Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

„Herectví se mi tak nějak přihodilo,“ říká Jana Paulová

S herečkou a režisérkou Janou Paulovou o relativitě věku, tajemství manželského štěstí, které trvá už 46 let, a o nacházení klidu uprostřed rušného letiště.

Autor: Monika Otmarová

Nevěnujete se pouze herectví, ale zabrousila jste také do režie, napsala jste knihu vzpomínek, hrajete na kytaru, koncertovala jste s vlastní kapelou – a ve všem jste byla úspěšná. Jako byste popírala přísloví „Ševče, drž se svého kopyta…“

Protože si vůbec nejsem jistá, co je to moje kopyto vlastně zač. Pocházím z herecké rodiny a konzervatoř byla jediná střední škola, kde nebyla matematika, fyzika a chemie. Nabízela se tedy jako jasné řešení. Ale tím vůbec netvrdím, že bych divadlo neměla ráda. Miluju ho. Ale prostě se mi tak nějak přihodilo. A k němu se během života připojilo plno koníčků, které mě také velmi naplňují.

Takhle se zrodila i vaše kniha Jak běžet do kopce?

Ráda píšu. A když člověk vysílá nějaké pozitivní přání do vesmíru, vesmír se zpravidla postará o to, aby se splnilo. Tehdy jsem pobývala v Himálaji, psala jsem si deník a zrovna v tu chvíli se mi ozvali z nakladatelství, že by ode mě chtěli knížku. Po návratu za mnou přišla jejich paní redaktorka a já si asi po pěti minutách povídání uvědomila, že to nepůjde. Že někdo, kdo mě vlastně doopravdy nezná, o mně nemůže opravdovým způsobem napsat. Byl by to zase jen jeden z mediálních obrazů. Rozhodla jsem se tedy, že knihu napíšu sama.

Polovinu knihy jste prý napsala na letištích. Jak v tak hlučném prostředí plném lidí nacházíte prostor na soustředění?

Půlka to asi nebyla, ale třetinu jsem na letištích napsala určitě. Miluju cestování. A zjistila jsem, že na takových místech, jako jsou letiště, kde jsou lidé z celého světa se svými životními příběhy, si kolem sebe dokážu utvořit svůj vlastní kruh veřejné samoty, ve kterém se mi píše lehce. Vzpomínám si na jeden okamžik v Itálii, možná to byla Neapol, letiště bylo narvané lidmi k prasknutí, vedle mě italská rodina, jejich dítě dělalo nepředstavitelný virvál, a já ho slyšela jen tak zdálky. Byla jsem úplně ponořená ve svém světě.

Bude ještě nějaká další kniha?

Už před nějakou dobou mě z nakladatelství oslovili, ale já to pořád odkládám. Když jsem psala první knížku, našla jsem si silné téma. Teď na takové téma, které by mě připoutalo ke stolu, čekám. Baví mě vzpomínat na věci a psát o nich, ale teď pobývám víc ve vnějším světě. Zase hodně hraju v divadle a točím. Intenzivně se věnuju herecké profesi, kterou jsem po letech znovu začala dělat ráda.

Mohlo by se vám líbit

„Miluju. A cítím se milována,“ říká v otevřeném rozhovoru Helena Vondráčková

Když děláte rozhovor s ikonou (nejen) české pop-music Helenou Vondráčkovou (75), nepodceníte přípravu. Naposlouchala jsem kvanta jejích písní. Přečetla desítky rozhovorů a připravila jsem si seznam třiceti otázek. Ale nakonec bylo všechno jinak. Otázky jsem zahodila, protože jsme se stále dokola vracely k jednomu tématu – lásce.
marianne.cz

Přesto jsem někde zaznamenala, že vaše další kniha by měla být o stárnutí…

Mám takový nápad, ale nejsem schopná ho teď dotáhnout do konce. Tak ho nechávám uležet. Možná proto, že si připadám ještě tak strašně mladá. (smích) Ale teď vážně. Je to silné téma, ale musím se do něj trochu stylizovat. Pořád si musím připomínat, kolik mi už vlastně je. Uvnitř se cítím úplně jinak.

Neprožíváte tedy pocit, který popisují některé ženy dejme tomu po šedesátce, že najednou jako by pro druhé nebyly vidět?

V mém případě to tak určitě není. Obden stojím na jevišti před stovkami lidí. Byla by to čirá póza, kdybych něco takového říkala. Ale jednou jsem někde napsala nebo řekla, že u ženy nastane věk, kdy se pro chlapy stane neviditelná, přestože dřív se za ní otáčeli. Jednoho dne jako by přestala existovat. Není vidět.

A muži? Ti se neviditelnými nestávají?

Pro mě? Tak to jasně. Pro mě jsou muži už jenom bratři a kamarádi. Vůbec nevím, kdo by musel přijít, aby mě dostal z mého klidu. Navíc mám úžasného manžela, kterého zbožňuju a pořád mi připadá nejzajímavější ze všech mužů, které jsem kdy potkala.

Dodejme, že je to hudebník Milan Svoboda a jste spolu už 46 let. Jak se dá s jedním mužem být tak dlouho?

Nemám důvod, proč bych odcházela. Potkala jsem skvělého, tolerantního a milujícího partnera. On mě nechává žít a radovat se z věcí, které mě baví. Já mu pak o nich nadšeně vyprávím a on zase žije věcmi, které těší jeho, a tím zase obohacuje mě. Tím pádem se ty naše světy násobí.

Mohlo by se vám líbit

„Jsem intuitivní rodič,“ říká v rozhovoru Zuzana Kajnarová

Herečka Zuzana Kajnarová (40) se po třech letech vrátila do seriálu Specialisté. Při natáčení ji zvlášť baví akční scény, její osobní i rodinný život je však plný harmonie a pohody. Co ráda podniká s dětmi, jak vzpomíná na vlastní dětství mezi skautem a divadlem a co ji dodnes táhne k rodné Ostravě?
marianne.cz

Společné zájmy podle vás nejsou tak důležité?

Máme společné zájmy v tom ohledu, že si o spoustě věcech myslíme to samé. Některé naše zájmy se protínají, ale myslím si, že je dobré mít svůj vlastní svět a vlastní prostor. Pokud se tedy jedná o běh na tak dlouhou trať, jako je ta naše.

Na jevišti často podáváte výkony, které si nezadají s těmi sportovními. Jak to dokážete?

Už cítím, jak je tělo opotřebované a někdy všechny ty pohyby na jevišti hodně bolí. Většinou hraju ženy mladšího věku, než jsem já. Za dva roky mi bude sedmdesát a sedmdesátnice většinou nechodí na vysokých podpatcích, natož aby v nich běhaly dvě hodiny po jevišti. Během představení ještě vzadu několikrát měním kostýmy, takže vždycky elegantně odejdu z jeviště, ale jen co zajdu, letím na druhou stranu se převléct. A to někdy zatraceně bolí. Sporty už trochu flákám. Ale stejně, jakmile začne být venku jen trochu hezky, sednu na kolo a jedu. To miluju. Loni jsem se zase po letech pustila do tenisu. Ale hrát zápas mě už nikdo nepřinutí. Mám hodného trenéra, který mi hraje úžasně do ruky. Dává nádherné údery, za kterými nemusím dobíhat, protože i při tom dobíhání bych si mohla něco udělat.

Jak během dne před představením hospodaříte se svými silami?

Hraju samá těžká představení, kdy během těch dvou hodin prakticky neslezu z jeviště. Pokouším se tedy už si toho v ten den moc dalšího nedávat. Jenže teď hraju ve dvou seriálech, takže je bohužel mnohdy nemožné tohle předsevzetí dodržet. Většinou to pak dopadá tak, že si při natáčení, když mám pauzu mezi obrazy, vlezu do šatny a třeba jen na tři minuty usnu. To dokážu. A neuvěřitelně mi to pomůže. Je to pro mě jako živá voda.

A nějakou delší a vědomější pauzu si do svého života vetknout dokážete? Vyskočit z toho koloběhu hraní a natáčení a skutečně si odpočinout?

Mívám v životě etapy, kdy v sobě herectví tak trochu zpochybním. Poprvé to bylo, když se mi narodila první dcera. Končila jsem DAMU a nechtěla jsem být herečka. Chtěla jsem být maminka. Přála jsem si dělat úplně obyčejné věci a byla jsem za mámu. Pak jsem do divadla zase trochu naskočila a postupně jsem hrála víc a víc, až jsem jeden čas točila opravdu strašně moc. Nechci říct, že by šlo o nějaké vyhoření, ale najednou jsem si uvědomila, že život je vlastně neuvěřitelně krátký a celý ten šoubyznys mě začal štvát. Tak jsem se rozhodla, že si dám pauzu. Jednoho dne jsem si prostě řekla, že už nebudu herečka, a všem jsem to ohlásila.

Mohlo by se vám líbit

„Ráno vstanu a mám dobrou náladu,“ říká Daniel Stach

Jestli z někoho energie a optimismus přímo sálá, pak je to moderátor Daniel Stach (34). Co ho i po letech stále fascinuje na vědě? Proč sám nikdy nechtěl být vědcem? A co se muselo stát, aby si na několik týdnů vypnul telefon?
marianne.cz

Jaké byly reakce? A jak jste to prožívala vy?

Když mi volali z divadla, televize, filmu, říkala jsem, že už se tím neživím. A cítila jsem při tom vnitřní vítězství, že to šlo vlastně tak snadno. Chvilku jsem si jen tak žila a dělala věci, které jsem opravdu chtěla. Založila jsem kapelu, se kterou jsme jezdili po koncertech. Jela jsem s horolezci do Himálaje. Plnila jsem si své dětské sny. Pak mi ale jednou zavolal Pavel Zedníček, že potřebuje záskok za herečku v představení, v němž jsem předtím hrála. Tak jsem se do něj asi po třech letech vrátila s tím, že mu jednorázově pomůžu. Tou dobou ale vzniklo Divadlo Kalich a mně blesklo hlavou, že asi není dobrý nápad živit kapelu. Odehrát tolik koncertů měsíčně, to není žádná sranda. Tak jsem se postupně začala vracet do divadla, a nelituju toho. Šéf Divadla Kalich Michal Kocourek mi dal vybrat, co bych chtěla hrát, a to je něco, čemu nejde odolat. Tehdy jsem si našla hru Jako jedna rodina. Pak jsme do divadla přinesli i Natěrače, představení, které jsme hráli kdysi, a bylo rozhodnuto. Zůstala jsem. Vybrat si hry i to, s kým je chcete hrát, to mě baví. Pak do toho přišlo natáčení filmu, seriálu a všechno se zase samospádem rozeběhlo. Dlouho jsem tomu odolávala. Dlouho jsem se do seriálů vrátit nechtěla. Až před sedmi lety jsem kývla na Ordinaci, kde mi napsali vtipnou postavu s hezkým příběhem. Navíc natáčení, a hlavně lidi kolem jsou příjemní, celá práce profesionální, je mi tam moc hezky. Chodím tam ráda a těším se.

Pak jste usedla i do režisérského křesla. Jak k tomu došlo?

To také vzniklo nějak samo. V Kalichu jsme chystali hru Lady Oskar, kterou měl režírovat Petr Kracik. Těsně před začátkem zkoušek ale nastoupil jako šéf v divadle v Českém Těšíně a režie se ujmout nemohl. Kolegové do mě začali šťourat, že stejně všechny hry, co hrajeme, přerežírovávám a upravuji si je k obrazu svému, tak jsem si řekla, že to zkusím. Všem jsem se za to dopředu omluvila. A pak jsem najednou zjistila, že to funguje, že si umím napsat režijní knihu a umím to vymyslet. Někdy to bylo fakt těžké, protože jsem současně hrála i titulní roli a musela jsem vědět, nejen jak mám hrát já, ale i co mají dělat všichni kolem mě a jak má v představení vše fungovat dohromady. Ale tenhle můj režijní debut se vydařil a v Moravském divadle v Olomouci mi nabídli režírovat Revizora. A to vůbec nebyl můj šálek čaje. K ruské klasice nemám vztah, ale přijala jsem to jako výzvu. Celou hru jsem přepsala, vyhodila z ní všechny ruské reálie a zjistila jsem, jak nadčasové a stále platné téma má.

Mohlo by se vám líbit

„Věřím na náhody a osud,“ říká v rozhovoru Barbora Špotáková

Dvojnásobná olympijská vítězka a světová rekordmanka Barbora Špotáková (41) je nejlepší českou atletkou. Věděli jste ale, že původně chtěla být veterinářkou, poslouchá punk a odpočívá u přírodopisných dokumentů? Co dalšího o ní ještě nevíme?
marianne.cz
Zdroj článku

Související články

Životní styl
Chcete více cestovat? Zjistěte, jak na to, s těmito šesti instagramovými profily

Chcete více cestovat? Zjistěte, jak na to, s těmito šesti instagramovými profily

Zábava
Horoskop od 22. července 2024: Býci by si měli ověřovat informace, Blíženci se soustředit na úspěch

Horoskop od 22. července 2024: Býci by si měli ověřovat informace, Blíženci se soustředit na úspěch

Životní styl
5 nejoblíbenějších princezen světa: Milované pro svůj vliv, dobročinnost, módní styl a královské postavení

5 nejoblíbenějších princezen světa: Milované pro svůj vliv, dobročinnost, módní styl a královské postavení

Krása
Žiletku vyhoďte do koše. Pro dokonale hladkou pokožku jednou pro vždy zkuste efektivnější metody

Žiletku vyhoďte do koše. Pro dokonale hladkou pokožku jednou pro vždy zkuste efektivnější metody