„Jsem kreativní snílek,“ říká Kristýna Leichtová

Už několik let pendlujete mezi Ostravou, Prahou a Plzní. Kde se cítíte nejvíc doma a kde trávíte nejvíc času?

Otázku, kde se cítím doma, si pokládám dost často. A pokládají mi ji i děti. Odpovídáme, že doma je tam, kde jsme všichni, a moc nezáleží na tom, co je to za místo. Leckdy se totiž cítíme doma v autě nebo ve vlaku. A když jsme někde na delší dobu, vytvoříme si tam domácí prostředí celkem rychle.

Co je to hlavní, co se podílí na pocitu „tady jsem doma“?

Pro mě je to chvilka času, kdy se můžu tomu prostoru věnovat. Sázet a přesazovat květiny třeba. Nebo si úplně jednoduše uklidit. Ať už v Ostravě, nebo v Praze, anebo pomůžu mamce v Plzni.

Jste na to šikovná? Úklid je podle mě věc talentu a já jsem ho bohužel moc nepobrala.

Já taky ne. Uklízím jen některé věci, protože kdybych se do toho pustila pořádně, zabralo by mi to klidně šest dní. A tolik času nemám. Zásadnější úklid směřuju vždycky na zimu, a jakmile začne být delší dobu světlo a sluníčko, už na to nesáhnu. Ale je fakt, že spousta věcí jde mimo mě. Nemusí být všechno perfektně uklizené a lesknout se. Byť i mě některé věci rozčilují.

Na co jste vysazená?

Nemám ráda ústřižky nebo obaly od bonbonů na zemi. Rozházené hračky chápu, navíc se dají rychle uklidit. Ale vadí mi takové ty drobnosti, které člověk nehodí do koše a jenom je překročí. A s Vojtou máme velký konflikt kvůli nádobí. Vždycky dá večer špinavé nádobí do dřezu, ale neumyje ho. A já si ráno nemůžu ani natočit vodu do konvice. Vysvětluju mu to horem dolem a on mi oponuje, že to není zas takový problém a že jsem pedant. Prý – vždyť se to umyje. Jasně, „se“! Ale jinak je skvělý. Umí zabrat, a když se mu něco nelíbí, dokáže to rychle vyřešit.

Typ bohémské umělkyně ale tedy nejste.

Jak v čem. Najít si pořádek v chaosu každopádně umím – taky jsem Panna. Maminka by o mně řekla, že jsem bordelář, ale já vidím ten systém a mám přehled o tom, kam si co dávám. Lidé se často diví, že to je úplně nelogické místo. Ale já vím, že to tam je.

Jak často jezdíte za rodiči do Plzně?

Někdy jednou za měsíc, jindy čtyřikrát. Řídí se to mojí prací v Praze a taky různými oslavami, svátky, narozeninami. Musím říct, že pravidelnost nebo řád v našem životě absolutně neexistuje.

Tohle nám do života často vnášejí právě děti. Starší Dorotka už chodí do školky, nebo ne?

Občas. Nelpíme na tom a dost nechávám na ní samotné, jestli se jí tam chce, nebo nechce. Někdy je v takovém rozpoložení, že tam chodí celý týden a spí tam, a někdy se ráno probudí a říká, že chce být s námi. A my ji necháme. Mladší Rozárce budou tři roky, a tak začne od září školku taky navštěvovat. Ve stejném modu.

Hlavní rodinné zázemí máte tedy v Ostravě, vzhledem k práci vašeho partnera?

(Pozn. red.: herec a režisér Vojtěch Štěpánek je uměleckým šéfem Národního divadla moravskoslezského.)

Zázemí máme všude. V Praze si už dlouho pronajímáme byt, který si držím zuby nehty, protože je na hezkém místě v centru. Pro děti to ale není moc výhodná pozice, takže do Prahy jezdím častěji sama, podle natáčení. Ve vlaku udělám spoustu práce nebo se kouknu na nějaký film – na to jindy nemám čas. Anebo studuju.

Pustila jste se do studia?

Je to tak. V lednu jsem se přihlásila na roční studium předporodní přípravy, abych mohla být lektorkou.

Proč vás láká zrovna tahle oblast? I když – že se ptám, netajíte se tím, že mladší dcera se narodila doma.

Protože jsem přesvědčená, že by se vnímání porodnictví mělo změnit, a to od základu a od žen. Aby byly informované a dokázaly vládnout svému životu. Čím hlouběji se člověk dostává, čím víc informací má, tím víc kroutí hlavou nad tím, co se tu děje. Jak je možné takové porušování základních lidských práv, třicet let po revoluci.

Co konkrétně byste ráda změnila?

Hlavně vnímání těhotných – aby nebyly nesebevědomé. Tenhle proces by měl být v jejich rukou, vždyť příroda to takhle vymyslela. Žádný muž nikdy nerodil, a tak nemá právo vysvětlovat ženě, jak se má v těhotenství nebo při porodu cítit. Je zvláštní, že to ženy často nejsou schopny vnímat. Pořád mají pocit, že muž-lékař je tak velká autorita, že si to nemůžou dovolit.

Taky jsou v téhle situaci zvlášť zranitelné.

A to je právě náš úkol. Pracovat s tím a předávat informace, samozřejmě ne emotivně, ale věcně. Proto se toho v kurzu učíme strašně moc a máme k dispozici spoustu materiálů. Nejde nám o jednostrannost, ale naopak o to, aby ženy měly možnost volby. A aby věděly, že ji mají.

Co vám na současném přístupu k těhotenství a porodům nejvíc vadí?

Určité rutinní praktiky v českých porodnicích. A dogmata, která jsou nám vtloukána do hlavy. Že pokud se nestane tohle, vaše dítě umře. Byť to není ničím podložené. Za nesmyslné považuju i tabulky, do kterých se musí všichni vejít. Všichni přece nejsme stejní. Zdravotnický personál navíc na těhotné vesměs nahlíží jako na pacientky. A tak bych mohla pokračovat. Když se k tomuto tématu vyjádřím na sociálních sítích, spousta lidí mi napíše, že jsem bez mozku. Na druhé straně mi mnoho žen říká, jak je dobře, že píchám do vosího hnízda. Když to neudělá nikdo z veřejných představitelů, musíme holt my samy. Jinak budeme pořád ve stínu.

Další „ženské“ téma, které jste otevřela, je sexuální zneužití. Asi jste k tomu našla odvahu díky tomu, že jste měla vlastní děsivý zážitek z dětství už zpracovaný?

Ano. Když se to stalo, okamžitě jsem se svěřila babičce, pak přijela mamka z dovolené, tak jsem to řekla i jí. A taky kamarádce, protože na mně poznala, že je něco divně. Takže to bylo hned. Byla jsem totiž stoprocentně přesvědčená, že je to celé špatně. Existuje ale spousta druhů zneužití, a pokud se to děje kontinuálně nebo od někoho blízkého, je těžké rozpoznat, v jaké chvíli už to není v pořádku. Kde je ta hranice. Ale u mě šlo o fyzické napadení, takže nebylo co řešit. Věděla jsem, že se mi stalo něco zlého a že ten člověk musí být potrestaný.

Bylo vám teprve dvanáct, přesto se na policii ptali, jestli jste ho nějak neprovokovala.

To je bohužel standard. A teď o to víc, že holčičky dospívají dřív, než jsme dospívaly my. To může být nebezpečné – ale rozhodně to neznamená, že se mají zahalovat do pytlů. Proto podporuju organizaci Konsent, která dlouhodobě hlásá, že ne prostě znamená ne.

Co bylo impulsem k tomu, abyste o své zkušenosti promluvila veřejně?

Mělo to určitý vývoj. Na základce jsem to řešit nemusela. Tím, že jsem se svěřila kamarádce, to bylo vyřešeno. Mezitím probíhal proces, bylo nás snad šest a všechny jsme ho usvědčily, viděly jsme ho kukátkem a shodly jsme se, že to je on. A stejně nakonec dostal nizoučký trest s podmínkou. Usvědčený pedofil, lékařsky doložený! Potom jsem nastoupila na konzervatoř, v prváku jsme seděly se spolužačkami v kavárně, nějak jsme to téma naťukly – a já zjistila, že každá má takovou zkušenost. Obnažování v parku, obtěžování od trenéra… Byla to síla. V tu chvíli mi bylo jasné, že se o tom musí mluvit. Ono nemusí jít rovnou o přepadení, narušením intimity je jakékoli obtěžování. Třeba onanující muži v tramvaji, ale i to, když chlapi čurají na ulici. Pokud jde o mě, samozřejmě že se mi ten okamžik občas vrací. Sice to mám zpracované, ale pořád to tam někde je. Bála jsem se fakt hodně, pamatuju si, že jsem i prosila o život, že mám sourozence a maminku. Stalo se to u nás doma a on byl obrovský, takže jsem neměla šanci ho vypakovat.

Zazvonil u vás?

Ne, otevřela jsem vchodové dveře a on šel za mnou, bydleli jsme až nahoře. Ptal se, jestli tam bydlí nějací Novákovi, pak jsem si odemkla – a on strčil nohu do dveří a zatlačil mě dovnitř. Jinou slečnu obtěžoval ve výtahu. Aspoň že to nikdy nedovedl až ke znásilnění. Naštěstí.

S jakým pocitem vychováváte dcery, byť jsou tedy ještě malé?

S naprostým uvědoměním. Nebarvím jim svět narůžovo. Samozřejmě že některé věci ještě neříkám, ale vysvětluju jim, že jsou i zlí lidé a musí si na ně dávat pozor. Když se jim ten člověk nelíbí, nemusí na něj být milé. Mám pocit, že naše i předchozí generace je vychovaná tak, že jsme hodné holčičky, které to musí všechno nějak vydržet. Proto se hůř bráníme.

A tohle můžeme změnit zase jen my. Mimo jiné právě výchovou.

Jasně. A posilovat v dětech sebevědomí, osobnost, vědomí toho, že moje území je takovéhle, a pokud k tomu nedám souhlas, nikdo mi do něj nebude zasahovat.

Když pomineme vaše pracovní „odskoky“ do Prahy, máte nějaký čas jen sama pro sebe?

Upřímně? Mně se od rodiny vůbec nechce. Kamarádky mi říkají, ať vyrazím na dva nebo tři dny třeba na wellness, ale já fakt nemám tu potřebu. Jednou ročně tráví dcerky týden u mojí mamky a my s Vojtou po dvou dnech nevíme, co máme dělat. Už se nám stýská. Jelikož jsme tady v Ostravě vlastně „odstrčení“ a nemáme, kdo by nám hlídal, jsme zvyklí řešit všechno sami, v rodinném kruhu. Dorotka mi zrovna dnes říkala, jak je šťastná, když jsme pohromadě. Že pak ani nepotřebuje chodit do školky.

Hlídání jste si zařídila elegantně – založila jste v Ostravě Koutek Světa. Jak ten nápad vznikl?

Právě takhle – že jsem občas potřebovala holky pohlídat. Ale nebyl to jediný důvod. Bydlíme v centru, což je praktické kvůli divadlům, jenže pro děti tu vyžití není, hřiště je daleko. V Koutku Světa se zaměřujeme na předškolkový věk, protože pro takhle malé děti tu nebylo vůbec nic.

A tak jste se chopila příležitosti.

Jsem kreativec a snílek, vše si okamžitě představím v živých barvách. Jenže k realizaci potřebuju i racionální mozek – a naštěstí jsem na natáčení potkala spolužačku z konzervatoře, která odsud pochází. Vyprávěla jsem jí o svém nápadu a ona se pro něj nadchla. Hned jsme se pustily do práce a loni v létě jsme otevřely. Je to ovšem těžší, než jsme čekaly, protože všichni tu mají babičky a zázemí a ženy obvykle vůbec nepřemýšlejí o tom, že by šly před třetími narozeninami dítěte pracovat. Ani na home office. Hlídání tím pádem moc nevyužívají. Ale hernu ano a za to jsme moc rády. Ale jasně, najdou se i maminky, které si k nám jdou v klidu popracovat anebo si odejdou vyřídit, co potřebují.

Takže je to dětská herna s volitelnou možností hlídání?

Přesně tak. Vzadu máme oddělený pracovní prostor, kde si rodiče můžou sednout s počítačem, vyřídit si hovory, cokoli. Nedávno se jedna maminka divila – to tam ty děti nechodí? Vysvětlila jsem jí, že je tam nic moc neláká, zatímco vepředu mají hromadu hraček. Prostory také pronajímáme, pořádáme narozeninové oslavy, ale třeba i kurzy první pomoci, plánujeme i předporodní kurzy a ženské kruhy. Je nesmírně důležité sdílet své zážitky a zkušenosti.

Už je znát, která dcera je víc po vás a která víc po tatínkovi?

To ještě nedokážu odhadnout. Mám pocit, že se všichni ještě ve svých rolích hledáme. Naše situace je i docela velkou zkouškou partnerského vztahu. To, jak jsme tady odstřihnutí, nám ale paradoxně pomáhá. Musíme se totiž poznávat, komunikovat. Kdybych měla za zadkem mamku, která by nám s dětmi pomáhala, měla bych spoustu volného času, takže bych přemýšlela nad blbostmi, Vojta by zase hrozně pracoval a moc bychom se nepotkávali. Kdežto tady jsme dohnaní k tomu, abychom všechno sdíleli. A to nás učí, uzdravuje a léčí. Vlastně je to fajn. A pokud jde o ty povahy, Dorotka teď poznává svoje emoce. Má veliký přetlak, všechno se to snaží vyjádřit, tuhle třeba řekla – já jsem z toho zmatená. Ve čtyřech a půl letech! Rozárka je zase neuvěřitelný tulič, ale naprostá svéhlavička. Ta by teď klidně vyšla ze dveří kavárny a rozjela se někam na koloběžce. Každá je úplně jiná a mě ohromně baví poznávat to.

Trochu provokativní otázka – co jste říkala na nedávný poprask kolem pražské restaurace, která natvrdo zakázala vstup dětem?

Všichni víme, že tahle země není pro děti. Přitom jen o pár set kilometrů dál je to jinak. Podobné požadavky mi připadají absurdní a do takového podniku bych nikdy nešla, ani bez dětí. Zkuste si do toho textu na místo dětí dosadit jakoukoli menšinu – to by bylo pozdvižení! Vždyť to není nic menšího, než že se děti neuznávají jako lidé. Takhle – děti mají svou hlavu, ale my jsme průvodci, kteří jim mají ukázat, jak například i zvládat emoce. Ale jak se to mají naučit, když budou pořád zavřené doma? A stejně tak se mají rodiče naučit, že někdy jsou děti přetažené a už by s nimi měli jít domů.

Na závěr tu mám ještě jednu provokativní otázku – bude svatba?

To není dotaz na mě. V tomhle jsem totiž staromilec a jako žena to nechci řešit. Pokud to tak má být, ať s tím přijde muž. Aspoň jedno velké gesto v životě by měl udělat, no ne? Přece jen zplodit děti není všechno a není to ta nejtěžší práce.

Jak dlouho se vlastně už znáte?

Od patnácti let, ze školy. To se mi ale Vojta nelíbil, připadal mi jako arogantní pitomec, přitom mě prý už tenkrát zbožňoval. On to ovšem říká opačně – tady se naše historky různí. S oblibou si z toho děláme legraci. Později pracoval pro divadlo v pražských Strašnicích, já tam pak taky nastoupila, po nějaké době to divadlo přešlo do Komedie, kde jsme spolu hráli čtyři roky – a když to končilo, zjistili jsme, že k sobě lneme. Vojta pak dostal lano sem do Ostravy a já řekla – no jasně! Přiznávám, že občas se za to biju do hlavy. Dokud jsme byli jen dva, zvládali jsme to v pohodě, s dětmi je to holt náročnější. Ale neměnila bych.