Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Jitka Zelenková: „Možná bych měla zestárnout, ale nějak se mi to nedaří.“

Začátkem června oslavila 73. narozeniny, ale nehádá jí to nikdo. Se zpěvačkou Jitkou Zelenkovou o touze po dobrodružství, kráse i prokletí samoty, schopnosti odpouštět a otázkách, které by chtěla položit své mamince.

Autor: Lukáš Sapík

Říká o sobě, že je rozporuplná. A ona opravdu je. Vím to moc dobře, protože už roky patří mezi mé nejbližší. A tak můžu pozorovat, jak se jí ve stejný okamžik, kdy rozdává úsměvy, hlavou honí chmurné myšlenky. Jak se trápí tím, co jí kdo řekne, přestože chce vždycky slyšet pravdu. Jak sebejistě přichází na jeviště, i když si obecně v životě moc nevěří. Zpěvačka Jitka Zelenková dělá svou práci 56 let, a ať se s ní bavíte o čemkoli, vždycky se to stočí k hudbě, bez níž nemůže a nechce žít.

Co musí mít zpěvačka, aby se tou profesí dokázala živit víc než padesát let v kuse?

Pevné nervy a hroší kůži! (smích)

To máš?

Čím jsem starší, tím míň si to myslím. Ale to samozřejmě není všechno. Taky jí to musí zpívat. A když už jí to tolik nezpívá, třeba jí klesne hlas, což je naprosto přirozené, protože hlas se s věkem mění, tak by tomu měla přizpůsobit repertoár, aby dál měla čím ty lidi oslovit.

Musí ji to taky bavit, ne?

No to je samozřejmě první předpoklad. Mě už často nebaví ty věci kolem, dohadování smluv, cestování… Ale když přijdu na jeviště nebo když zkoušíme, je to pokaždé, jako když ti nalejou hektolitry nějaké drogy do těla. Prostě kouzlo!

Je to jako adrenalin, nebo možná hormony štěstí?

Je to koktejl všeho. Chuť přesvědčit lidi, získat si je. Nikdy předem nevíš, jak to přesně dopadne. Já nikdy nemám všechno vypočítané a vymyšlené do detailu, pracuju s atmosférou, která je pokaždé trochu jiná. Díky tomu se pro mě ze zpívání nikdy nestal stereotyp. A taky je to dobrodružství. A mě dobrodružství baví. Když ho nemám, chřadnu.

Mohlo by se vám líbit

„Miluju. A cítím se milována,“ říká v otevřeném rozhovoru Helena Vondráčková

Když děláte rozhovor s ikonou (nejen) české pop-music Helenou Vondráčkovou (75), nepodceníte přípravu. Naposlouchala jsem kvanta jejích písní. Přečetla desítky rozhovorů a připravila jsem si seznam třiceti otázek. Ale nakonec bylo všechno jinak. Otázky jsem zahodila, protože jsme se stále dokola vracely k jednomu tématu – lásce.
marianne.cz

To se netýká jenom jeviště, že?

To se týká i soukromého života a jiného působení. Vždycky je dobré mít nějaké dobrodružství anebo jít do něčeho neznámého. S věkem se bohužel stává, že člověk začíná být opatrnější – i mně se to děje a je to strašná chyba. Napětí z dobrodružství tě udržuje při životě, při mládí. Řekla stará. (smích)

Ty jsi těch dobrodružství prožila spoustu…

To máš pravdu! Ale detaily teď rozebírat nebudeme.

Nemám se ptát na chlapy?

To se zdaleka netýká jenom vztahů. I když jsem si jistá, že zrovna tam bych už dneska do žádných dobrodružství nešla.

Proč?

Prostě se bojím jít do vztahu, abych nebyla zklamaná. Vím, že je to chyba, ale zkrátka chci zůstat v bezpečné zóně.

Nějaká paní minule na facebook psala, že není divu, že jsi pořád tak pozitivně naladěná, když ses celé ty roky nemusela otravovat s rodinou a s manželem…

No a to je přesně ono. Jestli má ta paní pocit, že ji rodina a manžel otravují, tak si je třeba nemusela pořizovat. A jestli rodinu nebo manžela nemá, není to přece žádný argument. Jasně, já jsem se nemusela otravovat s manželem, ale zase jsem byla na spoustu životních situací a příhod sama. Úplně sama. Přišla jsem domů a nebyl tam nikdo. Nikdo, s kým bych mohla mluvit, nikdo, kdo by mě pochválil nebo objal. Já jsem vždycky přijela z koncertu, sama jsem si odtahala kufry a přišla do prázdného bytu. A aby bylo jasno – v žádném případě si nestěžuju. Takhle jsem si to vybrala. Jen chci říct, že každá mince má dvě strany. A člověk má většinou možnost volby.

Cítíš, že se vnímání tohoto tématu mění?

Trochu ano. I když pořád ještě jednou za čas vyjde někde v bulváru článek o „ženách, které kvůli kariéře obětovaly rodinu“ nebo něco takového. Mně to vlastně od určitého věku podsouvali pořád. A jsem moc ráda, že se to mění. Víš, když existuje rodina v modelu táta-máma-dítě, ještě to neznamená, že tam přebývá štěstí a harmonie. O tom něco vím.

Dovedeš popsat věci, které ti způsobují v životě štěstí?

Pro mě je opravdu největší štěstí, když stojím na jevišti a můžu přenést energii na lidi. Šťastná jsem taky v přírodě, třeba když se vydám v Třeboni na kole podél rybníka Svět. Velký příval endorfinů zažívám v posledních pár letech díky kryoterapii, to je blahodárné a taky zdraví prospěšné. A pak mně působí nesmírné štěstí, když se ocitnu na horách. To miluju, a když to nemám, aspoň se dívám v televizi na třeba úplně hloupé seriály, jen když jsou z prostředí hor. Taky jsem šťastná, když koukám na západ slunce u sebe na terase nebo na mé milované Krétě. Asi je to trošku banální, ale jsou to pro mě krásné okamžiky chvilkového štěstí.

Jenom okamžiky?

Já mám v povaze, že jakmile se začnu radovat, tak mi tam někde vzadu sepne kontrolka a hned mi naskočí nějaká zpátečka. Vždycky se objeví nějaká myšlenka, která mi radost přehluší. Nevím, proč to tak je, a bohužel ani nevím, jak to změnit.

Kdyby ti dneska bylo třicet, co bys udělala jinak?

Kdyby neexistuje.

V tomhle rozhovoru ano.

Za prvé bych se naučila cizí jazyky a pak bych zkusila prorazit v zahraničí. Rozhodně bych chtěla jinam, zkusit to jinde.

Taky jsi nedávno říkala, že bys víc nosila sukně…

No jo, protože si dneska říkám, když mi každou chvíli někdo chválí nohy, že jsem je nemusela celé ty roky schovávat v kalhotách. Jenže to zase souviselo s tou mojí věčnou nejistotou. Já jsem si byla v kalhotách jistější. To vždycky říkala Hana Hegerová, že na jevišti musí mít člověk dobré podloží, aby se cítil jistý. Možná že bych se měla objevovat ve třpytivých róbách, ale mně připadá, že v šatech zestárnu o 250 let. Prostě to ke mně nejde. Kdybych měla někdy někam jít a byl předepsaný dress code black tie, asi bych nešla, protože to se v mé skříni vůbec nevyskytuje! A kdyby to na mě někdo nainstaloval, nejsem si jistá, jestli bych nezakopla o první schod a nezřítila se do orchestřiště.

Šla bys do nějaké výraznější změny image?

Jako třeba rovné vlasy? Vždyť já nosím své logo na hlavě! (smích) Změna vzhledu určitě ne, ale jednorázová proměna klidně ano. Což jsem udělala jednou, že jsem zmátla lidi rovnými vlasy, ale byla to paruka na apríla. Na vlasy si sahat nenechám!

Mohlo by se vám líbit

„K partnerovi potřebuju vzhlížet,“ říká v rozhovoru Jana Krausová

Až mi bude 68, chtěla bych vypadat, mluvit a žít jako Jana Krausová. Tahle herečka je totiž plná energie, má úžasné charisma, smysl pro humor – a spoustu plánů.
marianne.cz

Vždyť se každou chvíli rozčiluješ, jak je to s nimi příšerné…

To je sice pravda, ale stejně je miluju! Vždyť ti pořád říkám, že mám rozpolcenou osobnost!

No a taky ti vždycky říkají, jak ti to sluší a že vypadáš skvěle, a ty se tváříš, jako kdyby bylo strašně těžké tomu uvěřit…

To je proto, že tomu vlastně nevěřím. Myslím si, že to není pravda. Možná mě tak lidi spíš chtějí vidět, pamatují si mě třeba z dob s Karlem Gottem a díky tomu, že vidí mladší mě, si sami připadají mladší…

A není celý šoubyznys tak trochu iluze?

Je. I když se snažíme být opravdoví, autentičtí, je to vždycky svým způsobem iluze. Říká se tomu pozlátko. Jenomže za pozlátkem se skrývá strašný kus práce.

A je za tím stejný kus práce jako dřív?

Připadá mi, že ne. Dneska se pracuje úplně jinak, rychleji, a to není nic pro mě. Já jsem zkoušecí typ. To se dneska moc nenosí, všechno se dělá trošku horkou jehlou. Pamatuju si na geniální kameramany v čele s Jiřím Lebedou, který to stokrát předělal, než aby to pustil ven blbě. Dneska se to takhle nedělá. Lidem se nechce vynakládat energii, radši udělají za stejný čas víc kšeftů, aby vydělali víc.

Jak moc je pro tebe zátěží tlak na to, aby sis to po všech těch letech nějak „nepokazila“?

Samozřejmě že tam je. Když se dívám zpátky, tak kromě té hromady práce, za kterou si pevně stojím, je i spousta balastu, kde si říkám – ježišmarjá, tam jsem neměla lézt. Dneska už taky víc zvažuju, do čeho se pustit a co odmítnout. Ale zároveň je ve mně pochybnost, jestli to nepitvám až moc, jestli to prostě nemám hrnout a zpívat tam a tam a tam, dokud to jde.

Na druhou stranu, když se podívám na to, co se teď obecně děje v naší branži, mám pocit, že nikdo nic nepitvá – a že by měl! Jako kdyby některým lidem bylo jedno, co a s kým dělají, v jakém prostředí se pohybují, kdo je obklopuje. Dnes daleko víc vážím, co je správně a co ne. Moje dráha už je dlouhá a vím, že už bych měla dělat jenom správná rozhodnutí. Pak ale na tom našem malém písečku hrozí, že když budu pořád takhle přemýšlet, tak se třeba ocitnu jako sám voják v poli, opuštěná na opuštěném ostrově. A to taky není dobře.

Jak se člověk v téhle branži může naučit srovnat s kritikou, zlými komentáři a hodnocením lidí, kteří tě ani neznají?

Teď odhalím svoji slabinu. Neumím se s tím srovnat, nikdy jsem to neuměla. Vždycky mě to bude zraňovat a bude mi to líto. Snažím se tolik si to nepřipouštět, ale nedá mi to. Já totiž strašně těžko nesu křivdu. Mám bohužel v povaze, že si často nepamatuju, co dobrého se mi stalo, ale ty křivdy ano. Nikdy v životě je nezapomenu a nesu si je s sebou. Přitom umím odpouštět, ale neumím se nad ty křivdy povznést.

Jak to jde dohromady s tím, že vždycky chceš, abych ti říkal pravdu, i když nebude příjemná?

To je něco jiného. Pravdu potřebuju znát, nechci se nechat uchlácholit nějakými medovými řečmi. I když na začátku protestuju, potom si to v sobě zpracuju a nakonec třeba uznám, že jsem se spletla. To mi nedělá problém.

Tvým pravidelným kritikem bývala maminka. Jednou jsi mi řekla, že ti někdy chybí ty její řeči, protože dneska bys už věděla, jak na to reagovat. Myslíš, že byste si dneska rozuměly?

S maminkou jsme měly komplikovaný vztah vlastně od začátku. Jako dítě mě moc nezažila, protože hodně cestovala po světě a pracovala v Praze, zatímco já jsem dětství strávila u prarodičů v Rakovníku a u tatínka v Poděbradech. Když jsem se v osmnácti dostala do Prahy a začaly jsme spolu bydlet, byla jsem vlastně dospělá a myslím, že mě brala spíš jako konkurenci. Správnou cestu, takovou maminkovsko-dcerovskou, jsme k sobě vlastně nenašly nikdy. Dneska ale musím uznat, že ve spoustě věcí měla pravdu. Jenomže já jsem byla horká hlava a často jsem ji neposlouchala.

V čem třeba?

Vždycky mi připomínala, abych si dávala pozor na lidi. A v tom měla pravdu. „Nedůvěřuj tolik. Neříkej každému všechno.“ Ale to chápu až teď.

Takže myslíš, že stárnutí je u člověka spojené i s nějakým druhem smíření s rodiči?

Rozhodně. Nic jiného člověku nezbývá. A funguje to v obou směrech. Ptám se sama sebe i na to, jestli jsem se já nemohla o maminku v pozdějších letech starat líp. Přitom mě z toho vyvádějí všichni okolo mě. Říkají: „Vždyť to není pravda, vždyť jsi s ní pořád jezdila na dovolené a pořád jsi byla jenom s ní!“ A já si přesto myslím, že to bylo málo.

Mohlo by se vám líbit

„Jsem intuitivní rodič,“ říká v rozhovoru Zuzana Kajnarová

Herečka Zuzana Kajnarová (40) se po třech letech vrátila do seriálu Specialisté. Při natáčení ji zvlášť baví akční scény, její osobní i rodinný život je však plný harmonie a pohody. Co ráda podniká s dětmi, jak vzpomíná na vlastní dětství mezi skautem a divadlem a co ji dodnes táhne k rodné Ostravě?
marianne.cz

Na co by ses maminky teď zeptala?

Zajímalo by mě, jak mohla vydržet, že jsem u ní nebyla v době dětství a dospívání, zvlášť v kritickém věku puberty. Jak to, že se mě nikdy láskyplně nezeptala, jestli jsem měla nějakého kluka, neřešila se mnou vztahy? Jak to, že jsem se jí nemohla nikdy s ničím svěřit? Jak to, že o mně vlastně nikdy nic nevěděla? Protože tím docházelo k nedorozuměním. Na to bych se jí zeptala: jak to mohla dopustit.

Vy jste tohle nikdy neřešily?

Ne, nikdy. Asi jsem neměla odvahu a nejspíš mě to tenkrát ani takhle nenapadlo.

Dneska už bys tu odvahu měla?

No rozhodně. Rozhodně. Pakliže bychom se nedostaly do hádky, tak ano.

Do jaké míry je podle tebe v tvé profesi nutné zpomalovat čas?

Záleží, jestli myslíš duševně, nebo fyzicky.

Tak nejdřív duševně…

Mám to štěstí, že zpomalovat čas duševně nemusím. Já jsem ho zastavila už dávno a někdy si říkám, jestli nejsem nějak vadná. Nechci, aby to špatně vyznělo, ale až na výjimky si nemám co říct se svou věkovou kategorií. Zní to asi hrozně a možná bych to neměla říkat, ale je to prostě tak. A třeba to není dobře, třeba bych měla duševně zestárnout. Ale nějak se mi to nevede. Já si mám co říct s kamarády, kterým je třicet, čtyřicet, ale ne se svými vrstevníky.

Myslíš, že tě takhle udržujeme v kondici?

Tak to rozhodně!

A jak je to se zpomalováním času po fyzické stránce?

No tak to je jiná! Tam mám co dělat. (smích) Teď nemluvím o obličeji, to se dá hezky nalíčit, a když se mi podaří mít jiskru v oku a eventuálně jsem opálená, tak s tím takový problém nemám. Horší je kondice. To chce systematičnost a píli a vůli překonávat bolesti a cvičit. A tam teda mám veliké rezervy, protože já jsem od přírody líná. Líná jako veš! K pohybu a cvičení se musím hodně přemlouvat.

A co děláš pro to, abys ten čas zpomalila?

Jdu od extrému k extrému. Takže když nemám náladu a chuť, nedělám vůbec nic! A když už mi hoří čas, třeba se blíží nějaké důležité natáčení nebo vystoupení, to bych se pak ztrhala. Ale obecně u mě platí, že potřebuju vzduch a slunce. Bez toho nemůžu žít. A pak mi samozřejmě pomáhá promluvit si se svými nejbližšími. Já si potřebuju povídat a povídat a povídat. Třeba o blbinách, ale cítit to souznění s druhým, blízkost. Mám jednoho kamaráda, ty možná budeš vědět, kdo to je, který si se mnou nechce povídat. A já bych speciálně jeho potřebovala, aby se mnou všechno rozebíral a povídal.

Vždyť už si povídáme skoro dvě hodiny…

Vidíš, ty si to dokonce stopuješ!

Mohlo by se vám líbit

„Zajímá mě, odkud se bere zlo,“ říká Alena Mornštajnová

Novinka Aleny Mornštajnové (59) Les v domě nutí čtenáře přemýšlet o síle mlčení a o moci, kterou nad námi má rodina. Proč si vybrala toto téma? Komu dává své knihy přečíst jako prvnímu? A co teď čte?
marianne.cz

Autor rozhovoru je kreativní producent Českého rozhlasu.

Zdroj článku

Související články

Rozhovory
Filmařka Gaby Sittová: Chtěla bych pomoci lidem přemýšlet jinak. Spolupráce s Danielou Kolářovou je pro mne velká výzva

Filmařka Gaby Sittová: Chtěla bych pomoci lidem přemýšlet jinak. Spolupráce s Danielou Kolářovou je pro mne velká výzva

Zdraví
Už jste slyšela o spánkové turistice? Vyrazte na místa, kde si dopřejete perfektní a ničím nerušený odpočinek

Už jste slyšela o spánkové turistice? Vyrazte na místa, kde si dopřejete perfektní a ničím nerušený odpočinek

Zábava
Úplněk 21. července 2024 podle čísel a hvězd: Nenechte se vyprovokovat a věnujte se svému tělu

Úplněk 21. července 2024 podle čísel a hvězd: Nenechte se vyprovokovat a věnujte se svému tělu

Móda
Ikonická móda královny Alžběty II.: Legendární pestrobarevné kostýmky jejího Veličenstva

Ikonická móda královny Alžběty II.: Legendární pestrobarevné kostýmky jejího Veličenstva