Co by dnes dělala jinak Iveta Dušková
O psaní, Divadle Kampa, výchově dětí a o tom, jaké to je, žít s Jardou Duškem a proč je spolu neuvidíte ve společném představení, jsem se bavila s herečkou, pedagožkou, režisérkou a autorkou her Ivetou Duškovou.
Částečně to tak je. Když byly moje děti malé, založila jsem dramaťáček a vzpomněla jsem si, jak bylo pro mě nepochopitelné, že během představení si herci, kteří čekají na svůj výstup, pletou, hrají karty, kouří a podobně. Já jsem třeba hrála v jedné hře, kde jsem měla výstup jen na začátku a pak na konci. Mezitím jsem čekala v zákulisí. Proto jsem jako vedoucí dramaťáku měla snahu zapojit všechny děti stejně. Chtěla jsem v nich vyvolat pocit, že jsou všechny stejně důležité. A tak jsem začala psát hry, v kterých jsou role rovnocenné. Tenhle princip jsem prosazovala i na Vyšší odborné škole herecké v Michli, kde jsem šest let učila.
Vaše večerní představení jsou hodně o ženách. Je to záměr, nebo náhoda?
Já v sobě nemám nutkání něco konkrétního psát. Třeba představení Na cestě vzniklo tak, že moje dcera Agátka mi řekla, že by si ráda zahrála se slovinskou herečkou Natašou Burger. V den, kdy měli odvážet Agátčin klavír, na který už nechtěla dál hrát, jsem stála u toho nástroje a něco si tam ťukala a vzpomínala, jak jsem kdysi snila, že moje dcera jednou bude hudební virtuoska. Pak mě napadlo, že takhle nějak by mohla začínat nějaká divadelní hra o vztahu matky a dcery. Vyšla jsem z téhle konkrétní situace. Prvotní nebylo psát o ženách, ale impulz.
Podobné to bylo i s tématem představení BlaŽenka, které původně mělo vzniknout jako absolventské představení pro čtyři herečky. Na začátku padaly různé návrhy jako soupeřící herečky v šatně apod., ale tohle je divadelní klišé, které mě příliš nezajímalo. Já jsem v té době odjela do Peru, kde mě překvapilo vysoké procento týraných žen. A přicházely i další impulzy, jako třeba knížka Tisíc planoucích sluncí o afghánských ženách. Takových zdrojů jsem měla více, i když jsem je nesbírala cíleně. Přicházely ke mně během roku samy. Během jednoho odpoledne jsem pak napsala kostru BlaŽenky.
BlaŽenka není klasická hra. Nejsou v ní slova, vystavěný děj, ale hudba a tanec. Proč jste dala přednost pohybu před dialogem?
Slova můžou zavádět. Obraz a hudba daleko snáz vyvolá emoci než třeba slovo. Já jsem člověk tělesnosti, pohyb je pro mě přesnější a působivější. Navíc kdybych použila slova, musela bych hodně dovysvětlovat. Chtěla jsem tímto způsobem vyzdvihnout ženskou sílu, nadhled, solidaritu a taky krásu ženského těla. Když se pohybujete a použijete správné gesto, tak tím vzbudíte emoci, náladu, obraz čehosi v sobě. Není třeba zapojovat rácio.
Probíráte svoje nápady s manželem?
Zpočátku jsem se hrozně bála dát mu přečíst svoji hru, protože jsem si říkala, že mi to určitě zkritizuje. Pak mě překvapilo, když mi řekl „ale jo, to je hezký“. Ale nediskutujeme o tom. Ono je vůbec těžký s ním diskutovat. Já jdu v divadle víc po emocích a příběhu. Jarda je abstraktnější, i když Čtyři dohody jsou hodně spojené s běžným životem. Každý máme jiný temperament, proto spolu už ani nehrajeme. On má tak silnou energii, že já vedle něj nemám potřebu něco doplňovat. Necítím vedle něj prostor. Ráda ho sice poslouchám, ráda se na něj na jevišti dívám, ale necítím potřebu se do toho vložit.
Projevuje se to i v životě?
Jarda si jde v divadle i v životě víc do hloubek, do neprobádaných hlubin. Pro mě jsou život vztahy a sdílení. Některé věci s ním ale sdílet nemůžu. Moje cesta je být s dětmi, vnoučaty a dělat divadlo, kterému rozumím. Svět, který mě obklopuje, je pro mou práci velkou inspirací. Jarda se dostává mnohem dál. Do těch světů, kam já se dostanu možná v příštím životě…
Obě vaše děti šly ve vašich šlépějích a také hrají divadlo. Vy jste se jim dříve hodně věnovala, možná víc než vlastní kariéře. Jak jste je vychovávala?
Snažila jsem se všechno dělat s nimi, až jsem je zahltila. Byla jsem vychovaná jeslemi, školkou, družinou, maminka dost pracovala, a proto jsem naopak chtěla se svými dětmi hodně být. Ve své vehementnosti jsem to ale přeháněla. U syna ani tak ne, ale u dcery, která je hodně samostatná, ano. Snažila jsem se dělat vše správně, neudělat chybu. A pak jsem sebe zbytečně dostávala do stresu. Teď s vnoučaty jsem víc v klidu.
Moje rada je – mít děti rád a být v pohodě. Když myslíte, že potřebuje přes zadek, tak ho přes něj pleskněte. Když je to s láskou, tak to zas tolik neublíží. Základem je zdravý selský rozum a hodně vám napoví intuice. Přesto že bych dnes dělala některé věci jinak, jsem na svoje děti velice pyšná, jsou z nich úžasní lidé.
