Z role do role, z natáčení na zkoušky, ze StarDance na titulní strany. Oskar Hes (27) si úspěch zažil velmi brzy — a právě proto dnes vědomě zpomaluje. „Začal jsem ztrácet sám sebe,“ přiznává. Jaké projekty nyní chystá? Jak vypadá večer podle jeho gusta? A jak pohlíží na sociální sítě?
Dnes zrovna mám trochu hektický den, ale už se to postupně zase zklidňuje. Pracovně mám teď klidnější období, kdy nedělám pět set věcí najednou, ale jen dvě stě.
Vkusně! Je tam spousta moderních prvků, ale ctíme samozřejmě autora a jeho text, což je u Shakespeara stěžejní. Inscenace je samozřejmě v nejlepším slova smyslu moderní, protože jsme v 21. století a málokdo se dnes chce dívat na naškrobené historické kostýmy, dřevěnou scénu ve stylu divadla Globe a 500 let staré herecké výrazivo. Dotýká se to shakespearovské doby, ale výpravu, masky a kostýmy dělal Martin Cpin. Ten by neudělal věc, která by nebyla sexy. Jsme relativně mladí představitelé ústřední dvojice, tak i my tomu snad dodáváme mladistvý, autentický náboj.
Hrajeme to čtvrtou sezónu. Ze začátku to pro mě bylo složitější, už kvůli mému vztahu k autorovi Édouardu Louisovi. Přečetl jsem si totiž jeho stejnojmenný román, podle kterého se představení hraje. Měl jsem občas problém se orientovat, kde je vlastně pravda, protože se jedná o autofikci. Měl jsem proto i problém to hrát, protože jsem nebyl dostatečně herecky ani lidsky zralý. Nevěděl jsem jak na to. V posledních dvou letech už to hraju ale moc rád. Nejsem z těch, kteří by si role nosili domů. Sprchou to ze sebe smyju.
Dřív častěji, ale snažím se to už tolik neprožívat. Když si člověk nosí práci domů, je s ním k nevydržení.
Krátkodobě ano. Musel jsem k Dějinám násilí zkrátka najít cestu. U některých rolí přijde dřív, u některých to trvá déle. U Romea a Julie to přišlo poměrně záhy. Je to ale dané i tím, že už jsem se trošku „vyhrál“. Víc si věřím a vím kdo jsem. I v tom je to jiné, než to bylo před pěti lety.
Je to plánovaná pauza od natáčení. Spoustu věcí jsem odmítl proto, že už jsem toho měl přehršel a cítil jsem, že už nejsem stoprocentní. Každý má své hranice a nejdou dlouhodobě překračovat, protože pak začne člověk dělat zákonitě chyby. Když jsem si to zhruba před půl rokem uvědomil, rozhodl jsem se, že se budu soustředit výhradně na jednu nebo dvě věci. Od ledna to bylo právě představení Romeo a Julie a teď mě čeká představení Klan Baťa na Kampě. K tomu už nic nenatáčím.
To se mi ještě (kromě covidu) naštěstí nestalo. Neříkám, že mě to nepotká, ale já vlastně od osmnácti let nepřestal pracovat, jel jsem na pět set procent, a teď mi stačí „jen“ na sto. Svou práci miluju a chci ji dělat co nejdéle to půjde. Teď před premiérou Bati neustále dávám rozhovory. Pozornosti si vážím, ale myslím, že by se i ta měla správně dávkovat. Co jsem si chtěl splnit, jsem si splnil – a ještě mnohem víc. Vše ostatní je krásná nadstavba. Snažím se zpomalovat a jet na kvalitu, nikoli kvantitu.
Bylo to opojné, ale šlo to naštěstí postupně. Na další úroveň jsem se stihl adaptovat. Mám kolem sebe lidi, kteří – kdyby se něco takové stalo – mi to upřímně řeknou. Ne že bych se nehlídal, sebekontrola u mě, myslím, funguje. Je dobře si další kroky kupředu rozmýšlet, ovšem ne natolik, abyste se nikdy nerozešli.
Člověk jako puberťák touží po hmotných věcech. Za každou cenu jsem musel mít mít dobré oblečení, auto, motorku… Dneska je to naopak. Toužím po duševním uspokojení. Těší mě, když moje práce kontinuálně těší lidi a dlouhodobě funguje. Když mám kolem sebe zdravý kolektiv a lidi, kteří mě posouvají. To je pro mě nyní úspěch.
Dobře. Na sociálních sítích i ve světě je trend, že pití alkoholu už není taková pecka. A opravdu není. Žádná dávka není bez rizika. I když tady v Čechách by se mnou asi nesouhlasili. Postupně se to ale mění - mladí už tolik nepijí. Zájem o alkohol klesá a je to naprosto logické. Lidé se začínají zajímat o své psychické i fyzické zdraví. Když jsem si dal první půlroční pauzu, tělo si odvyklo. Najednou pak zareagovalo jako když si dá alkohol poprvé, jako na jed. Po malé dávce mi bylo strašně zle. Nedávno jsem si dal další pauzu, kterou si dávám pravidelně, abych si připomněl, proč jsem to začal dělat.
Dělám postupné změny. Nechci mít pocit, že si na sebe šiju bič. Postupně to vyšumuje ale samo. Víc si uvědomuju, že když chci ráno brzy vstát, pivo si prostě nedám, protože kocoviny jsou s věkem čím dál horší. Jasně, když je nějaká oslava, chci si jí užít, ale už to není tak, že bych přišel domů a otevřel si lahváče nebo chodil třikrát týdně do hospody. Ještě před pár lety bych v pátek skončil někde na party. Dneska jsem radši doma s přítelkyní, dám si občas jedno pivo a jdu spát. Změna je postupná. Nefungují na mě radikální zákazy.
No jasně, v tomto ohledu mám jasnou stopku. Když se přistihnu, že třeba minutu scrolluju na instgramu, odložím to. I když mám sociální sítě poměrně rozjeté a mám tam hodně sledujících, cítím, že mi sítě energii spíš berou. Je příjemné si uvědomit, že svět se točil i bez sociálních sítí a točit se bude i dál. Narativ, že se bez nich dnes neobejdete, mě trošku irituje. Je to jako s tím alkoholem – musí se to dávkovat, protože ve vysokých dávkách je to pro mozek devastující.
Rozhodně. Na sítích je nekonečno obsahu. Když se pak člověka zeptáte, co naposledy na Instagramu viděl, většinou vám ani neodpoví. Viděl toho za minutu tolik, že vůbec neví, co sleduje. Jen si dávkujeme rychlý dopamin. Algoritmy jsou geniální. I proto se lidem, co na sítích jsou, říká uživatelé. Užívají je jako drogu. Je to obrovské téma a cítím, že kdybych na sociálních sítích vůbec nebyl, nic tak hrozného by se nestalo.
Když míň pracuju, jsem o to aktivnější jinde. Začal jsem hrát golf a energii, kterou bych dal do natáčení, nyní vkládám do pohybu nebo přemýšlení o novém projektu. Pracuju na seberozvoji. Ať už je to čtení knih, na které jsem neměl čas. Do toho sleduju seriály a snažím se kulturně vzdělávat.
Na Apple TV je seriál Severance (Odloučení), který produkoval Ben Stiller. Je o společnosti, která vynalezla zákrok, jenž lidem rozdělí vědomí na pracovní a osobní. Je to skvěle napsané a všem to doporučuju.
Stále to zkouška je. Ještě nikdy jsem nehrál roli, která by ode mě vyžadovala všechny tři složky – pěveckou, taneční a hereckou. Hrál jsem v muzikálu Bodyguard, kde jsem měl čistě činoherní roli, ale v tomhle případě je všechno dohromady. Je to pro mě ohromná výzva, protože takto komplexně to zvládá u nás jen pár umělců. V České republice je v tomto ohledu skvělá Eva Burešová nebo Ondřej Rychlý nebo Anna Fialová.
Celý ten koncept je velmi specifický. Například scénář se dokončoval až během zkoušek, což je pro mě ohromný rozdíl oproti jiným divadlům. Člověk musí být neustále ve střehu. Kampa má ale neuvěřitelného genia loci a všechna představení, která tam vznikla, byla vždy nadstandardní. I proto jsem si řekl, že to přijmu. Několik měsíců se připravuji pěvecky, protože jsem zpíval naposledy ve škole. Je to pro mě příjemná změna. Zjišťuji, že mě můj profesor Tomáš Neumann posunul někam, kam bych vůbec netušil, že se můžu dostat. Na škole jsem svůj hlas nenáviděl, dnes už se před lidmi zazpívat nestydím. To je jeho obrovská zásluha. Zpěv je podle mě do velké míry terapeutická a duševní práce.
Samozřejmě, hlavně ohledně zpěvu. Každou hodinu s profesorem se to ale zlepšuje. Co se týče tance, tam si věřím samozřejmě o něco víc. Paradoxně se u toho potím méně než u zpěvu. A v herectví hledám stále nové výrazové možnosti, protože se jedná o jiný žánr, není to činohra.
Počítal jsem s tím. Můj otec je se StarDance spjatý a naše rodina je skrznaskrz taneční, tak jsem věděl, že to přijde a nevadilo mi to. Nepříjemné pro mě byly jiné věci.
Obrovský mediální tlak. Najednou jsem byl celorepublikově vidět. Dostal jsem se z kina a divadla do milionů obýváků. Musím přiznat, že zájem veřejnosti pro mě úplně příjemný nebyl.
rozhovor s Oskarem Hesem
84 Kč
84 Kč
89 Kč
