se pozastavuje nad tím, proč v žádném filmu s rodinou není zobrazena realita. Ti lidé spolu kontinuálně mluví, nikdy to není tak, že by jim dítě viselo za nohavici nebo převrhlo colu, natož aby do dialogu někdo řval – mamííí! Proč je to vždycky natočené tak, že lidé v klidu sedí u stolu a hovoří, a někde vzadu si hrají siluety dětí? Tím se obloukem vracím k vaší snové představě malířského plátna na louce – takhle to totiž přesně nebude vypadat. Ale třeba jo! Když bude hlídání, vyndám stojan a bude to i takhle idylické.

Když je hlídání, umíte se odstřihnout, nebo vám v hlavě pořád běží – jestlipak malý nepláče? Neměla jsem mu dát o vrstvu víc?

Občas volám – sáhni mu na ruce, není mu zima? Mimochodem algoritmus Instagramu ví, že jsem čerstvá maminka, tak mi zobrazuje vtipná videa na téma „když dítě usne“ – a co teď honem stihnout? Je tam žena, která stojí ve sprše, do toho jí banán, má pleťovou masku, v ruce počítač, a ještě polštář a spí – a při tom na ni teče voda ze sprchy. Někdy jsem taky takhle rozpolcená – mám uklízet, nebo si můžu na chvíli lehnout? Anebo si mám udělat skin care? Nebo spíš uvařit? A co konečně přebrat oblečení, které už chlapečkovi není? Občas se takhle zaseknu a prostě nevím. Ale někdy si taky pustím nablblou reality show, to je moje guilty pleasure. Krásně u toho vypnu hlavu. A pak třeba vyluxuju, abych zas neměla výčitky.

Ukročme ještě na chvilku mimo každodenní realitu. Kvůli filmu Poklad jste si před pár lety udělala potápěčskou licenci. Byla to pro vás jednorázová zkušenost, nebo byste se pod hladinu ráda vrátila?

Bohužel jsem se od natáčení Pokladu nepotápěla, jen jsem šnorchlovala. Ale trochu mi to chybí, to je fakt. Když jsem byla těhotná, psala jsem naší instruktorce z Kapr Divers, se kterými jsme dělali tu licenci, že mi to chybí, stýská se mi a někam bych ráda jela. Pro to ticho pod vodou.

Nejvíc vás fascinovalo ticho v hloubce?

Ano. A pomalost. Zpomalení. Tělo se hýbe pomalu, udělat rychlý pohyb neexistuje. Než dáte někam ruku, trvá to. Tohle zpomalení a stav beztíže, to je opravdu moc hezké. Nemám žádné ambice potápět se do kdovíkolika metrů, připadá mi krásné jen pod tou vodou být. A dýchat. Vycházejí z vás bubliny, které vidíte, a dýcháte klidně a pravidelně. I kvůli spotřebě vzduchu v lahvi. Navíc se musíte soustředit na přítomný moment a být vědomá, abyste pod vodou neudělala nějakou chybu. Doufám, že se k potápění někdy vrátím. Ale jen rekreačně a na pohodu.

Máte nějakou vysněnou destinaci?

Vůbec. Pro mě je důležitý parťák, asi jsem párový člověk. Moc dobře se mi potápělo s naší instruktorkou Kačkou. S tou bych jela kamkoli, klidně i do kalnějších vod, ve kterých jsme dělali zkoušky, třeba do Rakouska nebo do Německa. Cítím se s ní bezpečně, a koneckonců i sladkovodní rybičky a medúzky jsou nesmírně zajímavé. Ale samozřejmě musí být fantastický zážitek potápět se v průzračných vodách v takovém Egyptě, kde kolem vás plavou hejna barevných rybek. Nebo vidět pod vodou želvu, to musí být nádhera.

Zase jsme se zasnily. Asi se ani nehodí ptát se vás už na práci, že?

V létě už možná budu pár dní točit, ale jsou to samé projekty, o kterých ještě nesmím mluvit. A spoustu práce jsem odmítla.

Bylo to dilema, nebo jste měla jasno?

Měla jsem jasno. Ale z jednoho projektu mi pak volali znova, toho jsem si hrozně vážila, protože to vypadalo, že o mě fakt mají zájem. Chvíli jsem to i zvažovala – třeba bychom to nějak zvládli… A pak jsem si řekla: Ne! Vždyť na tohle ses těšila celý život. Na maminkování. Vážně mám pocit, že jsem se na to těšila už jako malá. Takže mít občas nějakou práci je fajn, udělat si sem tam radost, protože hraju opravdu ráda. Ale na tom rautu to teď jsou skutečně jen takové vyzobávky. Hlavní menu je teď pro mě mateřství.