Lucie Výborná o konci jedné éry, čtyřhodinovém pláči a strachu z bačkor: Odcházím, dokud mě to pořád baví

Nemůžeme začít jinak než vaším odchodem z Českého rozhlasu. Jaký pro něj byl důvod?

Když si v něčem začínám být až moc jistá, cítím stereotyp a mám pocit, že se už neposouvám. Kdybych teď začala trénovat nový sport, nikdy se nedostanu na mistrovskou úroveň. Ale když dělám celý život rozhovory v rádiu, věřím, že se pořád můžu někam posunout. Formát, který měl Radiožurnál nastavený, fungoval jim. Mně už ne. Rok jsem navrhovala různé změny, ale nechtěli je realizovat. Chápu je, ale řekla jsem si, že už stačilo. Bylo to těžké, protože v rozhlase pracovala moje máma i strejda. Navíc ta budova má neuvěřitelný genius loci, který ve mně vyvolává respekt a úctu.

Váš odchod z Českého rozhlasu se nešťastně sešel s odchodem i jiných výrazných osobností veřejnoprávních médií…

Je to pravda, ale s mým rozhodnutím to nemělo nic společného. Víte, nikdy není „vhodná doba“ – vždycky někdo odejde, vždycky se najde okolnost, ke které se to dá přisadit.

Co tedy bylo tím posledním impulsem?

Dlouho jsem váhala. S lidmi, kteří mě poslouchali, jsme byli vlastně jedna rodina. Brali mě tak a já si toho nikdy nepřestanu vážit. Je to daleko víc než jakékoli ocenění, které jsem kdy dostala. Posluchači ode mě stále očekávali ten nejlepší výkon. Vysílala jsem pětkrát týdně, snažila se o špičkovou kvalitu, ale tlak se stupňoval a já nechtěla dojít do stavu, kdy bych do práce nešla ráda. Nebyla jiná možnost.

Jak to bude tedy nyní?

Když jsem se bavila s lidmi z Hero Hero, řekli mi, že stačí publikovat jednou týdně. Z toho jsem byla v šoku. Chtěla jsem zvolnit, ale kompromis pro mě je třikrát týdně. To se splnilo – díly vycházejí v pondělí a ve středu, v pátek jsou reportáže. Cítím se teď svobodnější, než jsem byla v rozhlase, kde byla vysílací hodina omezená hudbou a zprávami.

Váš podcast se jmenuje Na Výbornou, v České televizi máte Výbornou show. Není omezující být stále „výborná“?

Je to šílené. Ale když chcete, aby si vás lidé znovu našli, musíte použít příjmení, pod kterým vás znají. Jinak byste byla pro publikum anonymní.

Placených podcastů je nyní obrovské množství. Sázíte na jistotu, že jste známá a lidé si vás „zaplatí“?

Máte pravdu, placených podcastů je mnoho, ale většina lidí je dělá jako vedlejšák k jiné práci. Moji kamarádi dělají podcast Přepište dějiny. Stojí za ním novinář specializující se na dějiny 20. století Martin Groman a historik Michal Stehlík – včera mi volali a smáli se: „Tak vy už tam máte dva tisíce odběratelů? My na to dřeli dva roky.“ Odpověděla jsem jim, že kdybych měla jít přednášet na fakultu, přišel by jeden student, a ještě pološílený. Dělám to dvacet let, takže je jasné, že ke mně lidé mají určitou důvěru. Nechci na to ale sázet. Přijde mi neuvěřitelné, že za to někomu stojíme, a jsem za to vděčná. I když mi někteří lidé psali, že to dělám pro peníze – to je legrační. Nikdo nevidí, jak vysoké jsou náklady.

Vzkazy od fanoušků ale nebyly jen kritické, že?

To je pravda. V rádiu jsem skončila s radostí a se ctí. Neplakala jsem. Rozloučila jsem se s ohromnou vděčností. Mohla jsem dělat krásnou práci s krásnými lidmi. Tak jsem se těšila do Mánesa, kde máme studio, že mi ani nedocházelo, co končí. O víkendu jsem si ale sedla k sociálním sítím, protože jsem cítila potřebu všem odepsat. A pak to začalo. Četla jsem ty krásné vzkazy a plakala. Asi čtyři hodiny. Uvědomila jsem si, jak nám společně ten život utíkal. Narodily se nám děti, umírali rodiče, lidé se rozváděli, byli nemocní… A vy jste vedle sebe měli stále toho „kámoše z bedny“, který vás bavil, když vám bylo těžko. Dojímá mě to i teď.

Není to ale spíš tak, že se nyní váš okruh ještě rozšíří a vy oslovíte i posluchače, kteří Český rozhlas neposlouchali?

Vůbec nevím, co bude. Budu pokračovat v tom, co umím nejlépe – bavit se se skvělými lidmi, šířit optimismus a chránit posluchače před druhou hrází blbosti a zášti. Do svých hostů jsem stále zamilovaná, vybírám je pro lidi a pořád někde šmejdím.

Jedna etapa končí, další začíná. Co za sebou už chcete navždy nechat?

Už nechci spěchat. Za tři roky mi bude šedesát a uvědomila jsem si, že pro život i rozhovory je nejdůležitější mít čas. Čas na lidi, na vztahy. A chci všechno hezky opevňovat zevnitř, aby to bylo hezké i zvenku.

Půjde vám to? Po dvaceti letech ve stresu?

Ale on to žádný stres nebyl. A jestli mi to půjde? Těžko říct, teprve to rozjíždíme. Ale už se na to těším. Potřebovala bych ještě tolik věcí nastudovat, naučit se, tolik sportů dělat, projít v srpnu Grónsko, než se ho zmocní Donald Trump… je toho hodně.

Jak by měla vaše cesta do Grónska vypadat?

Chtěla bych jít Nansenovou cestou, je delší než obvyklé trasy. Mám trochu strach z extrémně náročného začátku. Chtěla bych ujít zhruba 700 kilometrů za měsíc. Ale podcast tím neutrpí, všechno bude fungovat tak, jak má. A v televizi mám o prázdninách volno.

Líbí se mi, že ve vašich rozhovorech není prostor pro odborníky na longevity nebo podobné fenomény. Proč tomu tak je?

Přijde mi to jako věštění z par – vždyť víme, že nemáme kouřit, pít, máme jíst zdravě a dbát na pohyb. Svého posluchače se snažím chránit. Víte, v naší zemi je víc lidí, kteří dělají PR, než celebrit. Chodily mi nabídky na rozhovory s nejrůznějšími specialisty na cokoli, ale mám určité vzdělání v psychologii a neuvěřitelně si vážím svých učitelů. To jsou lidé, kteří vystudovali psychologii nebo psychiatrii a ve vzdělávání pokračují celý život. A pak vám někdo nabídne člověka, který je „kouč životního stylu“. Podívám se na jeho stránky a zjistím, že nemá vzdělání nebo si tam napíše „školu života“. Z toho šílím. V dnešní době je nejdůležitější udržet si hlavu na krku.

To je i ten důvod, proč si nezvete politiky?

Mimo jiné. Politik se naučil neodpovídat na to, na co se ho ptáte. Vyškolila mě Madeleine Albrightová. Dokud jsme mluvily o brožích, byla skvělá, ale když jsem se ptala na Afghánistán, odpověděla na něco jiného. Podruhé také. Potřetí mi došlo, že se nic nedozvím. Takové rozhovory dělat nechci.

Kolik času vám zabere příprava?

Hodně. Nejsem génius, abych si pamatovala všechno. Například včera jsem měla rozhovor s novinářkou Petrou Procházkovou a musela jsem si najít nějaký klíč. Nevidím důvod, proč bych se s ní bavila o válce v Rusku, když o ní mluví všude. Vrátila jsem se proto do historie a chtěla vědět, jaká byla, když poprvé přijela na jahodovou brigádu do Ruska, a jaká byla, když tam přijela poprvé jako zpravodajka. Dostali jsme se k rodině… Ale já se původních okruhů často moc nedržím. Rozhovor je živý a nové okruhy se během něj začnou vytvářet samy.

V Českém rozhlase jste byla limitována časem. To teď odpadne. Jak moc ty limity rozhovorům škodily?

Když jsem začínala, měla jsem 22 minut na rozhovor. Nic se nestihlo. Krátila jsem písničky, postupně je vyhazovala a získala třeba 35 minut. První díl podcastu s Klárou Melíškovou měl skoro 40 minut a lidé psali, že chtějí víc. V rádiu jsem musela pořád zkracovat, tady už nemusím. Rozhovory, které jsou už natočené, mají hodinu.

Co pro vás v rozhovoru znamená ticho?

Sedíte tady s expertem na ticho. Když jsem byla v Antarktidě, zjistila jsem, že i ticho má svůj zvuk a je slyšet. Ticho je mocná zbraň, ale ticho v rozhlase by nemělo přesáhnout dvě vteřiny. Jinak má člověk pocit, že se stala technická chyba.

Vzpomínáte si na situaci, kdy bylo ticho nesnesitelné?

Ano. Ještě když jsem pracovala na Frekvenci 1, povídala jsem si s posluchači o vtipech. Volali a vyprávěli je. Pak mi zavolal jeden pán a i když byl jeho fór vtipný, z hlasu jsem poznala, že něco není v pořádku. Zeptala jsem se, proč je tak smutný. Odpověděl mi, že leží na jednotce intenzivní péče. Že umírá. V tu chvíli jsem si za sebou představila posluchače, jak na mě volají, ať něco honem řeknu – za nás za všechny. To ticho se nedalo snést.

Co jste řekla?

V té době jsem nevěděla o umírání, smrti a sdílení takových momentů tolik jako dnes. Řekla jsem něco ve smyslu, ať to nevzdává, že každý den za to stojí. Za tři týdny mi jeho rodina poslala parte. Když mi pak bylo kdykoli zle – maminka umírala nebo jsem řešila jiný problém – představila jsem si Standu Zajíčka, který má u ucha rádio a leží na JIPce. Došlo mi, že mou povinností je dělat lidem dobrý den. Jsem vycvičená. I díky panu Zajíčkovi. A víte, co je největší umění? Nezeptat se. Když víte, že jste na hraně etiky nebo vkusu, zkousnout otázku, která se nabízí. Neubližovat.

Zaujalo mě, že jste o sobě řekla, že nechcete bačkorovatět. Co to znamená?

To je období, kdy vás v určitém věku začne přemáhat pohodlnost. Někdy to jde ruku v ruce i s nebezpečným pocitem, že už jste ten nestor, který může ostatní mentorovat. U některých mých kolegů se to projevuje tak, že s mladým klukem mluví skoro otcovsky. Jenže ten „mladý kluk“ vystudoval Harvard nebo poslal družici do vesmíru – a vy nemáte právo s ním takhle mluvit. Další bačkorovatění? Časem lenivíte a zjistíte, že už se nechcete učit nové věci. V tom mám extrémní výhodu – jsem zvídavá. Pak je ale ještě horší věc: tělo, stejně jako mysl, je potřeba cvičit. A já jsem ve věku, kdy se mi na trénink často vůbec nechce. Tak se straším bačkorami.