Rozhovory
Martin Hilský: Detektivka jménem Shakespeare
Zajímalo by vás, jak se žije v domácnosti dvou překladatelů, jaké bylo studovat angličtinu v dobách socialismu nebo jestli někdy Martin Hilský při překládání kompletního Shakespearova díla necítil pocit vyhoření? Nic z toho se bohužel nedozvíte. Když začal tento překladatel dokonale spisovnou češtinou vyprávět o Shakespearovi a jeho době, ptát se na cokoli jiného mi přišlo škoda.
Otec Williama Shakespeara byl vážený občan, rychtář. Člověk si říká, že asi nebyl moc nadšen, když se dal syn k divadlu...
Divadlo bylo sice chápáno za nemravnou aristokratickou zábavu, ale zároveň to byl nový druh podnikání, stalo se velmi dobrým byznysem. Představte si, že londýnské nevěstince, které byly na druhé straně řeky, stejně jako divadlo Globe, oficiálně spravoval biskup z Winchesteru. Církev z toho měla opravdu velké zisky – jistě je to hřích, ale peníze jsou peníze. Zájem byl i o provoz divadel. Samozřejmě se neví, do jaké míry nebyl Shakespearův otec John rád, byl to měšťan, rukavičkář, velmi ctěný. Těžko říct. Ale jednu věc určitě vnímal – že jeho syn má úspěch. Shakespeare psal pro široké publikum, včetně toho dvorského, na jeho hry chodil celý Londýn. Navíc byl nejen dramatikem, ale i majitelem a akcionářem společnosti, měl z toho příjmy. I kdyby byl jeho otec jakkoli nerad, že se syn dal na divadlo, musel uznat, že si vede dobře.
Divadlo bylo sice chápáno za nemravnou aristokratickou zábavu, ale zároveň to byl nový druh podnikání, stalo se velmi dobrým byznysem. Představte si, že londýnské nevěstince, které byly na druhé straně řeky, stejně jako divadlo Globe, oficiálně spravoval biskup z Winchesteru. Církev z toho měla opravdu velké zisky – jistě je to hřích, ale peníze jsou peníze. Zájem byl i o provoz divadel. Samozřejmě se neví, do jaké míry nebyl Shakespearův otec John rád, byl to měšťan, rukavičkář, velmi ctěný. Těžko říct. Ale jednu věc určitě vnímal – že jeho syn má úspěch. Shakespeare psal pro široké publikum, včetně toho dvorského, na jeho hry chodil celý Londýn. Navíc byl nejen dramatikem, ale i majitelem a akcionářem společnosti, měl z toho příjmy. I kdyby byl jeho otec jakkoli nerad, že se syn dal na divadlo, musel uznat, že si vede dobře.
Alžbětinské období je vnímáno jako zlatý věk. V čem byla tato doba, ve které Shakespeare žil, krásná?
Jestli dovolíte, já začnu tím, čím byla ošklivá. My žijeme v krásné době, přes všechny problémy, které máme, je tu obrovský civilizační pokrok. Kdybyste mohla navštívit Londýn Shakespearovy doby, viděla byste, že neexistovaly takové věci jako kanalizace, všechny splašky a výkaly byly rozesety po ulicích. Mezi tím chodili lidé nejrůznějšího druhu, hygiena byla hrozná, nebyla tekoucí voda... S tím vším samozřejmě souvisí nemoci. Já byl nedávno u zubaře, tehdy bych šel ke kováři.
Jak se tehdy žilo?
Život mohl být krásný, ale i strašlivě bídný, průměrný věk byl tehdy pětatřicet let, ale to v tom lepším případě, v londýnském East Endu to bylo jen pětadvacet, úmrtnost byla nesrovnatelná s dnešním stavem! A šlo nejen o novorozeneckou úmrtnost, v pozdějším věku se umíralo na epidemie moru. Vezměte si, že se narodíte do světa, kde víte, že vaše šance na život je takto limitovaná. Věk dvaapadesát let, kdy zemřel Shakespeare, to bylo něco výjimečného, dokonce čtyřicet let bylo výjimečných! A dneska je to ten nejlepší střední věk, de facto začátek středního věku. Na druhou stranu to činilo život vzácnějším, i když se tehdy vraždilo víc než teď, vražda byla nástrojem politiky. Lidé se samozřejmě zabíjejí i dnes, ale daleko sofistikovaněji a třeba hlavy státu jsou dnes pod mezinárodní kontrolou, která byla tehdy nemyslitelná.
A ta krása?
Třeba oděvy byly nádherné, naše oděvy jsou proti tomu ubohé! Vidět skříň královny Alžběty byl zážitek, ona nejenže měla nádherné šperky, měla třeba úplné vodopády perel, bylo těžké nosit všechny ty vrstvy. Ale i obleky pánů byly velmi zajímavé, třeba rukavice byly většinou navoněné, z různých druhů kůže. Pořídit si dobré oblečení bylo otázkou prestiže, aristokratické obleky stály neskutečné peníze, lidé se kvůli tomu zadlužovali, ale když se pak takto oblečeni objevili u dvora, mělo to pro jejich kariéru blahodárné důsledky. Ta krása byla extrémní, stejně jako ošklivost. Když jste šla jednou z krásných londýnských zahrad, mohla jste se nachomýtnout k nějaké nádherné slavnosti, třeba v den, kdy byla korunována Alžběta – což byl mimochodem 17. listopad –, pluly po Temži pozlacené lodě, všechny londýnské zvony zněly. No a někdy jste se nachomýtla k popravě. Lidé byli pověšeni, pak je sundali zaživa, vykuchali, případně vykastrovali a hlavu pověsili na londýnském mostě, to bylo tradiční. A teď si představte, že tam jedete jako turista a vítají vás hlavy na mostě... Královna Alžběta ale nesnášela násilí, během deseti let nepopravila ani jednoho katolíka, věřila v kompromis. Protestantský arcibiskup jednou Alžbětě vyčítal: „Výsosti, vy máte ve své kapli pořád kříž. A kříž je katolická ikona!“ A ona mu na to řekla: „Ano. A ten kříž tam zůstane, pane arcibiskupe!“
Překvapilo mě, jak málo se toho o Shakespearovi ví, nezachovala se třeba korespondence. Přitom byl ve své době de facto celebritou. Byl tajnůstkář?
Na tohle nemám odpověď, tak to je. Víte, on žil trochu atypický život, ale to to nevysvětluje, i když žijete atypický život, píšete dopisy. On je třeba psal, ale nezachovaly se. O jeho soukromém životě víme velmi málo, jeho manželství bylo, myslím, velmi složité. Vzal si Annu Hathawayovou, ženu starší o osm let. Víme, že svatba byla, to je v záznamech farnosti, a víme, že se mu narodily tři děti. V roce 1585 rodinu opustil. Nevíme, kam šel, až v roce 1592 jsou jasné doklady, že se objevil v Londýně. To samozřejmě otevírá pole pro dohady všeho druhu, jeden je, že učil na škole, další, že cestoval po Itálii... To mi třeba říká kunsthistorik pan profesor Dvořák. „Ten tam musel být, v Kupci benátském je topografie Benátek naprosto přesná, on ty Benátky zná do poslední cihly!“ Já myslím, že nemá pravdu. Ale jak to bylo doopravdy, nevíme, je to takzvaných sedm ztracených let.
V jednom z mála dochovaných dokumentů, v závěti, odkazuje Shakespeare téměř celý majetek dceři. Ženě odkazuje „druhou nejlepší postel“. To zní jako vtip...
Ten dokument existuje, to není vtip. Nesmíme ale zapomínat, že on své ženě celý život posílal značné finanční částky, rodinu podporoval, a to velmi slušně. Jak ale to manželství fungovalo, na dálku? K manželce do Stratfordu se mohl vracet maximálně dvakrát do roka, možná jednou. Na konci života se tam vrátil, to je pravda, na tři roky. Ale jak to bylo, nevíme.
Jeho žena byla na svatbě těhotná, tak se asi ženil z lásky...
Na začátku to určitě byla láska, Shakespearovi bylo osmnáct, jeho ženě tuším dvacet šest let, on s ní asi prožil nádherné věci, řekl bych, bylo to hrozně krásné, vzájemné, zároveň to pro něj byl velký iniciační prožitek. Pak Anna otěhotněla, on byl slušný člověk a musel si ji vzít. Nejvyšší aristokrati to tak nedělali, ti si tu ženu nevzali, nějak se o ni postarali, zajistili ji, ale tohle byl jiný případ. A mimochodem, podobných manželství byla uzavírána možná skoro polovina. Jistě, panenství byla komodita, velká hodnota, záleželo na něm, ale bylo by naprosto chybné si myslet, že všechny nevěsty byly panny, pravý opak je pravda. Víte, já se domnívám, že hodně lidí v té době si myslelo své, žili životy podobné těm našim. I manželství. Zdravý rozum kázal, že žena má poslouchat muže, ale zároveň kázal, že muž se má tu ženu postarat. Jistě, docházelo ke sňatkům z rozumu, sňatky domlouvali rodiče dlouho předtím, než byly děti zletilé, a mohlo z toho vzniknout neštěstí. Ale i štěstí, to se také stávalo. Navíc zdravý rozum kázal, aby rodiče brali ohled na city synů a dcer, když dospěli.
Kvůli sonetům, které jsou dedikovány muži, se často spekuluje o tom, že byl Shakespeare homosexuál.
Sonety 1 až 126 jsou adresovány muži a teprve další část je adresovaná černé dámě. Pravda je, že adresát je mecenáš. Pokud jde o Shakespearův život erotický, na to já opravdu odpovědět neumím, i když by mě moc zajímalo, jestli měl v Londýně nějaké jiné ženy, nebo ne, jak to bylo s těmi muži... My dnes příliš rozlišujeme kategorie heterosexuální, homosexuální, bisexuální, asexuální a není vyloučené, že Shakespeare byl od každého něco. Renesanční doba byla daleko víc rozostřená než ta naše, byla plná paradoxů. To je na ní krásné. Vzpírá se černobílému vidění, ke kterému my někdy máme určitý sklon. Vezměte si, že v době, kdy se kvůli náboženství popravovalo, žil v Londýně katolík hra bě ze Southamptonu, byl to oblíbenec královny, která byla hlavou protestantské církve. Držela nad ním ochrannou ruku a nedala ho popravit, na popravčí špalek nešel. Ony ty mezilidské vztahy byly, jako v každé době, systém, který překračuje hranice ideologické, náboženské a politické. Díky bohu, že to tak je.
Kvůli tomu, jak málo se o Shakespearovi ví, se často objevují naprosto neuvěřitelné spekulace. Jaké jsou ty nejšílenější?
Je jich víc, zvlášť oblíbené jsou konspirační teorie, třeba že Shakespeare byl v Praze. Nedávno vyšla kniha, že Shakespeare pracoval pro tajnou službu a dělal tu agenta, nebo dokonce dvojitého agenta... Systémově to samozřejmě možné bylo, ty tajné služby existovaly, ale není na to jediný opravdový důkaz. A ve snímku Anonym – mimochodem, velmi se mi líbil, jako film funguje krásně – je Shakespeare prezentován jako negramotný člověk. Přitom o tom, že Shakespeare chodil do školy, jsou záznamy. Ve filmu vystupuje hrabě z Oxfordu, který napsal všechny hry a najal si negramotného, navíc bezcharakterního člověka, zanedbatelného, neznámého herce Williama Shakespeara, aby kryl, že píše divadelní hry. To je nesmysl, mnoho aristokratů psalo básně, sám hrabě z Oxfordu psal hry. Tyhle teorie ale budou vždycky.
O čem se ještě spekuluje?
Třeba jestli byl Shakespeare katolík, nebo protestant. Je to trochu sporné, jeho rodiče byli evidentně katolíci. Existují knihy o tom, že celé Shakespearovy hry jsou katolické kódy! Je to taková snaha přisvojit si ho, over interpretation. Umberto Eco říká o interpretaci: „Umění interpretace je vědět, kdy přestat.“ Nesmíte jít daleko, pak je to příliš.
Co vy si vlastně o Shakespearovi myslíte? Jistě, bude to spekulace, četba mezi řádky...
Několik věcí o Shakespearovi bych si troufl říci. Zdá se, že to byl člověk velmi příjemný, dobrý společník, přitom ale třeba dovedl velmi tvrdě vymáhat dluhy. Měl rád herce, nepochybně s herci mluvil o svých hrách, velmi pravděpodobně hrál roli režiséra, i když režiséři v dnešním slova smyslu vznikli až na začátku dvacátého století, do té doby to neexistovalo. Zřejmě byl i trochu plachý, neúčastnil se slavných flámů.
Jak se to ví, když se nic neví?
Ví se to z nepřímých svědectví, z poznámek lidí, kteří ho znali, kteří s ním seděli ve slavné londýnské hospodě, existují poznámky, že Shakespeare brzo odešel... Není vyloučené, že hodně pracoval, rozhodně nesplynul s bohémou, byl z maloměsta, nebyl bohém. Podařilo se mu spojit dva zájmy, které bývají v rozporu: zájem podnikatelský a zájem umělecký. V tom je tajemství jeho úspěchu – měl zájem, aby lidé chodili, ale zároveň nepsal komerční divadlo. A měl ten obrovský talent. Jak vysvětlíte talent? To je mysterium.
O NĚM:
Martin Hilský (72) je profesor anglické literatury, překladatel z angličtiny, shakespearolog a manžel české překladatelky Kateřiny Hilské. Každé dva roky je zván na konferenci do Stratfordu nad Avonou, kde se setkávají významní vědci z celého světa zabývající se dílem Williama Shakespeara. V prosinci 2015 získal prestižní ocenění Česká hlava, které bývá udělováno za významný přínos ve vědecké oblasti.
SHAKESPEARŮV SONET 140
Buď moudrá, jak jsi krutá; pořád znova
posměchem nemuč mne jak na skřipci,
z bolesti němé nechtěj mámit slova
a ze slov bolest k nebi křičící.
a ze slov bolest k nebi křičící.
Dej si říct, lásko, když mne nemáš ráda,
aspoň chvíli mi říkej, jak mne miluješ,
o smrti chorým doktor nevykládá,
o smrti chorým doktor nevykládá,
naději dává – tak mi ji dej též.
Vždyť kdybych zoufal, zbláznil bych se jistě,
jak blázen chtěl bych tě pak pomlouvat
– svět chce jen špínu, nesnáší vše čisté,
pomluvám bláznů uvěří – a rád.
To nedopusť a ušetříš i mne:
očima věrná buď, když srdcem ne.
(překlad Martin Hilský)
