Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Kateřina Marie Tichá: „Na maškarády mě neužije.“

Info ikona
Kateřina Tichá

Na prezidentské inauguraci ji nešlo přehlédnout. Písničkářka Kateřina Marie Tichá (28) byla onou „zpěvačkou v krásném kabátě“, která před zraky celého národa zazpívala z balkonu na Pražském hradě píseň Časy se mění. Jaké to je, vystupovat pro prezidenta? Proč je pro ni důležité vědomě zpomalovat a jak se jí žije v obklopení samých mužů-hudebníků?

Eliška Vrbová | 7. 08. 2023

Už dvakrát jste zaplnila Lucerna Music Bar, ale přece jen – celý národ jako po inauguraci na vás ještě nikdy nekoukal. Byla jste na balkoně Pražského hradu hodně nervózní?

Já jsem zrovna v tom týdnu měla nepříjemnou chřipku, takže jsem se hlavně modlila, ať to odzpívám, protože ještě to ráno jsem skoro nemohla mluvit. No a přímo tam jsem řešila hlavně to, abychom se při obou písních s kytaristou i se sborem dobře slyšeli a abych nepokazila text. Byla jsem extrémně nervózní. Na takovou věc se člověk těžko připraví.

Jak k tomu vlastně došlo, že vás prezidentův tým oslovil?

Zavolali mému manažerovi a ten zavolal mně. Bylo to v deset večer a ze všeho nejdřív se mě zeptal, jestli sedím nebo ležím, nebo co dělám a jestli se mnou může mluvit. (smích) Byla jsem zrovna u našich na Vysočině, ležely jsme se ségrou v posteli a četly jsme si knížky. V poslední době mě překvapí máloco, ale tohle mě překvapilo hodně.

Přemýšlela jste, jestli nabídku přijmout, nebo jste měla hned jasno?

Nejdřív jsem nevěděla, co na to mám říct, bylo pozdě večer, a tak jsem si to potřebovala nechat projít hlavou. Mě na nějaké maškarády a velké načančané věci moc neužije, nemám to úplně v krvi, na druhou stranu jsem už večer věděla, že je to čest a příležitost. Přemýšlela jsem hlavně o tom, že já sice věřím v tuhle pozitivní změnu, ale zatím jsou to samozřejmě všechno spíš takové naděje. Tak jsem se rozhodovala, jestli těm nadějím budu věřit, jestli tam chci být. A řekla jsem si, že chci.

Mohlo by se vám líbit

Radka Třeštíková: „Nejlíp se mi píše, když to bolí.“

S úspěšnou spisovatelkou Radkou Třeštíkovou o její osmé knize, o křehkém tématu rozchodu a o tom, proč je těžké psát „ze štěstí o štěstí“.
marianne.cz

Poznávají vás teď lidé víc, spojují si vás s tímhle momentem?

Vím, že se spoustě lidí líbil kabát od návrhářky Mirky Talavaškové a její značky Talabaya, který jsem měla na sobě. Na ten reagovalo hodně lidí, takže když mě teď vidí, tak si možná říkají – to je ta holka z balkonu s tím krásným kabátem. Samozřejmě mamka s taťkou byli nadšení. (smích) Ale fakt nedokážu říct, jestli to mělo nějaký význam pro moji popularitu, a vlastně je to asi jedno. Důležité je, že se to všechno událo důstojně.

Když navážu na tu píseň původně od Boba Dylana, zdá se vám, že se časy skutečně mění?

Mám pocit, že časy se mění pořád, jenom někdy to vnímáme víc – třeba právě teď. Nálada ve společnosti se hýbe, občas je to napjaté. Snažím se si víc vyhrazovat čas jenom na sebe, na bytí v přírodě, nejlépe na Vysočině, kde to miluju. A věnovat kvalitní čas blízkým lidem, přátelům a kapele je pro mě taky extrémně důležité. Čím víc se doba zrychluje a čím je individualističtější, tím silnější mám pocit, že tyhle vazby je třeba udržovat. Stojí to větší úsilí než dřív, všechno strašně rychle frčí a člověk to může nechat profrčet. Anebo se může zastavit, ptát se a snažit se jít víc do hloubky. Je to boj, ale možná to souvisí nejenom s dobou, ale i s mojí osobní životní fází. Rozhodně mě teď stojí větší úsilí vyhradit si čas na to, co je doopravdy důležité, a zároveň být produktivní a splňovat nároky, které na sebe mám.

Z vašeho Instagramu vím, že máte moc hezký vztah se sestrou, i když je mezi vámi poměrně velký věkový rozdíl, skoro čtrnáct let. Jak hledáte společnou řeč? Musely jste k sobě hledat cestu, nebo jste si rozuměly už od jejího brzkého dětství?

Já mám pocit, že jsem ji zbožňovala snad od první chvíle, co jsem ji ještě v porodnici viděla. Hodně jsem se o ni jako o malinkou starala a ten pocit určité zodpovědnosti vůči ní ve mně už zůstal. Vždycky jsme trávily spoustu času venku, obě milujeme les, obě hodně čteme – a čím je starší, tím víc společných témat máme. Je to pro mě mnohem jednodušší než třeba s bráchou. Ten je jen o šest let mladší, ale možná tím, že je to kluk, si k němu hledám cestu trochu obtížněji, i když ho miluju úplně stejně.

Jeden z vašich textů říká: „Já jsem vždycky měla křídla, jenom teď lítám ještě výš. Bože, jak je na světě krásně, když už mě netížíš.“ Pocházíte z věřící rodiny?

V téhle básničce si slovo „Bože“ můžete představit spíš jako takové zvolání. Mohlo by tam být třeba i „Páni“ nebo „ach“, takže tady to spojení není. Ale jinak o něm a o svém vztahu k němu vlastně píšu docela často. Nejsem z věřící rodiny. Věřím v nějaký vyšší, církví neohraničený princip. Kdybych to přece jen musela zavřít do nějaké škatulky, což dělám nerada, určitě je mi mnohem bližší buddhismus a hinduismus než třeba katolická církev.

Muziku děláte už dlouho, vlastně odmalička. Poslední dva roky ale vystupujete s kapelou Bandjeez, s níž dříve hrál David Stypka (zpěvák, který zemřel po dlouhé nemoci v lednu 2021 ve věku 41 let – pozn. red.). Co pro vás znamenal?

Davida jsem potkala ve věku, kdy jsem řešila, co dál s mou muzikou. Nevěděla jsem, jestli chci vůbec dělat tvůrčí věci na full time, nebo si jen tak zpívat a tvořit a do toho pracovat v nějaké nadaci nebo se věnovat sociologii a antropologii, které jsem studovala. Líbilo se mi, jakým způsobem David píše, jak používá jazyk k vyjádření niterných věcí. Hluboce se mě to dotýkalo a říkala jsem si, že takhle podobně, ale po svém, to chci dělat taky. Měla jsem ho jako autora na piedestalu a on mi z toho svého piedestalu řekl: „Dělej to, máš na to.“ To bylo poprvé, co jsem tomu fakt uvěřila. Do té doby mi to říkali spíš lidi, kteří mě znali a měli mě rádi. Ale než se z Davida stal můj kamarád, byl to vlastně „cizí chlap“, který byl ale v našem řemesle na tom pomyslném stupínku úplně nejvýš. A odtamtud mi to schválil, takže to pro mě jako pro dvaadvacetiletou holku byla velká motivace.

Mohlo by se vám líbit

„Jsem intuitivní rodič,“ říká v rozhovoru Zuzana Kajnarová

Herečka Zuzana Kajnarová (40) se po třech letech vrátila do seriálu Specialisté. Při natáčení ji zvlášť baví akční scény, její osobní i rodinný život je však plný harmonie a pohody. Co ráda podniká s dětmi, jak vzpomíná na vlastní dětství mezi skautem a divadlem a co ji dodnes táhne k rodné Ostravě?
marianne.cz

Jak vzpomínáte na moment, kdy jste se dozvěděla o jeho smrti?

Byla jsem doma na Vysočině sama se ségrou a velmi brzy ráno mě vzbudil telefon. Celý den jsem pak chodila, nachodila jsem asi třicet kilometrů. Všude byl sníh, svítilo slunce, všechno tálo a já jsem od osmi od rána do osmi do večera chodila sama po Vysočině a vrátila jsem se domů úplně zmrzlá. Celé to mám trochu v mlze. 

Jak došlo k tomu, že jste začala vystupovat s jeho kapelou?

Potom, co se to stalo, jsme spolu s klukama trávili hodně času. Jezdila jsem za nimi do Ostravy a pár týdnů po pohřbu jsme věděli, že musíme dokončit Davidovu rozdělanou desku Dýchej. To byla absolutní priorita. Já jsem s nimi už před Davidovou smrtí zpívala vokály a řešila jsem s ním texty a další věci. Každý jsme tedy měli nějaký střípek toho, jak asi David chtěl, aby deska přibližně vypadala, takže jsme se sešli a ty střípky dávali dohromady. A když se deska blížila ke konci a my jsme spoustu času trávili hraním a jamováním ve zkušebnách, tak nám někdo na nějaké akci řekl: „Tyjo, a proč vy vlastně nehrajete spolu?“ Nejdřív jsme to smetli ze stolu, ale pak byl najednou duben a bylo na čase si říct, jestli chceme letní koncerty zkusit jet společně. Kluci byli bez leadera a já jsem sice tehdy měla kapelu, ale když jsem trávila čas s klukama z Bandjeez, tak se tam dělo něco hlubšího, co jsem nikde jinde nezažila. Tak jsme si řekli, že nám to dává smysl, že to uděláme. Oznámili jsme to den potom, co jsem vyhrála Anděla za objev roku, tak to byla taková smršť. Překvapily nás extrémně pozitivní reakce. Nikdo si nedokázal představit, že by Davida někdo nahradil, ale tohle nebylo nahrazení, byla to úplně nová cesta. Zůstaly kořeny, ale začalo růst něco úplně nového. A i když teď hrajeme především moje písně, vždycky s sebou vozíme alespoň jednu nebo dvě od Davida. Nechceme, aby se na něj zapomnělo. 

Na podzim jsem byla na vašem koncertě v Lucerna Music Baru a měla jsem pocit, že jste vděčná za každou odezvu publika. Chvílemi jste působila, jako byste ani nemohla uvěřit, že lidé vaše písničky znají a zpívají si je s vámi v takovém počtu. Máte v sobě stále pokoru a vděčnost za to, jak vás publikum přijímá?

Určitě mám. Přece jenom dneska si člověk hodně vybírá, kam půjde, kde stráví svůj čas a za co utratí peníze. Zvlášť v Praze se dá dělat cokoli, a když si lidi vyberou strávit čas zrovna s námi, tak to asi znamená, že je to baví stejně jako nás a že tam chtějí být. Toho si člověk musí vážit, není to jen tak.

Vystupujete i s kapelou Jelen, byli jste s Bandjeez na turné jako předkapela kapely Kryštof. To jsou samé mužské kolektivy – nechybí vám někdy trochu ženské energie? 

Chlapský kolektiv je fakt dost jiný než ženský. Podpora od mužů je neuvěřitelná, já s nimi vyrůstám, od sedmnácti let jsem furt v bandě chlapů. Člověk se s tím naučí pracovat a fungovat tam, ale někdy potřebuju ženskou podporu, komunitu a vřelost. Ano, schází mi to a jsem vděčná, když se dostanu do kolektivu, kde ženy jsou a kde ten kolektiv není toxický. Ještě pořád se mi totiž často děje, že ženy proti sobě nějak bojují, a mně to přijde hrozně smutné a zbytečné. Jsem přesvědčená, že silný ženský kolektiv je neporazitelná síla. Jenom o tom mluvím a mám z toho husinu, protože se mi ta představa hrozně líbí.

Mohlo by se vám líbit

„Děti jsou naše budoucnost,“ říká multižánrová zpěvačka Lenka Graf

Multižánrová zpěvačka Lenka Graf (48) koncertuje po celém světě, část roku tráví na Floridě a část v Česku. Založila Nadační fond Energie pomáhá, který se zaměřuje na vzdělávání a zdravý životní styl dětí.
marianne.cz

Proč je podle vás tak málo ryze ženských kapel?

To bych vám strašně ráda řekla, ale nevím. Obdivuju třeba projekt Vesna své kamarádky Patricie Kaňok Fuxové – letos holky soutěžily v Eurovizi, těm to společně funguje krásně. Mám už dlouho takovou představu, že bychom se jako zpěvačky v Česku mohly pravidelně scházet a sdílet spolu prožitky, protože kdo jiný vás může pochopit líp než ten, kdo dělá to samé, co vy. Myslím, že bychom se od sebe vzájemně měly hodně co naučit. Razím teorii, že úspěch toho druhého neohrožuje váš úspěch. To, že někdo jiný září, neznamená, že vy nemůžete zářit taky. Kdybychom se víc podporovaly, tak z toho budeme těžit všechny. 

Ještě k těm mužským kapelám – umíte si představit být ve vztahu s někým z kapel, se kterými vystupujete? 

Já jsem do Jelena přišla, když mi bylo asi sedmnáct, a byla jsem tehdy zasnoubená. Ten vztah sice pak skončil a ke svatbě nedošlo, ale v tu dobu jsme si to s klukama v kapele vyjasnili a zůstalo to tak celých deset let, co spolu hrajeme. Udrželi jsme krásnou bratrsko-kamarádskou hranici, která je podle mě zdravá a super. A stejně to mám i s Bandjeez. Jasně, pořád probíhá nějaká lidská chemie, ale má to celkem jasné hranice. Jak jsem si to vyjasnila ještě v podstatě jako dítě, tak už mi to tak asi zůstalo. 

Pokud bych měla mít nějaký vztah, tak by to muselo být s mužem, který si je sám sebou hodně jistý a nenechá se zastrašit tou hordou chlapů kolem mě. Potřebuju vedle sebe silného člověka, který ví, kdo je a co chce. Ono se to tím samo trochu vykrystalizuje. Kluci, co by tohle nezvládli, se mi automaticky vyhnou. Musel by to být člověk, který má odvahu.

Přála byste si, aby to byl někdo z muzikantské branže, nebo právě z úplně jiného oboru?

Dřív jsem měla takové představy. Nejdřív jsem si říkala, že to musí být muzikant. Pak zase, že to rozhodně nesmí být muzikant. Musí to být tvůrčí člověk. Spisovatel. Potom sportovec. Nesmí být takový a musí být makový. Teď už si říkám, že je to vlastně jedno. Že je důležité, aby fungovaly nějaké základní předpoklady pro úspěšné parťáctví, spiklenectví, aby ti dva lidi od partnerství a od života chtěli přibližně to samé. A obrovské plus pro mě je, když má ten člověk v očích plamínky, když hoří pro to, co dělá. Pak je vlastně jedno, jestli je to muzika, herectví, psaní, závodění nebo budování nějaké firmy. 

Chystáte druhé album – o čem bude?

Jak to tak bývá, bude to zase takový sebraný spis posledních tří let mezi první deskou a aktuálním časem. Budou to příběhy, které se staly přímo mně nebo někomu z mého blízkého okolí. Moc jsem si přála, aby nová deska byla trochu veselejší a oddechovější. Nerada bych v lidech nechávala pocit těžkosti. Přála jsem si, aby tam byly písničky, které přinášejí radost. Myslím si, že se to povedlo, takže z toho mám radost zase já. 

Mohlo by se vám líbit

„Miluju. A cítím se milována,“ říká v otevřeném rozhovoru Helena Vondráčková

Když děláte rozhovor s ikonou (nejen) české pop-music Helenou Vondráčkovou (75), nepodceníte přípravu. Naposlouchala jsem kvanta jejích písní. Přečetla desítky rozhovorů a připravila jsem si seznam třiceti otázek. Ale nakonec bylo všechno jinak. Otázky jsem zahodila, protože jsme se stále dokola vracely k jednomu tématu – lásce.
marianne.cz
Zdroj článku