Femme Fatale Jitka Čadek Čvančarová

Září je pro vás významný měsíc, s manželem Petrem Čadkem oslavíte osmé výročí svatby a do českých kin jde dlouho očekávaný film Václava Marhoula Nabarvené ptáče, v němž hrajete. Začněme u rodiny. Čím vším je pro vás manžel?  

Životním parťákem, v tom nejhlubším možném smyslu.

Můžete to trochu rozvést? 

Máme mezi sebou velmi silné pouto a s našimi dětmi tvoříme dohromady něco, čeho si nesmírně ceníme a chráníme si to. Jsme nejšťastnější, když můžeme být prostě a jednoduše spolu. Když žijeme každodenní obyčejný život. Jsme blázni, co se radujou i z titěrností. Umíme spolu žít na hraně, ne jen v hojnosti a pohodě. Umíme se vzájemně číst, držet se ve chvílích, kdy se sám člověk neudrží, umíme se chápat, taky štvát i inspirovat. Umíme spolu mluvit i o tom, o čem se nemluví snadno, umíme se pohádat a usmířit. Prostě jsme spolu v dobrém i zlém.

Říká se, že po sedmi letech manželství přichází krize. Vyhnula se vám?

Samozřejmě zažíváme i spoustu situací, kdy spolu nesouhlasíme. Občas je ta argumentace i emotivní, hlavně z mé strany, protože já jsem oheň a můj muž voda. Ale nakonec dojdeme ke shodě, i když to někdy může být delší cesta. Ale to přece člověka posouvá, když ho ten druhý inspiruje k přemýšlení.

Umíte se omluvit? 

To je naprosto zásadní, základní dovednost. Proto byla jednou z prvních, kterou jsem učila Elenku (dcera Elena Emilie, sedm let – pozn. red.). Vysvětlila jsem jí, že když člověk udělá něco špatně nebo nemá pravdu, což se samozřejmě stává, nebo někomu křivdí, tak musí umět říct promiň mi, omlouvám se. 

Jaké další zásady vštěpujete svým dětem?

Snažíme se s Petrem spíš o inspirativní styl výchovy. Měla jsem to štěstí, že jsem odpozorovala morální zásady od své rodiny, pochopila jsem už jako dítě význam slov jako spravedlnost, poctivost, čestnost, slušnost a jednoduše se to ve mně automaticky zakódovalo. Doufám, že když naše děti uvidí, jak žijeme, alespoň něco jim přejde do krve. Tedíček (syn Theodor Christian, 1 rok – pozn. red.) je ještě malinký, ale děti jsou jako houby, co odmalička nasávají svoje okolí. Úkol pro mne je nedávat nevyžádané rady.  Znáte ten pocit, kdy přesně víte, co by ten druhý měl udělat? Chcete mu poradit, aby se vyhnul zklamání, ale nemůžete lidem brát jejich zkušenost. I když vy už vidíte důsledek, ale oni ještě ne. Zkušenost je často nepřenositelná, a když ji člověk neprožije, tak se neposune dál. 

Řekla byste, že manžel je vaše životní výhra? 

Zcela jistě. (odmlčí se, oči se jí zalijí slzami) 

Máte slzy v očích, řekla jsem něco špatně?

Ne, ne. My máme za sebou obtížné období, kdy odcházeli naši rodiče. Moje maminka měla šestnáct let těžkou chorobu krve a poslední rok se to zlomilo v akutní leukémii.

Omlouvám se…

Ne, promiňte. (utírá si slzy a s odhodláním pokračuje) Je velice důležité o tom mluvit. Mám pocit, že společnost vytěsňuje téma odcházení a smrti, protože je to bolavé pro všechny zúčastněné. Během dvou let jsme doprovázeli Petrova tatínka a pak mou maminku. Považovali jsme za samozřejmost, že ji dochováme doma. Nebylo to snadné. Maminka ke konci vážila sice pouhých pár desítek kilo, ale každý, kdo má zkušenost s ležícím člověkem, ví, jak těžké je manipulovat s bezvládným tělem. Trpěla velkými bolestmi, dusila se. Chtěla jsem jí co nejvíce pomoct od bolesti a stresu, aby odešla doma, smířená a milovaná. Musela jsem se zdravotnicky dovzdělat, naučit se injekčně podávat léky, zavádět kanyly, pracovat s kyslíkem… A pracovat s duchovní rovinou člověka, který odchází. Což je možná někdy těžší než to fyzické odcházení. Můj manžel mi byl nezměrnou oporou. Nikdy mu nezapomenu, co všechno dokázal udělat pro mou maminku. 

Když vás tak poslouchám, napadá mě, že kdo vás osobně nezná, byl by asi překvapený, jaká jste doopravdy. Bulvární média vás moc nešetří, ale to asi víte. Řešíte, co si o vás lidé myslí, nebo je vám to jedno?

Ke mně se naštěstí negativní reakce moc nedostávají. Lidé, co potkávám, jsou milí. A lži v bulváru píší lidé mělcí a ubozí. O jejich čtenářích se vyjadřovat nebudu. Jsem temperamentní člověk, říkám věci zpříma, na rovinu, žiju v pravdě, nemám ve skříni žádného kostlivce. A to je možná pro mnohé, kteří žijí dle hesla, které nesnáším, „Podle sebe soudím tebe“, nepochopitelné nebo iritující. Lidé, které zajímá, jaká opravdu jsem...

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V ZÁŘIJOVÉ MARIANNE.