„Jsem spokojený, místy i šťastný,“ říká v rozhovoru Vojtěch Dyk

Byla na natáčení filmu Il Boemo nejtěžší italština, nebo tam byly i další výzvy, které vám daly zabrat? Italština asi byla opravdu nejtěžší, protože když člověk na place nerozumí, je to celkem komplikace. Ale čím déle jsem se zabýval scénářem, tím to bylo lepší, a nakonec jsem už většině věcí rozuměl a byl jsem na place jako doma, i když se tam mluvilo francouzsky, anglicky, italsky a potom už i německy. Naučit se samotný scénář bylo taky náročné, ale to je už spíš technická disciplína. A hlavně, je to moje práce.

Vrátil jste se tedy k italštině, jak jste plánoval?

Bohužel ne, a štve mě to. Zrovna včera jsem někde zahlédl učebnici pro samouky, jenže jsem si zároveň uvědomil, kolik krásných věcí bych rád dělal, ale nemám na ně čas. Život je na mě nějak příliš krátký. Možná ho mám naplněný víc, než je zdrávo.

Naplněný, nebo přeplněný?

Přeplněný doufám ne. Jsou i taková období, ale většinou to ukočíruju. Spíš naplněný koníčky. Moc rád čtu, to je můj největší koníček, drží mě od šestnácti let. Do té doby jsem čtení nenáviděl, ale pak jsem mu přišel na chuť, a teď když se začtu, od knížky nerad utíkám k reálnému životu.

A co čtete?

Momentálně knihu Apollinaire. Je to bichlička, ale skvělá. Pojednává nejen o básníkovi Guillaumu Apollinairovi a jeho tvorbě, ale o celé té době – přelomu 19. a 20. století v Paříži. Na Montmartru byla spousta nadaných lidí včetně Picassa a dalších borců, o kterých se dnes učíme. Hezky symbiózně spolu pracovali a zároveň popíjeli, a hlavně se navzájem inspirovali. Tak si říkám, jestli tohle česká společnost ještě vůbec umí.

Můžu potvrdit, že básníci to umějí rozhodně. Ale třeba je to výjimka.

Tak to jsem rád. Ale vlastně to funguje i v herectví. Trochu mi ale schází ta doba, kdy bylo lidí ve všech oborech méně, myslím tím hlavně různé druhy umění. Nebylo to tak rozmělněné jako dneska. Samozřejmě bylo na světě i méně lidí. Teď jsou nás mraky všude, ve všech odvětvích, a mám pocit, že to lidi někdy odcizuje a anonymizuje.

Je nějaká doba v minulosti, ve které byste rád žil, nebo si tam aspoň udělal výlet?

Těch epoch mám tolik! Chtěl bych zažít první republiku, být muška na večírku u Miloše Havla nebo se na chvíli ocitnout uprostřed Velké francouzské revoluce – ale to fakt jenom na chvilku. A ve spoustě dalších období, třeba i na dvoře Karla IV. Je pravda, že se moje představy často uchylují spíš k aristokracii. Mimochodem myslím si, že Karel IV. musel být silně ezoterický člověk. Hodně dal na astrology, hvězdáře a na vědce, vzdělance. Když se z numerologického hlediska podíváte na datum založení Karlovy univerzity nebo katedrály svatého Víta, je jasné, že s tím dost pracoval. Ezoterika, nebo spíš vertikální přemýšlení, není otázka new age. Byla tady už dlouhá staletí předtím.

To je fakt, třeba Karlův most byl založen v roce 1357, a to 9. 7. v 5.31 – ten sled lichých čísel byl samozřejmě záměrný. Jsou vám tyhle věci blízké?

Jsou mi blízké. Protože náhod je spousta, ale člověk jim musí jít naproti. Takže mám kolem sebe lidi, kteří se těmito věcmi zabývají, ať už je to numerologie, nebo různé čáry máry. Já na to totiž dost dám. Data důležitých koncertů si vždycky nechávám ověřit od kamarádky a taky je rád plánuju na slunovraty a rovnodennosti. Věřím tomu, že cykly, ve kterých žijeme, mají nějaký smysl a že čísla jsou dost důležitá. Matematika je božská disciplína.

Takže když jste s Táňou Vilhelmovou vybírali datum svatby, hrála v tom roli i numerologie?

Hlavně jsme to měli spojené se slovanskou tradicí. Chtěli jsme svatbu na Moravě, symbolicky spálit to staré a přivítat nové. Ideální k tomu jsou jediné dva dny v roce, a to pálení čarodějnic 30. dubna a 1. květen, svátek lásky – anebo taky práce. U nás to byl spíš svátek lásky.

Pečovat o lásku je taky práce, no ne?

Je to tak. Nejdřív jsme tedy spálili to staré a druhý den přivítali to nové.

Může se po dlouhých letech vztahu svatbou něco změnit?

To si pište. Když se někdo jmenuje Dyková, je to pro mě zodpovědnost. Táňa nejdřív chtěla být Dyk Vilhelmová, ale den před svatbou si to rozmyslela. Zajeli jsme na matriku za paní starostkou a změnili to na Dyková. Takže to bylo takové překvapení. Ale to už je dost soukromá věc.

Rozumím. Stejně bych se ještě chtěla vrátit k vaší příchylnosti k různým historickým epochám. Jaká podle vás byla doba Josefa Myslivečka, tedy polovina 18. století?

Ta musela být těžká. Všude zima, ale na to si teď taky navykneme. Pracoval ve studených palácích s tlustými zdmi. V Itálii jsme natáčeli v několika palácích, a ty než vytopíte, musíte pořád být u nějakého ohně. Točili jsme v počasí, které tu dobu přesně vystihuje – mlhy, sychravo, ne moc vlídno. V Benátkách ale díky tomu vznikly krásné záběry – vidět to město v mlze a bez lidí je skoro až duchovní zážitek. Ale doba to byla pro skladatele těžká, i když si říkám, že ve srovnání s dneškem měla i nějaká pozitiva. Máme všechno, žijeme v přebytku a blahobytu, ale možná se tím trochu ubírá z talentu nebo zemitosti. A z imaginace. V hudbě to platí stoprocentně. Vezměte si, že dřív skladatel neměl žádné programy, kde zmáčknete jednu klávesu a slyšíte celý orchestr. Mohl napsat jen to, co si dokázal představit.

Možná i proto se umění věnovalo méně lidí než dnes.

Přesně tak. To, že nemáte zase tak vytříbený talent a nejste úplně skvělý skladatel nebo zpěvák, za techniku trochu schováte. Je to stejné jako s fotografováním. Teď už všichni fotí na mobily, ale třeba Sudkova fotografie má v sobě ještě něco, co nikdo žádným telefonem neudělá. Anebo se tomu přiblíží, ale není za tím vidět ten osud. Důvod, proč fotí. Jsem v tom-hle dost skeptický, protože dnešní době moc nerozumím. Jde trochu mimo mě.

Nejste ani žádný velký příznivce sociálních sítí.

Nejsem. Ale možná je to moje chyba. Možná je špatně, že nejdu dostatečně s dobou. Já jsem tedy spokojený, místy i šťastný. A pokud jde o technologie, stačí mi pozorovat svoje tělo a sledovat, co mi říká. Když jsem dlouho na telefonu, říká mi: už dost. Jakmile vstřebávám moc informací, rozbolí mě hlava, jsem roztěkaný, víc mi tluče srdce. A naopak, když jsem v přírodě nebo mám zapnutej jen „blbej“ telefon, to znamená tlačítkový, moje tělo mi říká: jsi mnohem svobodnější. Když jsi na záchodě, nevytáhneš automaticky telefon, protože na tom tlačítkovém si nezahraješ hru ani nemůžeš jít na sociální sítě ani se nekoukneš, jaké jsou zprávy z baráku pana Fialy. A taky je zajímavé, jak na to reagují zvířata. Máme dost empatickou kočku, a ještě k tomu je to taková psí kočka. Když přijdeme domů, přivítá nás tím, že si lehne na záda a chce, abychom ji drbali. A když mám dlouho v ruce telefon, přijde a začne do mě drkat, ať ji hladím. Děje se to jen s chytrým telefonem, s tím tupým je to v pohodě. Je fakt zvláštní, že to zvířata vycítí.

Co synové a technologie? Odtrháváte je od mobilů a počítačů, nebo nemusíte?

Musím. Ale zase chápu, že jsou úplně jiná generace. Já jsem generace, která už moc nezažila hranice, protože Evropa byla už dost pospojovaná. A tak v sobě hranice moc nemám, myslím to i obrazně. A nemám je ani v tom, co dělám. Nerad rozlišuju, jestli je něco komerční, nebo nekomerční, nerad rozlišuju jazz, pop, swing nebo metal. Buď je to pro mě dobré, nebo špatné. A synové se zase už „narodili“ s telefony, zatímco já jsem momentálně v té fázi, že se ho spíš snažím zbavit. Je pro mě lepší aktivně se pídit po informacích, než aby mi je někdo neustále předkládal a já je pouze hltal. Oni to tak nemají a hltají je. A my se snažíme dát jim určité mantinely, protože samozřejmě poznáte, když je dítě zelektrizované víc, než je zdrávo.

Takže nezakazujete, ale hlídáte, aby to nebylo přes míru?

Ano. Jde o to, aby měl na to člověk vymezený čas. Mně třeba nejvíc vyhovuje, když mám chytrý telefon s sebou, ale je vypnutý. A když se potřebuju dostat na nějakou adresu a nevím, kde to je, dám si ji do navigace. A pak ho zase vypnu. Není to krabička, díky které mě můžete kdykoli zastihnout, a to i e-mailem nebo whatsappovou zprávou, což je prostě smrt, ten nikdy nekončící řetězec. Nejsem proti technologiím, ale proti tomu, aby nás ovládaly. Sám jsem začal zjišťovat, že mě ovládají, a nevyhovovalo mi to.

A tak jste to změnil. Kdy jste se odhodlal?

Během koronakrize. Řekl jsem si, že nechci neustále číst informace o tom, kolik je zrovna mrtvých a nakažených, a fakt mi to pomohlo. Ostatně je už vyzkoumané a popsané v literatuře, že nadužívání digitálních technologií škodí. Mě už dnes štve i to, když začnu prokrastinovat na YouTube, protože tam jsou mraky dobrých věcí, ale i miliony zbytečností. A bohužel než se proberete nekvalitní chamradí, trvá to. Takže na Netflixu a HBO už vybírám jen podle doporučení.

Jak dětem dáváte ty zmíněné mantinely?

Prostě jim řekneme, ať už skončí. Vždycky je tedy lepší dát jim ještě nějaký čas než jim přikázat, ať to vypnou teď hned. Já to moc neumím, ale Táňa to umí skvěle. Ale vyvíjí se to, ten čas strávený mimo realitu. Protože ona to realita není. Ani zpravodajské servery nejsou realita, jsou to názory určitých lidí. Není to život, který žijete. Takže klukům řekneme – za deset minut se končí, už jste na tom byli dost. Navíc je rozdíl, jestli se dívají na filmy a poslouchají písničky, anebo scrollují na TikToku, to už je úplná šílenost.

Jistě jde i o to nebýt líný a nabídnout dětem jiný program. Vy s kluky hrajete basket, že?

Začal jsem ho hrát až díky nim. Teď jsem s nimi byl poprvé na EuroBasketu, na zápasu s Polskem, a zase jsme žasli, jak fascinující hra to je. Já jsem vždycky byl spíš fotbalový, závodně jsem hrál fotbal i florbal, ale připadá mi, že basket je chytrá hra pro chytré lidi. Pořád se tam něco děje, takže musíte hodně zapojovat periferní vidění a být pohotová. Všichni naši kluci jsou basketem zasažení, až mě to překvapuje. Takže jsme se nechali strhnout a teď už ho hraje i Táňa. Nejmladší Lojza hraje závodně, Cyrda sice přestal, protože je v blbým věku, je mu čtrnáct, ale řekli jsme mu, že nějaký sport musí, a on přišel s tím, že tedy zase basket. A donedávna hrál basket i nejstarší Fanda a asi v tom bude pokračovat.

Který věk je podle vás náročnější, čtrnáct, nebo sedmnáct let?

Čtrnáct. Fanda, kterému bude sedmnáct, už má skoro dva roky přítelkyni, je to prakticky hotový člověk. Ten nejmladší je ještě pořád ňunín, a Cyrda je na pomezí ňunína a skoro hotového člověka. Pere se to jak v něm, tak v nás.

A to je právě dojemné, že?

No ježiš! Člověk na něj pořád pohlíží tak, že tohle a tamto už přece musí chápat. No jo, jenže těch čtrnáct je pořád ještě hodně telecí věk. Cyrda navíc nerad dává najevo city, přitom je jich plný. Takže to v něm momentálně všechno vře. Je to hezké, ale někdy k nevydržení.