Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Karel Kovy Kovář: Dostávám maily i od babiček

Dokáže udělat rozhovor s dalajlamou, glosovat předvolební kampaně i vtipně parodovat každodenní situace nejen na sociálních sítích. S youtuberem a influencerem Karlem Kovářem (26), kterému fanoušci neřeknou jinak než Kovy, jsme si povídali o trnité cestě Česka k manželství pro všechny, dodávání odvahy druhým a o tom, jak jeho videa umějí spojovat generace.

Eliška Vrbová | 8. 05. 2023

Potkáváme se u vás ve studiu v centru Prahy na snové adrese u Prašné brány. Proč jste se rozhodl videa přemístit ze svého „pokojíčku“ právě sem?

Měl jsem trochu obavu, jestli moje videa změnou prostředí a přiblížením se k trochu televiznějšímu formátu neztratí na osobitosti a nestanou se sterilními. Na druhou stranu ten přesun dává smysl: je mi šestadvacet a už nejsem ten kluk v dětském pokojíčku, který začíná točit na YouTube. Beru to jako symbolický moment na své cestě, na níž se dají dělat různé výhybky a zatáčky. Je možné, že v další fázi přijde zase něco jiného a nový přesun – přesně tohle mě na tom kanálu baví. Je to taková experimentální laboratoř, ve které si můžu hrát. Jenom musím myslet na to, že dalo práci ji postavit, a s těmi zkumavkami všude kolem musím být občas opatrný.

Nebylo za tím třeba i to, že jste chtěl oddělit prostor pro práci a volný čas? Přece jen, když člověk pracuje doma, někdy neví, kdy přestat…

Potřeba mít dva prostory, kdy člověk ví – tohle je můj život a tohle je moje práce, mi dřív úplně nedocházela. Přišla až s covidem. Najednou bylo všechno na jednom místě a vůbec to nefungovalo, zabydlovala se u mě prokrastinace. Když přijdu do studia, tak se mi hlava automaticky přepíná do pracovního módu.

Studio sdílíte se svým přítelem, stylistou Mírou Romanivem. Daří se vám oddělit, že tady jste oba v práci a doma máte zkrátka čas pro sebe?

Hodně to respektujeme, navíc náš pracovní režim v průběhu dne je dost odlišný. Míra běhá po schůzkách, půjčuje a vrací oblečení, dělá osobní styling, jezdí na focení a natáčení, zatímco já jsem s kolegou Markem mnohem víc ukotvený tady. Občas vyjedeme, děláme rozhovory a ankety v ulicích, ale to je spíš výjimečné. Takže zatímco pro Míru je to víc takový záchytný bod, pro nás je to kreativní laboratoř. Baví mě sledovat, jak každý z nás tří má jiný pracovní proces, ale celé je to v harmonii. Pak si dáme společný oběd, sdílíme, na co jsme přišli, vzájemně se inspirujeme a motivujeme, a to je taky fajn.

S partnerem jste oba aktivní na sociálních sítích. Jak jste si nastavili hranice ohledně sdílení svého soukromí?

Já jsem původně vůbec neplánoval vztah sdílet, ale po nějakém čase jsme si řekli, že je to zdravé. Je to velká část mého života, kterou je hodně těžké lidem neukázat. Prostřednictvím našich společných fotek chceme ukazovat, že vztah může být hezký, že se máme opravdu rádi a že se k sobě hezky chováme. Nesnažíme se do ničeho stylizovat, rádi přidáváme přirozené, nevyumělkované fotky. Každý vztah je jiný, jinak nastavený a my se takhle snažíme trochu ukazovat, jaký je ten náš. Často to dělám tak, že fotky z míst, kde jsme byli, přidávám až později, protože se stávalo, že tam začali přibíhat lidi z okolí. Pak jsou velmi osobní věci, které samozřejmě nesdílíme. Já mám třeba hranici sdílení hodně striktně nastavenou u rodiny, málokdy sdílím něco ohledně svých rodičů, neteře, synovce... Ještě úplně něco jiného pak může být, když do vztahu přijde dítě, to je ještě větší oříšek, jak to nastavit, aby si to dítě za deset let nervalo vlasy, co tam o něm rodiče přidávali. Je to opravdu na každém.

Mohlo by se vám líbit

Denisa Barešová: „Život chci žít, ne přežívat.“

Ještě jí nebylo třicet, a už byla dvakrát nominovaná na Českého lva a za divadelní role získala Cenu Thálie pro mladé umělce. Loni si ale Denisa Barešová, kterou teď vídáme na obrazovkách v druhé sérii seriálu Kukačky, sáhla na dno a nebyla daleko od vyhoření. Čím proti němu bojuje a proč by i přes svou zálibu v pečení nešla do televizní soutěže?
marianne.cz

Jste hodně vytížený a spoustu věcí musíte odmítat – i tenhle rozhovor jsme domlouvali tři měsíce. Jak se snažíte udržet si pověstný work-life balance?

Po exponovaném období, což byly měsíce totálního ponoření do tématu prezidentské volby a silný vnější tlak, jsme si dali s přítelem prodloužený víkend v přírodě a pak jsem měl volnější týden, kdy jsem víc četl a míň jsem všechno řešil. Občas si dám takové detoxy, kdy tolik nevytvářím obsah a snažím se urovnat si věci v hlavě. Odpojit se od sítí, získat odstup a dojít ke zjištění, že ne všechno se odehrává v každodenních debatách na Twitteru, ale že svět je mnohem širší. Důležité je pro mě i potkávat se s lidmi – nejen s kamarády, ale i s cizími lidmi na besedách a debatách, na které se snažím vyčlenit si čas každý měsíc. Přestože působím v online světě, fyzické setkávání se s lidmi mám rád, protože mi přijde, že v online prostředí si člověk všechno hrozně rychle odosobní a trochu zapomene, že oslovuje nějakou komunitu. Teď se hodně soustředím na nové projekty, rozjíždím podcast a komunitní stránku s bonusovým obsahem, kde chci být fanouškům úplně nejblíž. Dát jim obsahově něco navíc a zároveň jim umožnit moji tvorbu podporovat.

Když se ještě vrátíme k prezidentské volbě – neupletl jste si na sebe trochu bič tím, že už jste mnohokrát volby pokrýval, takže teď už lidé prostě čekají na video od Kovyho vtipně glosující předvolební kampaně?

Ten tlak je velký, obzvlášť u prezidentské volby to jsou hodně exponovaná videa. Dřív – třeba v roce 2015, 2016 – jsem nepřemýšlel nad tím, pro kolik lidí videa dělám. Vydával jsem, co mě bavilo a zajímalo. Teď už samozřejmě vím, že tam bude obrovské množství lidí, kteří mě třeba ani pravidelně nesledují, ale budou to video zkoumat pod lupou. Tlak je to velký, ale já se snažím si ho tolik nepřipouštět. Chci, aby tam zůstala lehkost, osobitost, aby to nebylo sešněrované a abych se nebál říct občas nějakou narážku, vtípek, ať už trapný, nebo opravdu vtipný. Prostě aby to bylo pořád moje.

Jak se snažíte balancovat vtipná a vážná témata?

To nejlepší na mém formátu videí je, že se nemusím do ničeho stylizovat. Když mám týden, kdy jsem smutný, něco mě trápí, tak o tom tématu prostě mluvím – to bylo třeba po bratislavském útoku v klubu Tepláreň loni v říjnu. Nemusel jsem vystoupit v nějakém talkshow formátu a dělat humor, ale mohl jsem o tom mluvit velmi vážně. Pak mám týden, kdy se chci bavit, smát a blbnout, což mám často, takže dělám videa odlehčeněji. Někdy jsem třeba na cestách a chci to svým divákům zprostředkovat, tak natočím zase cestovní video, a když se děje něco opravdu seriózního, tak to taky rozeberu. Snažím se ale vždycky myslet na to, aby to bylo stravitelné i pro lidi, kteří nejsou připraveni se ponořit do hodinového hlubokého rozboru, ale spíš se chtějí v tématu základně zorientovat.

Dívá se na vás i starší generace?

Ano a příjemně mě to překvapilo. Díky teenagerům na moje videa přišli i starší diváci, ať už jejich rodiče, nebo občas i prarodiče. Někdy mi přijde mail od babičky, dědečka nebo rodičů, že koukají, nebo se často stává, že se u mých videí sejde celá rodina, v neděli si k tomu sednou a pustí si video společně. A to je pro mě možná úplně největší odměna, protože si říkám, že obsahu, u kterého se sejde víc generací, je dneska strašně málo. Jsem moc rád, když potom zjišťuju, že si o nějakém tématu z videa rodina promluví, zjistí, jaké na to mají náhledy, můžou si tak k sobě hledat cestu a lépe si porozumět. Podle mě je to něco, co nám ve společnosti hodně chybí. Nejmladší generaci máme na TikToku, mileniály na Instagramu a pak rodiče a prarodiče na Facebooku nebo třeba úplně mimo sítě – na televizi. Je málo míst, kde by se generace potkaly, a málo témat, která by spolu mohly otevřít a všichni by k tomu měli co říct. Tohle se mi už párkrát stalo a udělalo mi to velkou radost.

Mohlo by se vám líbit

„Ráno vstanu a mám dobrou náladu,“ říká Daniel Stach

Jestli z někoho energie a optimismus přímo sálá, pak je to moderátor Daniel Stach (34). Co ho i po letech stále fascinuje na vědě? Proč sám nikdy nechtěl být vědcem? A co se muselo stát, aby si na několik týdnů vypnul telefon?
marianne.cz

Už jste zmínil útok v Bratislavě, po kterém jste natočil poměrně emotivní video, kde jste popsal i svoji zkušenost s nenávistnými projevy. Jaké jste na něj tehdy dostal reakce?

Samozřejmě u takového tématu přijdou lidé zvnějšku, kteří řeknou – o čem to mluví, chce být jenom zajímavej. Tomu nevěnuju pozornost, video jsem udělal pro diváky, kteří ho v tu chvíli potřebovali slyšet, protože měli pocit, že celá věc médii trochu prošuměla a že se k útokům veřejní činitelé nevyjádřili s takovou urgencí, s jakou by to bylo adekvátní. Chtěl jsem vyjádřit něco, co bylo v každém z nás. V řadě z nás se v tu chvíli probudila vzpomínka na to, co jsme sami zažili. U mě to byl naštěstí jen verbální útok, který jsem zažil v Norsku. Otevře to rány a nepěkné vzpomínky, ozve se strach. Chtěl jsem hlavně říct: Nejste v tom sami. A zároveň jsem chtěl poukázat na to, že zlo často začíná u slov, a když se slova relativizují, můžou přejít v násilí. Cítil jsem potřebu něco říct, ale trvalo mi týden, než jsem si v hlavě složil, jak to vlastně vyjádřit. Bylo to asi jedno z nejtěžších videí, co jsem kdy točil. Jsem velmi výřečný člověk, ale v tomhle případě jsem měl problém, jak pocity vyjádřit správně, a jsem rád, že se mi to nějak povedlo. Věřím, že ti, kteří to hodně potřebovali slyšet, našli spřízněnou duši. A širší veřejnost mohla pochopit, proč to pro tolik lidí, kteří jsou gay, lesby nebo trans, bylo mnohem náročnější zpracovat než pro širokou veřejnost.

Tehdy se okolo tématu rovných práv pro LGBT opět rozpoutala diskuse – změnila něco?

Věřím, že v diskusi o narovnávání práv je dlouhodobý pokrok. A třeba i díky novému prezidentovi a generačnímu posunu ve společnosti začínají být tahle témata braná jinak. Bez dogmat a předsudků. Bavíme se o tom už tak dlouho, pořád dokola diskutujeme o tom samém místo toho, abychom to prostě vyřešili. Snad dřív nebo později, po dalších letech práce a osvěty, budou politici schopni konečně zaujmout nějaké stanovisko. Toho totiž Sněmovna dodnes nebyla schopna. Neměla ani tu odvahu rozhodnout. Pouze slova.

Jaký výsledek debaty byste si vy osobně přál, kdybyste byl politik a mohl ji přímo ovlivnit?

Rovná práva a manželství. Někdy se ozývá – rovná práva klidně, ale ať se to nejmenuje manželství. V tu chvíli já říkám – to je ale symbolická věc, kdy říkáte určité části společnosti ano, vy na tom stole budete mít stejné věci jako my, ale ten váš stůl je támhle v rohu. Nesedíte s námi, a to, co mezi sebou máte, uznáváme jako něco… Jiného. Manželství je sice symbolická, ale důležitá věc. Jinak by do něj lidé nevstupovali. Podle mě je zbytečně komplikované legislativně vymýšlet nějaký nový pojem. Když se smíříme s kompromisem, to téma tu zůstane. Nevyřeší se to. Stále tu bude nerovnost. Dva odlišné „stoly“. Takže mávám kouzelným proutkem s přáním, aby politici konečně sebrali odvahu.

Takže kdybyste se s Mírou chtěli vzít, tak byste čekali, až svazek dostane rovnou formu pro všechny?

Já bych to nerad teď řekl a pak zjistil, že budeme muset čekat třeba třicet let nebo že se toho nikdy nedočkáme. Ale myslím si, že je čas zařadit se k zemím, které to prosadily a kde se očividně společnost nezhroutila, jak často hrozí odpůrci. Myslím sám na sebe, když mi bylo kolem třinácti, smiřoval jsem se s tím, kým jsem, a vyrovnával jsem se se svou odlišností od většinové společnosti. Každá věc, která v tu chvíli člověku dává najevo, že není zas tak jiný, je vítaná a může mladým lidem strašně moc pomoct, protože jim říká – vaše láska má stejnou hodnotu jako láska ostatních. Je to obrovské gesto, které může na těžké cestě k vyrovnání se se svojí identitou spoustě mladých lidí velmi pomoct.

Vy jste coming out udělal ve své knížce Ovšem. Proč pro vás bylo důležité to fanouškům oznámit?

Mně samotnému, který v Pardubicích nikdy neviděl dva kluky držet se za ruce, hrozně pomohlo, když jsem otevřel YouTube a viděl jsem, že je v zahraničí spousta kluků v mém věku, kteří svoji orientaci vyřešili a jsou schopni o ní mluvit na kameru. A tím dodat odvahu svým sledujícím. Pro mě to byli takoví virtuální kamarádi, kteří řešili stejný problém jako já – v mém okolí nikdo takový nebyl. To, že na konci čeká sebepřijetí a přijetí okolím, byla obrovská motivace. Už tehdy jsem si dal závazek, že pokud se mi to povede, tak bych rád byl takovým virtuálním kamarádem pro diváky tady v Česku, protože předtím u nás nikdo veřejný coming out neudělal. Teď i vztahem ukazuju, že na konci všech peripetií a bolesti, která s tím je spojená v dospívání, kdy se člověku v hlavě dějí tisíce věcí, může být naplněný, spokojený a šťastný život. Chtěl jsem, aby to někdo, kdo se s tím bude potýkat, měl třeba aspoň o fous jednodušší, než jsem to měl já. Lidi občas říkají – vždyť je téma LGBT úplně všude, v kultuře, ve filmech, v seriálech. Je opravdu potřeba o něm pořád mluvit? Já myslím, že jo. Obzvlášť když se o něm dekády nemluvilo vůbec. Může to neuvěřitelnému množství lidí pomoct se sebepřijetím, obzvlášť těm mladším.

Mohlo by se vám líbit

Petra Nesvačilová: Ráda bádám v lidských duších

Ještě než se herečce, scenáristce a režisérce Petře Nesvačilové (37) loni v říjnu narodila dcera Jasmína Rikka, věděla, že s prací ani rozhovory pro média nebude spěchat. O to víc nás těší, že pro čtenářky Marianne udělala výjimku. S novinářkou – a kamarádkou – Pavlínou Saudkovou si povídaly nejen o tom, jak Petra prožívá první měsíce s miminkem, ale i o tom, co ji na její nové životní roli překvapilo a co pro ni byla největší výzva.
marianne.cz

Myslíte, že se naše společnost někdy dostane do momentu, kdy nebude potřeba coming out řešit, protože budou všichni vnímat různé sexuální orientace jako něco úplně přirozeného?

To by bylo skvělé, ale nejsem si tím úplně jistý. Minimálně třeba další dekádu nebo dvě to myslím pořád bude něco, co se řešit bude. Žijeme ve společnosti, která se kluka automaticky ptá, jestli už má holku, a holky se ptá, jestli už má kluka. Dělají to babičky, rodiče, prakticky každý. A bude určitě ještě nějakou dobu trvat, než přijde otázka – už máš někoho? To je třeba jeden z důvodů, proč coming out musí proběhnout. Hele, sorry, mami, neptej se mě, jestli mám holku, protože já budu mít spíš kluka. Samozřejmě by bylo skvělé, kdybychom se dostali do fáze, kdy to bude jedno. Taková byla i reakce většiny mých kámošů – vždyť je to přece úplně jedno. A tak to má být, no big deal.

Zmínil jste negativní zkušenost z Norska. Jak je na tom v tomto ohledu Česko? Zažil jste tu někdy něco podobného?

Vzhledově nijak dramaticky nevybočuju z normálu, takže se mi to moc nestává. Jakmile člověk vybočuje, a to ani nemusí být sexualita, za komunistů to byly dlouhé vlasy, dneska to může být extravagantní oblékání, tak se automaticky vystavuje riziku, že na něj na ulici bude někdo něco pokřikovat. Ale když se s přítelem držíme za ruce, tak samozřejmě zapínáme radar. Vzpomínám si na jeden ze svých prvních vztahů, kdy jsem ještě přece jenom nepůsobil tolik dospěle, takže kolemjdoucí měli nějaké připomínky, jako třeba kde máte nějakou holku, nebo si uplivli… Často si pak říkáte, jak to toho člověka vůbec napadne. A to byli lidi, kterým bylo třeba pětačtyřicet, padesát, a měli potřebu utrousit takovouhle velmi jedovatou poznámku jenom proto, že viděli dva mladé kluky, jak se drží za ruce. Paradoxně ale v Paříži nebo v Oslu, což jsou města, u kterých by si člověk na první dobrou řekl, že legislativou a přístupem většinové společnosti to bude v pohodě, jsem měl extrémnější reakce než tady u nás. V tomhle směru si totiž myslím, že je dobrá česká vlastnost, že spoustu věcí máme tak nějak na párku. Češi mají takový ten přístup „dělejte si, co chcete, nemusíte mě s tím úplně nutně otravovat“. Legislativou jsme možná trochu pozadu, ale není to dojem, který mám z většinové společnosti. Ale možná je to právě proto, že nevybočuji příliš.

Jaký máte názor na gay pride a podobné akce, které LGBT témata zviditelňují a oslavují? Někteří lidé z komunity nejsou úplně fanoušci – jak to vnímáte vy?

Je chyba vnímat komunitu jako homogenní celek. Obzvlášť v posledních letech se názorově tříští. Vzpomínám si, že když jsem byl v Pardubicích a koukal jsem na zprávy, tak jsem si vždycky říkal – aha, to jsou ti moji lidi, jé, ti se hodně baví. Ne každý je ale takový, spousta gayů, leseb i trans lidí jsou introverti, kteří by na pride nikdy nepřišli. Ale je rozdíl, když se toho člověk opravdu účastní, a když to vidí jen skrz média, kde se vždycky objeví ty nejextrémnější fotky, ideálně něco, co přitáhne pozornost, na co se kliká a nad čím se čtenáři můžou rozčilovat. Naživo zažijete něco úplně jiného – akci, na kterou přijdou desítky tisíc lidí, kteří jsou často i mimo komunitu, maminky s kočárky, tátové od rodin, kteří si chtějí užít hezké odpoledne a vyjádřit podporu. V průvodu se zpívá, tancuje, účastníci si povídají, baví se. Já to vnímám mnohem víc jako milou komunitní akci plnou dobré nálady a lidí ze všech koutů republiky i světa než to, co vidíme v médiích. Často říkám, že když máte z médií silný pocit ohledně nějaké akce, zkuste se na ni přijít podívat a utvořit si názor sami. Třeba bude úplně jiný, a třeba bude stejný – to se někdy může stát. Ale mně změnila náhled na pride moje první osobní účast, kdy jsem tam opravdu byl a mohl jsem potkat spoustu skvělých lidí. Bylo fajn to zažít.

Mohlo by se vám líbit

„Pořád se na něco těším,“ říká Sabina Remundová

Televizní diváci mohli Sabinu Remundovou (50) nedávno sledovat v seriálu Kukačky, v němž naprosto skvostně ztvárnila maminku Olgu. Kromě hraní se ale věnuje i psaní scénářů a režii.
marianne.cz
Zdroj článku

Související články

Psychologie
Tanečnice Veronika Lálová: Kariéru mi odstartovala účast ve Star Dance, teď tančím v Rio de Janeiru

Tanečnice Veronika Lálová: Kariéru mi odstartovala účast ve Star Dance, teď tančím v Rio de Janeiru

Móda
Praha odhalila nové tváře světového modelingu: Kdo vyhrál Schwarzkopf Elite Model Look 2024?

Praha odhalila nové tváře světového modelingu: Kdo vyhrál Schwarzkopf Elite Model Look 2024?

Zábava
Cestovatelský kvíz: Zjistěte, jak dobře znáte světově známé destinace

Cestovatelský kvíz: Zjistěte, jak dobře znáte světově známé destinace

Cestování
Cestujeme po Česku: Na zámku Loučeň chystají prázdninový program pro děti

Cestujeme po Česku: Na zámku Loučeň chystají prázdninový program pro děti