„Monyová udělala pro svoji ochranu snad všechno a stejně to nepomohlo,“ říká režisérka stejnojmenného seriálu

Ačkoli si ve své tvorbě Zuzana Kirchnerová vybírá těžká témata, pokaždé v nich zažehne jiskru naděje: „V žádném případě jsme nechtěli téma Monyové zlehčovat, ale přišlo nám, že trochu humoru je třeba, aby to lidé vůbec byli schopní ukoukat,“ vysvětluje a dodává: „Zároveň je důležité říct, že sama Monyová byla velmi vtipná. Její knížky byly také takové, i když to byl někdy smích přes slzy, někdy sarkasmus. Přesně tuto stránku její osobnosti jsme se snažili do seriálu dostat.“

Mohlo by se vám líbit

Tragický příběh spisovatelky Simony Monyové. Až moc se podobal osudům hrdinek, o kterých psala

Femme fatale

Monyová byla skvělá milující matka tří synů a velmi jiskrná osobnost, což fascinovalo nejen režisérku a všechny členy tvůrčího týmu, ale také hlavní představitelku Terezu Rambu. „Byla ženou, která v sobě měla spoustu barev,“ dodává Zuzana Kirchnerová a slovy obdivu nešetří ani nadále: „Byla krásná, měla obrovský sex-appeal, byla záhadná, uměla být ironická a také byla odvážná. Taková femme fatale.“

Mámě nemohli pomoct

Při tvorbě seriálu celý tým úzce spolupracoval s rodinou Simony Monyové, probíhaly poctivé rešerše, takže s výsledkem rodina souzní. „Po premiéře v Brně jsme se s Dominicem (syn Simony Monyové, pozn. red.) dlouho bavili o tom, že mámě nemohli nijak pomoct, že není potřeba v sobě cítit vinu, protože oni byli tou dobou pořád děti,“ říká režisérka. Zároveň přiznává, že jediné řešení, jak natočit tento seriál, bylo udržet si patřičný odstup. Stejný přístup zvolila i herečka v hlavní roli Tereza Ramba: „V jistém momentu jsme si obě uvědomily, že abychom mohly vyprávět ten příběh, nesmíme kluky předem znát,“ podotýká Zuzana Kirchnerová a vysvětluje proč: „Točili jsme poměrně otevřené erotické, násilné scény a necítily bychom se komfortně, kdybychom syny Simony Monyové předtím znaly.“

Ani ochranka nepomohla

S příběhem byly ale dopodrobna obeznámeny díky mravenčí práci celého týmu, který dbal na pravdivost informací. Co režisérku na celém příběhu překvapilo nejvíce? „Kolik toho Simona udělala pro to, aby to takhle špatně nedopadlo. Měla finanční prostředky, rodina se za ni postavila, měla přátele a všichni se jí snažili pomoct. Měla i svoji psycholožku, ke které docházela, najala si ochranku, měla alarmy a stejně to nepomohlo...“

Násilná hra na lásku

„Pro Igora Orozoviče (ztvárnil manžela Monyové, pozn. red.) to byla velmi náročná role. Musel se z medového, pro někoho šarmantního muže přehoupnout do násilníka,“ podotýká režisérka a kvituje práci scenáristek, kterým se podle jejích slov podařilo zobrazit násilí plíživě přesně tak, jak se to děje v realitě. „Lidé, kteří nemají s domácím násilím zkušenost, mají pocit, že se ještě nic neděje. Ale známá, která si vším prošla, mi po premiéře řekla, že jí bylo vše jasné od prvního dílu, že přesně poznala, co se děje a sevřel se jí žaludek,“ vypráví režisérka. Nemusí být hned vidět modřiny, většinou vše začíná manipulací a „hrou na lásku“. Přitom je silně přítomná žárlivost a majetnické sklony přerůstající v agresi. Násilí může být i verbální, ani omezování osobní svobody není v pořádku.

Mohlo by se vám líbit

Domácí násilí má mnoho podob. Nejtěžší je připustit si, že se to děje právě vám, varuje terapeutka

Myslela si, že to zvládne

Domácí násilí se často odehrává za zavřenými dveřmi a ženy jej tutlají. U Simony Monyové byla možná na vině i její hrdost. Fakt, že sama ženám v podobné situaci prostřednictvím svých knih svým způsobem radí, přitom se sama zmítá v bludném kruhu. „Nejsem nějaká obyčejná holka. Jsem silná žena, uřídím to. Jsem schopná řídit svůj byznys, tři děti… Zvládnu to,“ podle Zuzany Kirchnerové mohly být toto vnitřní argumenty Simony Monyové k tomu, aby si nechala něco takového líbit.

Být oběť není ostuda

Podle slov Zdeňky Prokopové, místopředsedkyně organizace Rosa, se domácí násilí nezřídka týká právě žen s dobrým postavením. Advokátek, lékařek, top manažerek. Takové ženy kromě domácího násilí bojují také s tím, „co by si pomyslelo okolí, kdyby to zjistilo“ a dalšími předsudky. „Mají co ztratit, když přiznají, že jsou obětí. Je to ta ‚ostuda‘. Vždyť: já jsem ta žena, která tady řídí sto lidí a doma mě někdo mlátí nebo ponižuje…?“ Dává nahlédnout do psychiky týraných žen Zuzana Kirchnerová. „Je důležité říct, že to není ostuda a může se to stát opravdu každé ženě, i té nejvýš postavené manažerce. Je důležité říct si o pomoc. Nebuďte na to samy. Nestyďte se za to. Není to vaše chyba. Ta chyba je na straně agresora,“ zdůrazňuje Zuzana Kirchnerová.

Silný je i příběh režisérky Zuzany Kirchnerové – jak zvládá péči o syna s Downovým syndromem a autismem? Jaký má s bratrem vztah její mladší syn? Čelila vždy situaci s nadhledem? A je normální říci: „Mám toho dost!“? Podívejte se na videorozhovor výše.

Zdroj: autorský text, rozhovor se Zuzanou Kirchnerovou

Mohlo by se vám líbit

Slova bolí víc než facka. Proč má psychické týrání horší následky než fyzické násilí

Galerie: Simona Monyová

4 fotky 5 fotek