Jana Bernášková: „Žít bez chyb? To by byla chyba!“

Autorka rozhovoru: Barbora Šťastná

Ve vaší knize Jak přežít svého muže se mi moc líbil hlas Šedivky, která hlavní hrdince často sděluje nepříjemné pravdy o ní samotné. Kdo to vlastně je, ta Šedivka?

Může to být intuice, alter ego, vnitřní moudrost, která pracuje s podvědomím. Ve filmu ji hraje Ivana Chýlková.

Máte i vy vlastní „Šedivku“?

Každý má svou Šedivku! Ale ne každý ji slyší. A i když ji slyší, často jí nenaslouchá. Všichni máme svůj vnitřní hlas, který nám říká, co je pro nás dobré, ale zároveň ho mnohdy nerespektujeme. Uděláme přesný opak toho, co nám napovídá.

Je pro vás psaní něco jako terapie, která vám pomáhá zpracovat bolestivá témata z vlastního života?

To bych úplně neřekla. Moje hrdinka je o dvanáct let mladší než já a prožívá věci, které já sama mám už zpracované. I když je pravda, že v mojí nejnovější knize Koloušek se objevila určitá bolest týkající se nemoci, která v mém skutečném životě postihla mého tatínka. Ale vědomě jsem do toho s tím nešla. Až zpětně, když jsem si to po sobě četla, jsem si uvědomila, že moje duše si to možná potřebovala zpracovat.

Mnohokrát jste zdůraznila, že hrdinka vašich knih, Lucie, není autobiografická, nejste to vy. Asi ale pořád narážíte na to, že čtenáři vás s ní ztotožňují… 

Mě to vlastně strašně baví. Ze začátku jsem z toho byla nervózní, ale postupně jsem to začala vnímat jako hru. Mám výhodu, že jsem herečka a na to, že si mě lidi ztotožňují s postavami, které hraju, jsem zvyklá. V příběhu se objevuje herecké prostředí, které důvěrně znám, se spoustou autentických detailů. A na tomhle půdorysu si můžu vymyslet leccos, čemu čtenáři díky té autentičnosti uvěří. Další věc je, že tři mé dosavadní knížky v sobě mají tolik zážitků a emocí, že by se v reálném světě nedaly prožít ani za třicet let. Můj manžel scenárista říká, že pro každou literární, divadelní nebo filmovou postavu potřebujete tři až čtyři lidské příběhy, aby byla naplněná a utáhla román nebo film. 

Lucie z vašich knih je blondýna, vy jste dříve mívala hnědé vlasy. Teď jste ale odbarvená na blond. Je to kvůli natáčení filmové adaptace knihy Jak přežít svého muže? 

Ano. Lucii jsem si představovala jako takový prototyp „princezny“, o které si všichni myslí, jak to bude mít jako herečka jednoduché, protože je to hezká blondýna. Ale ono to tak vůbec není. Kromě toho díky odlišné barvě vlasů byla hrdinka ode mě tak trochu odpojená. 

Poprvé jste natáčela film, který jste si sama napsala, hrála jste hrdinku, kterou jste sama vytvořila. Jaké to bylo? 

Já jsem sice napsala knížku, ale dramatizaci dělal můj manžel Rudolf Merkner, který také film režíroval. Nicméně v tom příběhu je kus mojí duše, takže jsme si s hlavní hrdinkou byly blízké. Na každém natáčení je nejtěžší vyladit vlastní představu o postavě s představou režiséra. S manželem jsme vyladění byli, i když jsme o tom dlouho mluvili a hádali se. Když jsem pak poprvé přišla na čtenou zkoušku, kde u stolu seděly všechny moje literární postavy, byl to hodně silný zážitek. To je přece něco neuvěřitelného, že postavy, které vznikly ve vaší hlavě, žijí, mluví, dýchají! 

Mít vlastního manžela v roli režiséra – byla to výhoda? 

Ani jsme předem netušili, jak velká! Můj manžel je scenárista a kreativní producent, ale od dětství toužil být režisérem. Když jsem se rozhodla svěřit režii filmu jemu, byl nadšený. Pak jsem se trošičku bála toho, co to udělá s naším vztahem. Nebylo to jednoduché, až zpětně jsem zjistila, že lidi ze štábu se báli, jak budeme na place fungovat. Měli zkušenosti s jinými manželskými dvojicemi, které se na place hádaly. Museli jsme si nastavit určitá pravidla. Domluvili jsme se, že když pracujeme, tak prostě nejsme manželé. Já se k němu budu chovat jako k režisérovi a on ke mně jako k herečce. Nic víc, nic míň. A tohle pravidlo nám fungovalo. 

Ve filmu jsou také erotické scény. Jak jste to zvládali? 

Potřebovala jsem, aby se moji filmoví partneři vedle mě cítili svobodně. Aby si před mým mužem nepřipadali jako v nějaké podivné trojce, aby se mu pořád neomlouvali. Ale můj muž dokázal v těchto chvílích fungovat opravdu jenom jako režisér a vytvořit dobrou pracovní atmosféru. 

Zmínila jste, že jste se bála, co to udělá s vaším vztahem… 

Když natáčení skončilo, uvědomili jsme si, že jsme strašně vyčerpaní z toho, jak jsme v té práci byli ponoření. Oba jsme si potřebovali odpočinout jeden od druhého, takže Ruda odjel do lázní a já s dcerou do Amsterdamu. Ale teď (v červenci – pozn. red.) už se film stříhá, takže o tom znovu pořád diskutujeme a těšíme se, co z toho vzejde. 

Ve filmu se mihne i vaše sedmnáctiletá dcera Justýna, která hraje mladší verzi hlavní hrdinky. V čem se vám Justýna podobá, a v čem je naopak jiná? 

Naši blízcí nám pořád říkají, že jsme si hrozně podobné, a my tvrdíme, že to není pravda. Ale zrovna dneska ráno jsme si navzájem četly esemesky a Justýna říká: „Takhle přesně bych to napsala!“ Máme hodně podobné myšlení, ale rozdílné tempo: ona je jako střela, živá, energická, já jsem vnitřně pomalá. Justýna navíc tvrdí, že ona je citlivá, kdežto já jsem hypersenzitivní. Když já prožívám nějaké emoce, jsou vždycky veliké: když jsem zamilovaná, doslova se vznáším, když mám bolest, jsem schopná na chodníku zemřít. Justýna je střízlivější. 

Mezi ní a jejím mladším bratrem Theodorem je sedmiletý věkový rozdíl. To je docela dost. Mají si co říct sedmnáctiletá dívka a desetiletý kluk?  

Dlouho neměli. Ale poslední dobou se mezi nimi vytvořil moc hezký vztah a rádi spolu tráví čas. Mají podobný humor, dělají si navzájem naschvály, ale už ne takové ty zlé, dětské; jsou to naschvály na úrovni. Nejvíc pomohlo příliš se jim do jejich vztahu nemotat a nechat je být. 

Justýna a Theodor mají různé otce. Váš muž Rudolf Merkner a bývalý manžel David Drábek jsou prý přátelé. Je to pro vás výhoda, nebo máte tendenci držet oba „světy“ spíš od sebe? 

Já jsem naopak velká propojovačka. Nemám ráda, když je vztah v tenzi nebo nějak nedořešený. A v tomto případě to prostě bylo potřeba, i když to nebylo jednoduché a to vyladění trvalo několik let. S bývalým manželem jsme se naučili přetavit náš vztah do přátelství, protože v roli rodičů se nemůžeme rozejít nikdy. 

V době pandemie jste prodělala covid, po kterém vám zůstaly zdravotní následky… 

Dostala jsem chronickou nespavost. Do té doby jsem spala jako medvěd. A chtěla bych říct, že pokud někdo začne trpět nespavostí, je důležité to okamžitě řešit. Protože nedostatek spánku vyčerpává mozek, k čemuž u mě došlo po osmi měsících. A to má opravdu vážné tělesné i duševní dopady. 

Kromě toho vás jako následek covidu trápí tin-nitus, šelest v uších…

Jeden americký neurolog má teorii, že tinnitus slyšíme vlastně všichni, protože je to přirozený zvuk vnitřní činnosti našeho těla, ale většina lidí ho nevnímá. Když ale mozek z nějakého důvodu tento zvuk vyhodnotí jako nebezpečný, začne ho permanentně hlídat, vědomě mu naslouchat, což je pro nás obtěžující. Nejde jen o to, že vám píská, šumí nebo kloktá v uchu, musím říct, že to opravdu poznamenává psychiku, je to trošku cesta do šílenství. Zpočátku byl můj tinnitus vysoký a hlasitý a to jsem myslela, že se zblázním. Příčiny mohou být různé: infekce, zánět, problémy s krční páteří. Říká se, že tinnitus je slepá větev medicíny, ale znám mnoho lidí, kteří se vyléčili, i když už nad nimi zlomili hůl. U každého zafungovalo něco jiného: byliny, různé druhy cvičení, plazma…

Co funguje vám? 

Léčba takzvaným růžovým šumem. Osm hodin denně nosím taková sluchátka, říkám jim antidepresiva pro uši. Vydávají jemňounký zvuk, který na sebe přetahuje pozornost mozku a tím ho odpoutává od zvuku tinnitu. 

Prý jste také v poslední době hodně zhubla…

A bulvár psal, že mám problémy s manželem (směje se). Tomu jsme se smáli. Říkala jsem Rudolfovi: „Vidíš, už všude píšou, že jsem z tebe vyřízená.“ Ale ne, vážně, šlo o to, že kromě mých vlastních zdravotních problémů onemocněl i náš syn. Takže důvodem mého zhubnutí nebyla žádná dieta ani cvičení, ale obrovský stres a vnitřní bolest, pro kterou jsem zapomínala jíst. Kvůli revmatickým potížím jsem také ze stravy vyřadila lepek a myslím, že mému tělu to prospělo. Předtím jsem si připadala stále jakoby nateklá, po vyřazení lepku se tělu ulevilo. 

Ve svých knihách tu a tam zmiňujete časopis Marianne. Máte k tomu nějaký osobní důvod? 

Marianne je láska! Pamatuji si, že kdysi jako mladou holku mě fascinoval její tehdejší slogan „Život začíná ve třiceti“. Dával mi naději, že do třicítky mám čas dělat chyby. Že nemít kluka, nemít to, co chci, je vlastně v pořádku, protože všechno doopravdy začne až ve třiceti. Do té doby je to spíš takový trénink nanečisto. Hlavní hrdinka mých knížek je třicátnice a má pocit, že teď už je smrtelná, že na chyby už není čas. 

A pro vás začal život ve třiceti? 

Vlastně asi ano. Sice už v pětadvaceti se mi narodila dcera, ale pořád jsem žila hodně nanečisto. Dělala jsem spoustu chyb a vlastně jsem se tím hrozně moc učila. Teprve ve třiceti jsem začínala žít doopravdy. V jednatřiceti jsem se podruhé vdávala… Mám pocit, že do třicítky jsem postavila základy a teprve od té doby začínám stavět dům. Jestli bude pevný, nebo bude křivý a spadne, to se teprve uvidí. Ale už beru život zodpovědněji. Už není tolik času na chyby. I když na druhou stranu, člověk se nesmí chyb bát. To by byla velká chyba, žít bez chyb (směje se).