LUKÁŠ MUSIL: Už nejsem Musa

Autorka: Simona Martínková-Racková

Oficiálně jste s tetováním skončil, ale výjimky se najdou, že?

Jednou dvakrát do roka to vezmu do ruky. Je zajímavé, že tohle člověk nezapomíná. Už několik let ale pracuju na projektu, ve kterém tetování není cíl, ale prostředek. Na první zmínku to zní dost šíleně – já totiž čísluju lidi. Vyšla i kniha mapující prvních sto čísel.

Číslování? To zní dost kontroverzně.

Jasně, řeknete si – koncentrační tábor nebo značkování krav. To je obvyklá první reakce. Ale když se nad tím člověk zamyslí, tak žijeme v době, která je založená na číslech. Máme telefonní čísla, očíslované občanky, kreditky, technologie stojí na číslech. Zajímá mě, jaká je v tom všem pozice člověka, a tahle knížka to otevírá. Na základě tohoto projektu se totiž vytvořila komunita lidí, ve které jsou si všichni rovni, právě díky tomu číslu. Když číslovali lidi v koncentračním táboře, potírali tím lidskost, a tady se tím lidskost naopak zdůrazňuje. Dobrovolně se tím mažou třídní rozdíly a nerovnost, hierarchie ve společnosti, pohlaví, přístup k životu, barva kůže, cokoli. Každé číslo v projektu má stejnou hodnotu, a když kterékoli z nich vypadne, řada už není řadou. Jako ve společnosti, kde by si všichni měli být rovní.

U kterého čísla jste teď?

Už jsem za stovkou. Řada může být nekonečná. Baví mě sledovat, jací lidé se v projektu scházejí. Jde to napříč společností.

V knížce jsou jejich příběhy?

Ne, jenom fotky čísel. Výřezy na těle. Každý si může vybrat velikost a místo, ale font zůstává. Sto stránek je sto čísel a pak text, psaný formou dialogu s Jolanou Haismanovou. Ta číslo nemá. A já jsem si zpětně vytetoval nulu.

Než jste se proslavil jako výtvarník, byl jste profesionální hokejista. Jak se to semlelo? Studoval jste výtvarnou, nebo sportovní školu?

Hokejovou základku, od druhého stupně. Ve třídě jsme neměli žádnou holku, to bylo šílený! Každé dítě ale maluje, kreslí, výtvarně se vyjadřuje a tak jsem to měl i já. Chtěl jsem jít na střední výtvarnou školu, ale hokej tehdy vyhrál. Na Slavii hraní získalo úplně jiný rozměr, vesměs jsem trénoval dopoledne, takže jsem od druháku v podstatě nechodil do školy. Slavia mi platila soukromou školu, navíc jsem měl individuální studijní plán, tak si to dovedete představit. Spoustu předmětů jsem nemusel absolvovat, třeba dílny, což je dost na škodu.

Nebylo to spíš tak, že jste na výtvarno už ani neměl energii, protože jste vše dal do hokeje?

Nevím. Kalokagathie přece zahrnuje obojí, vyrovnanost duchovní i fyzickou. Nemyslím si, že...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V BŘEZNOVÉ MARIANNE.