Jaroslav Dušek: „Jsem milovníkem života.“

Byla jsem na novinářské projekci filmu, ve kterém hrajete. Jmenuje se Dvě slova jako klíč a musím říct, že ve mně dlouho rezonoval, protože se zabývá tím, co zajímá asi nás všechny – smyslem života a způsobem, jak ho prožít. Vnímáte to podobně?

Tento film má velkou výhodu v tom, jak je mnohovrstevnatý, jak ladně propojuje příběhy „reálné“ s příběhy „fiktivními“. Tudíž ho každý může chápat v těch úrovních vědomí, v nichž zrovna zarezonuje. Sám jsem ho viděl několikrát a pokaždé na mě zapůsobil trochu jinak. Myslím, že v podstatě každý divák či divačka si mohou přijít na své. Považuji tento film za krásný, potřebný i posilující.

Ve snímku se mihnete jen dvakrát, přesto máte zásadní roli – hrajete bezdomovce, který jednomu z hrdinů filmu zašeptá do ucha tajemství života spočívající ve dvou slovech. Neprozrazujme pointu, ale jisté je, že pro každého to může být něco jiného. Kdybyste vy sám měl definovat smysl života dvěma slovy, která by to byla?

Mohu vám to pošeptat do ucha, ale neprozraďte to, prosím.

Slibuju, nikomu ani muk! Můžete to ale víc rozvést?

V tuto chvíli mého života jsou to právě tato dvě tajná slova, před pár lety by to možná byla slova jiná, za pár let či za pár chvil se to může změnit. Myslím, že smysl života je oním šestým smyslem, jímž jsme schopni vnímat život. Fjodor Michajlovič Dostojevskij řekl: „Mám raději život než jeho smysl.“ To se mi líbí.

Zajímavé… Když jsem se zamýšlela nad těmi dvěma slovy já se svou maminkou onehdy na chalupě, napadly nás pojmy láska a zdraví. Je to klišé, ale kdyby na světě převládala láska – v mezilidských vztazích i obecně mezi národy –, žilo by se nám mnohem líp. A zdraví je zase předpokladem toho, aby člověk prožil spokojený život. Teď zním asi jako totální ezo-věrozvěst, ale nevím, jak to říct lépe. Jaký na to máte názor vy?

Souhlasím, vybrala jste pěkná slova, vrstevnatá, mnohoznačná. Ale kdo je zdravější? Ochrnutý člověk na vozíku s jasným láskyplným viděním světa, nebo dokonale osvalený vysportovaný nenávistný psychopat?

To je překvapivý úhel pohledu. Vidíte, tohle mne vlastně vůbec nenapadlo. Máte pravdu, znám několik zdravotně postižených lidí, kteří kolem sebe šíří lásku, pohodu a klid, a dokonce pomáhají těm, kteří jsou na tom třeba ještě hůř. Jen to dokládá, jak všechno je relativní. Tak pojďme probrat ještě tu lásku. Kolik má láska podob?

Láska má tolik podob, kolik je životních forem. Jejím základem je „společný rytmus“, který umožňuje tajemnou polyfonii života. Láska je onou tajemnou silou, která nás i vesmír drží pohromadě. Některým podobám lásky nemusíme hned plně rozumět, jak o tom nádherně vypráví Anthony de Mello ve svém příběhu o lásce mezi klukem a krokodýlicí.

Anthony de Mello byl kněz, který říkal, že „Láska pramení z vědomí. Pouze tehdy, vidíme-li ostatní takové, jací skutečně jsou, začneme být schopni skutečně milovat.“ Předpokládám, že vy svou ženu vidíte takovou, jaká je. Prozradíte pár konkrétních věcí, díky kterým ji milujete?

Nemiluji ji kvůli pár věcem, prostě ji miluji se vším všudy.

A jak se ta láska vůči vaší ženě proměnila v čase?

To je naše tajemství, o tom se mi nechce povídat do časopisu.

Chápu. Přesto by mě zajímalo, zda jste během svého více než čtyřicetiletého vztahu prožili i nějaké větší krize?

Samozřejmě, i nějaké menší.

A jak jste je překonali?

Myslím, že vše vždy vyčistila ona hluboká tajemná láska bez podmínek. Prostě ten pocit, že to stojí za to.

Co je podle vás ve vztahu nejdůležitější?

Myslím, že vztah je spíš jakousi abstrakcí. Jakýmsi intelektuálním projektem. Ve skutečnosti existují pouze okamžiky, chvíle, situace. A tam bývá prospěšné být v přítomnosti přítomen. Podstatné je zůstávat v klidu sám sebou, nenechávat se vtáhnout do her ega a emočního těla.

Zdá se, že společnost se proměňuje a liberalizuje – LGBT vztahy jsou již běžně přijímány, začínáme si zvykat i na polykuly v poly-amorním vztahu. Co si o tom myslíte?

Ani plně nestíhám všechny ty variace pořádně sledovat. Koneckonců, pokud si dobře vzpomínám, nepanuje žádná shoda v tom, zda lidé v prastarých dobách žili spíše v párech, či v jakýchsi skupinách. Zdá se, že rozmanité formy tu odpradávna existují vedle sebe, aniž by se navzájem vylučovaly či potlačovaly. Nepříjemné ovšem je, když se jednotlivých možností zmocňují aktivisté a propagátoři či kontroloři a inkvizitoři.

A co byste dělal, kdyby vaše dcera přišla s tím, že žije v polykule?

Popřál bych jí hodně štěstí.

Ještě se vrátím k filmu Dvě slova jako klíč. Hodně mě zasáhla scéna, kdy Japonec – kdysi velký a respektovaný šéf – zjistí, že má smrtelnou nemoc. Chce se usmířit se svou dcerou, kterou celý život zanedbával a vezme ji na dlouhou pouť, během níž se klopotně opět sbližují. On pak v její přítomnosti důstojně odejde z tohoto světa. Bylo to krásné a zároveň smutné – co z toho podle vás vyplývá?

Že bychom se měli rodit i umírat v láskyplném prostředí. Že bychom měli přicházet i odcházet důstojně a vznešeně, pokud možno bez zbytečných zbrklých intervencí. Je to vlastně legrační, že se pořád dokola učíme přirozeně a vědomě rodit i umírat. Tolika zbytečnostmi jsme zaplaveni ve škole, přitom to základní nám tak často uniká.

A to jste mi nahrál na další otázku, která s tím souvisí. Ve filmu zazněl ještě výrok „Život je jako velryba, na chvilku se vynoří a hned zase zmizí“. Znamená to, že máme žít tady a teď a pak už nic nebude? Nebo myslíte, že existuje život po životě?

Mně je hodně blízký Ramtha, od něhož česky vyšla Bílá kniha a teď vyšel Poslední valčík tyranů. Líbí se mi jeho důraz na vědomí neohraničené tvorby, která vždy může nečekaně překročit sebe samu. Neomezuji se žádnými definitivními představami či návody. Jsem dychtivým milovníkem života se všemi jeho zákoutími.

Věříte, že až jednou přijde váš čas, budete obklopen rodinou a nebudete mít výčitky, že jste v životě měl něco udělat jinak?

Nevím. Jsem na ten okamžik zvědavý. Nicméně se zároveň připravuji. Snad nebudu zaskočen…

Do svého pořadu Duše K si zvete spoustu zajímavých lidí. Můžete zmínit pár poznatků, které vás nejvíc zasáhly a otevřely vám oči?

Ó, to by bylo na dlouhé povídání, protože Duši K provozujeme už mnoho let. Těch setkání bylo nepřeberně a přinesla mi mnohá obohacení. Ať už to byla setkání s lidmi, kteří se „zázračně“ uzdravovali z beznadějných diagnóz, s lidmi, kteří oplývají uměním ostatním pomáhat zdolat rozmanitá životní úskalí, s učiteli, kteří se věnují spíš rozvíjení prostoru pro žákovu vlastní vnitřní práci, s badateli, kteří žasnou nad rozmanitostí a propojeností zdánlivě oddělených forem života, s lidmi, kteří se věnují čištění a léčení, s lidmi, kteří dokážou srozumitelným způsobem odkrývat tajemné hluboké skryté vnitřní propojení, často zahalené pod tak lákavým povrchem věcí, s lidmi, kteří jaksi za nás za ostatní prožívají své náročné příběhy a zvládají svou bolest přetavit do naděje, abych zmínil alespoň ta základní témata, kolem nichž jednotlivé Duše K krouží.

Asi i pro to, co všechno jste teď zmínil, máte stále vyprodáno a není lehké se k vám dostat. Možná je to i tím, že doba se nějak vymkla z kloubů. Stačí, že si ráno zapneme mobil nebo televizi a valí se na nás negativní zprávy – covid vystřídala válka na Ukrajině, inflace a tak dále. Zdá se, že katastrofám není konec a to lidi velmi stresuje. Psychiatři mají plno, stoupl počet sebevražd. Jaký je váš recept na to, abyste si udržel pozitivní mysl?

Někdy postačí přestat ty zprávy sledovat. Většinou se totiž nejedná o žádné zprávy, nýbrž o proklamace, o návody či manipulace, založené na prosté selekci informací.

Považuji za prospěšnější naslouchat hlasu vlastního srdce v tichu bez otravných myšlenek, pěstovat vědomí vnitřního klidu za všech okolností, zejména za těch zdánlivě nepříznivých, udržovat vědomí, že řešení jakékoli spletité situace je vždy přítomno zároveň už v jádru samotném, že není třeba situaci „vyřešit“, postačí onomu již přítomnému řešení dovolit přijít. Jsme pak neustále překvapováni moudrostí života a jeho neomezenými možnostmi. Baví mě sledovat jemnost a rozmanitost forem spolupráce mezi všemi formami a dimenzemi, od neviditelných světů energií či mikroorganismů přes zřetelnější hmyz, mechy, lišejníky, další rostliny, květiny, krystaly či houby, přes zvířata, ptáky, lidi, stromy, k velkým bytostem Matky Země a ostatních planet, Otce Slunce, Matky Vody, k Bratrovi Vzduchu a Větru, přes galaxie a mlhoviny dál k Praotci Ohni, k samému Srdci Vesmíru, jehož jiskra je i v našich zázračných srdcích. Postačí sledovat Dech a Světlo v nás.

Co vám přináší momentálně největší radost?

Tichá radost, tedy dostatek Ra (RA-dost), je přítomná stále. RA vyjadřuje světlo, záři, teplo, oheň, Slunce. To vše je stále přítomno, jinak bychom nebyli naživu.

Dobře, chápu. Tak jinak: na co se těšíte?

Spíš se těším z něčeho než na něco. Těším se ze stále přítomné rozmanitosti. Je to až neuvěřitelné, čeho jsme svědky i tvůrci…