Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rodina a děti

Ve výchově je důležité, aby byl rodič v souladu sám se sebou, říká psycholožka Pavla Koucká

„Je přirozené, že jako rodiče ve výchově občas tápeme. Ale i naše nejistota by měla mít nějaké hranice,” říká psycholožka Pavla Koucká, která se zabývá především rozvojem osobnosti, výchovou a péčí. Je autorkou několika knih, například Zdravý rozum ve výchově, Uvolněné rodičovství nebo Odolné dítě.

Iva Hadj Moussa | 25. 06. 2023

Mnoha rodičům dělá starosti to, že výchovné styly otce a matky nejsou příliš sladěny. Uvedu případ dvanáctiletého dítěte, jehož otec je benevolentní, matka přísná a vyžadující pravidla. Jak tyto odlišné rodičovské přístupy sladit? A jak moc velký problém je to pro dítě?

Použila jste hezký termín — sladit výchovu. To se mi líbí. Jde o to, abychom se sladili a vzájemně se respektovali, ne o to, abychom to měli stejně. Rozdílnost přístupů může mít pro dítě i pozitiva: dostane do vínku širší paletu možností, vyzkouší si, co mu více vyhovuje a snáze pak najde, kde se bude v životě cítit dobře. Zároveň je ale třeba, aby rodiče našli společnou cestu, není možné, aby jeden rušil, co druhý povolil anebo zakázal. Kdyby za mnou s tímto problémem přišli, ptala bych se po konkrétních situacích, které řeší, a hledali bychom řešení schůdné pro všechny.

V jakém okamžiku vlastně začíná výchova?

U malého miminka začínáme péčí, k níž se postupně přidává výchova. Už samotná péče a její styl ovšem dítě ovlivňuje a formuje. U maličkých dětí je hodně důležité, jak rodič reaguje, jestli reaguje dostatečně empaticky a včas. Miminko neumí počkat a když na jeho potřebu neslyšíme, velmi brzy začne trpět.

Je matka v tomto období tou hlavní pečovatelkou?

Někdy se může stát, že máma z různých důvodů nemůže zastávat roli primární pečující osoby. Může mít například fyzické komplikace po porodu, může upadnout do deprese, není na roli matky zralá anebo třeba zastává roli živitelky rodiny. Pokud ji nahradí jiná, dostatečně dobře pečující osoba, miminko se zpravidla dobře vyvíjí. Jde však o náhradní řešení. Obecně je pro dítě nejlepší, když je primární pečující osobou jeho biologická máma.

Dostáváme se k takzvanému období vzdoru. Jak se rodič naučí tento dětský vzdor a vztek zvládat?

Náš výchovný přístup je závislý na našem temperamentu, na výchově, kterou jsme sami prošli, i na tom, jak na ni nahlížíme. Závisí ale i na našich idejích, na tom, jak bychom to chtěli mít. Období vzdoru je náročné, nicméně velmi zajímavé. Možná můžeme říci, že jde o první větší vývojovou krizi od porodu. Souvisí s rozvojem emocí, a také s tím, že dítě začíná chápat, že je svou vlastní osobností, že má svou vůli. A protože tu si nejlépe uvědomuje, když je jiná, než naše, tak prostě z principu musí být v opozici. Požádáme-li ho, aby si vzalo čepici, rozhodně ji odmítne. Chceme-li, aby nebouchalo botičkou o topení, ono prostě musí bouchat botičkou o topení a velmi hlasitě se toho domáhá. Z hlediska pečovatele je to pochopitelně velmi náročné období.

Mohlo by se vám líbit

Trest je pro dítě informací o tom, že překročilo hranice. Ublížit ale nemá, myslí si terapeut Erik Matouš

Trestat, či netrestat? Tuto otázku v posledních dnech rozbouřil návrh novely občanského zákoníku, kde by se měl objevit apel na nepřijatelnost fyzického a psychického trestání dítěte. Jaká je vlastně role trestů ve výchově?
marianne.cz

Co je klíčem k tomu, abychom toto období ustáli?

Zásadní je vědomí toho, že vzdorovité, opoziční chování je u batolete v pořádku. Dítě to potřebuje a já jako rodič se kvůli tomu nemusím vztekat ani hroutit; můžu být v klidu, i když dítě prochází emoční turbulencí. Hodí se pak samozřejmě i dostatečné sebevědomí rodiče a silný pozitivní vztah k dítěti.

Další přelomovou chvíli může být “odtrhávání” od rodiny spojené s přechodem do školky a později do školy. Co je v tomto období důležité?

Zásadní je, že osamostatňování je postupný proces, probíhající od narození do dospělosti. Představa, že matka je do dvou nebo tří let věku dítěte pouze doma, a pak ho náhle dá na celý den do školky od osmi od rána do pěti odpoledne, a vše proběhne zcela bez problémů, je nereálná. Je potřeba dítě postupně připravovat. Doporučuji, aby napřed dítě někam docházelo na dopoledne dvakrát třikrát týdně, a to postupně navyšujeme. Hodí se také, když se ještě předtím máma s batoletem vídají s dalšími lidmi včetně dětí. Dítě se tak od matky odpoutává přirozeně a postupně, zjišťuje, že s jinými dětmi je jiná, lepší zábava a dobrodružství, než s rodiči.

Je správné, když o sobě rodiče pochybují? Nemůže to vést k přílišné nejistotě, která vede k tomu, že jsou pro potomka nečitelní a nepředvídatelní?

Jde o míru pochybností. Není ideální, když rodič ví vždycky všechno nejlíp a nepřipouští pochybnost, ale zároveň i přílišná rodičovská nejistota je problematická. Když pochybujeme, zda je možné po synovi žádat, aby používal nočník místo pleny, i když se mu nechce, nebo zda můžeme po dcerce chtít, aby se doma zouvala z botiček, přesto, že to odmítá, těžko o tom dítě přesvědčíme. Řekneme sice „zuj si botičky“ nebo „běž na nočník“, ale dítě z nejistého hlasu pozná, že o tom sami pochybujeme. Když po dítěti něco chceme, je žádoucí, aby to, co říkáme, bylo v souladu s tím, jak to říkáme, a také s námi samotnými: s našimi postoji, idejemi, hodnotami…

Dám jeden příklad. Venku prší a dítě, které zrovna prochází obdobím vzdoru, si vybere letní šatičky a odmítá holínky. A trvá na tomto výběru oblečení zuby nehty. Co s tím?

Dítě v batolecím, a někdy ještě předškolním, věku v takové situaci není schopno zvážit, co je pro ně nejlepší a učinit optimální rozhodnutí. Jemu se ty šatečky prostě líbí. Případně jde navíc o opoziční chování, jak jsme o něm mluvili. Pokud je to možné, dovolme mu jednat podle svého: venku prší, ale když myslíš… dítě vyjde ven do deště a zjistí, že mu mokré oblečení a voda v botách nevyhovují. A to je důležitá zpráva: Já vlastně chci pláštěnku, chci holínky! Postupně, spoustou takových zkušeností, zjišťuje, že máma většinou radí dobře, a teprve tak získává skutečně svobodnou vůli. Ta je totiž opozicí omezena podobně, jako slepým posloucháním, jen z druhé strany.

Mohlo by se vám líbit

České děti tloustnou: 6 rizikových faktorů, které k dětské obezitě vedou

S dětskou nadváhou a obezitou se kromě vážných zdravotních problémů pojí také riziko psychických potíží, především úzkostných a depresivních poruch.
marianne.cz

Co když už období vzdoru skončí, dítě je dejme tomu na základní škole, a chce se stále rozhodovat podle svého? Uvedu další příklad: rodina má domluvenou návštěvu rodičů na Moravě. Dítě ale ráno řekne: „Já nikam nejedu, mně se nechce.” Maminka má tendenci dítěti vyhovět, ale tatínek řekne: „Kdepak, jede se, už jsme to slíbili!” Na jakou stranu byste se v tomto případě přiklonila?

Nejspíš na stranu otce. Návštěva byla v plánu a není žádný závažný důvod se od tohoto plánu odklonit. Tak bych se ho držela. Častokrát se i nám dospělým někam nechce… Jednat v souladu s momentem aktuální nálady je samozřejmě fajn, ale pokud jde o akci, která zahrnuje i další lidi, není to úplně fér. Něco jsem slíbila, tak bych si za tím měla stát. Souvisí to i s obecnější schopností snášet nějakou frustraci.

Takže dítě by také mělo snést i nějakou formu nepohodlí, frustrace?

Ano. Ale zároveň bychom měli dítěti dopřát čas, který je svobodný a dělá si v něm to, co chce. Dopřát dětem čas na spontánní neorganizovanou hru, lelkování a bloumání, dost pohybu venku… Vedle toho, že my rodiče děti přetěžujeme, jim ovšem takový čas berou i všelijaké obrazovky, a to je škoda. Když děti pobíhaly s partou venku, bylo to pro ně přínosnější.

V čem jsou výhody toho, když si děti hrají venku s partou?

Pokud se děti volně pohybují venku s partou, trénují motorické schopnosti, ale i sociální schopnosti — dohodnout se s ostatními, co se bude dělat, je přece velká věc. Lépe přijímají zodpovědnost za sebe i za ostatní, učí se orientovat v čase i prostoru. Velmi bych se u dětí také přimlouvala za nudění se, lelkování a bloumání — z našeho pohledu dospělého jde o ztracený čas, ale právě v tomto čase se mozek nachází v takzvaném bazálním módu, kdy se vyplavují vzpomínky, plány do budoucna, dítě vnímá samo sebe, více o sobě přemýšlí. Právě v těchto okamžicích se integruje osobnost. Dítě přichází na to, kým je, rovná si i vztahové záležitosti. I my dospělí takový čas potřebujeme. Je rozdíl, jestli při čekání na autobus čučíme do mobilu, nebo se ponoříme do sebe a uvědomíme si, co prožíváme, co vidíme kolem sebe. Je to banální, ale důležité. 

Když jste zmínila mobily… přijde mi, že to řeší všechny rodina: jak to udělat, aby se dítě naučilo fungovat s mobilem a počítačem? Mají se zavést konkrétní pravidla a omezení?

Tady velmi záleží na tom, jakou má dítě povahu. A také na věku i na tom, jakou odpovědnost za sebe dokáže přijmout. Jde o to dítě nepřetížit příliš brzy odpovědností, kterou není schopno na sebe vzít. Ale když už toho schopné je, tak bychom mu tu odpovědnost zase předávat měli. 

Záleží to také na tom, co dítě na obrazovce dělá. Jestli například programuje, nebo  se dívá na hloupá či dokonce nevhodná videa, nebo hraje hry, které dítě vtáhnou do paralelní reality. Těm mají některé děti velkou tendenci propadnout, obzvlášť pokud doma není příjemná atmosféra. Když jsou například rodiče rozhádaní, dítě má tendenci utíkat do paralelní reality, protože je mu tam jednoduše líp. Vtahovat ho do reálného života, aby poslouchalo naše hádky, je pak těžké a vlastně to ani není vhodné.

Co dopisování mezi teenagery přes Whats App? Je to plnohodnotný kontakt?

Je to spíš doplněk, náhražka, která je někdy fajn, ale přímý kontakt nenahradí.

Malé miminko potřebuje především péči, dítě ve školce postupné odpoutávání se závislosti na mámě… co potřebuje od rodičů dospívající dítě?

Někde jsem slyšela hezké přirovnání: rodič dospívajícího by měl být jako pokojová rostlina: být stále k dispozici, ale neotravovat. Něco na tom je. Dospívající potřebují hodně svobody a prostoru, ale zároveň je dobré, když je rodič poblíž, dosažitelný, když spolu třeba pravidelně večeříme. Dítě ví: „Kdykoliv přijdu, táta nebo máma mě vyslechnou, pomůžou mi, poradí mi nebo něco vysvětlí.“ Zároveň bychom mu ale ty své rady neměli vnucovat. Netlačit, nevyslýchat a nevlamovat se do soukromí dítěte. Respektovat, že má právo mít své vztahy a nemusí nás o všem informovat.

Mohlo by se vám líbit

Chcete svému dítěti pořídit první telefon? Zodpovězte si těchto 6 otázek

Možná jste s pořízením prvního mobilního telefonu svému dítěti dlouho odolávali. Možná na vás ale potomek v poslední době naléhá tak intenzivně, že možná brzy podlehnete… Ještě než dítěti koupíte první mobil, zkuste si upřímně odpovědět na otázky v závěru tohoto článku.
marianne.cz

Související články

Rodina a děti
Jak udržet ve vztahu jiskru a posílit intimitu a romantiku? Stačí se řídit několika snadnými tipy

Jak udržet ve vztahu jiskru a posílit intimitu a romantiku? Stačí se řídit několika snadnými tipy

Rodina a děti
Jak se v dospělosti vypořádat s negativními zážitky z dětství: Nebojte se terapie a učte se být sama se sebou

Jak se v dospělosti vypořádat s negativními zážitky z dětství: Nebojte se terapie a učte se být sama se sebou

Rodina a děti
Jak podpořit mladého sportovce k vítězství: Nejdůležitější je týmová spolupráce rodičů

Jak podpořit mladého sportovce k vítězství: Nejdůležitější je týmová spolupráce rodičů

Rodina a děti
Z dítěte budoucím šampionem: Jak skloubit vzdělání a školu se sportem

Z dítěte budoucím šampionem: Jak skloubit vzdělání a školu se sportem