Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Petra Špalková: „Ve svém životě teď potřebuju řád.“

Info ikona
Petra Špalková

Patří k našim nejtalentovanějším i nejobsazovanějším divadelním a filmovým herečkám. S příchodem nového roku se ale Petra Špalková (47) rozhodla dát si pauzu a věnovat se víc rodině i sama sobě. Co ji k tomu vedlo?

Jitka Lubojacká | 23. 03. 2022

Mluvíme spolu v polovině ledna. Vstoupila jste do nového roku s nějakým předsevzetím?

To asi úplně ne, ale na Nový rok jsem se vzbudila s pocitem, že takhle už to dál nejde. Jak nám díky pandemii zmizel ze života jakýkoli řád, tak jsem najednou cítila, že ho ve svém životě potřebuju.

Teď jste mě trochu překvapila. O hereckém životě si myslím leccos, ale že by v něm panoval řád?

Máte úplnou pravdu, herecký život je hodně specifický, někdy točíte do čtyř do rána, nebo naopak vstáváte ve čtyři ráno a po dvanáctihodinovém natáčení si ještě jdete zahrát něco hezkého do divadla. Ale ta potřeba nějakého pevnějšího rámce ve mně narůstala, asi nejen vzhledem k situaci, ale i věku. Přece jenom už nejsem takový flexibilní pankáč jako ve dvaceti, kdy se stačilo hodinku prospat a člověk byl schopný normálně fungovat a pracovat. Navíc jsem zjistila, že je tak nějak porozbíjené úplně všechno kolem mě. Zaplaťpánbůh, že aspoň fungují školy, ale v říjnu a listopadu jsem měla děti skoro pořád doma a v prosinci jsem si jen škrtala zrušená představení. 

Nehrálo se?

Ve velkém. Ať už kvůli covidu, nebo malé návštěvnosti. Což je pro většinu soukromých divadel na hranici likvidace, protože v tomhle stavu jsou už hrozně dlouho a nikdo netuší, co bude dál. A tak se to nějak sešlo a já si řekla, že se buď položím, nebo se sebou začnu něco dělat. 

To mě tedy zajímá, protože tenhle stav duše asi zažíváme občas všichni. Co jste si naordinovala? 

Dala jsem sama sobě takový malý dárek v podobě času, který chci věnovat sobě a rodině. Obě děti měly postupně na podzim covid, a tak jsme si prošli karanténami, distanční výukou, navíc můj muž (herec Miloslav Tichý, pozn. red.) má teď hodně náročné práce, proto jsem si řekla, že na sebe dobrovolně vezmu roli té, která se o všechny stará. Včetně sebe samé. Odmítla jsem jednu práci, momentálně před sebou nemám ani žádné natáčení, jen občas divadlo, a jsem hodně doma. Vařím, učím se s dětmi, trénujeme naše půlroční štěně… Rozhodla jsem se, že tohle období přetavím v něco smysluplného, v regeneraci, kterou potřebuju. A nastavila si ten chybějící řád, nebo pravidla, chcete-li. Chodím si lehnout v jedenáct, mezi šestou a půl sedmou vstávám, ráno si dávám ledovou sprchu, začínám pravidelně cvičit, snažím se dobře jíst a moc si to užívám. 

Co podle vás znamená dobře jíst?

Ukazuje se, že spojitost mezi zdravou střevní mikroflórou a duševním rozpoložením, potažmo imunitou je velmi silná, takže se snažím o jídle více přemýšlet. Blízká je mi čínská medicína, která se stravou zachází vlastně jako s lékem. V současné době tedy vařím denně dvě teplá jídla, lednici mám plnou zeleniny, používám hodně prohřívacího koření, bylinek a semínek.

Maso jíte?

Jíme, ale v omezeném režimu. Já vždycky tíhla, řekněme, k etickému vegetariánství, ale kořeny mám na Valašsku a jsem nulová krevní skupina, o které se tvrdí, že je ta nejstarší. Prý ji mají potomci lovců mamutů, kteří maso k životu potřebují. Nevím, co je na tom pravdy, nicméně já se po třech měsících vegetariánství, kterými jsem se někdy v jednadvaceti doslova protrápila, rozhodla, že maso tedy ano, ale v rozumném množství. Například dvakrát týdně nějakých 70–100 gramů úplně stačí. Mám štěstí, že můj syn je po mně, ten maso prakticky nevyžaduje, ale dcera, ta je „mastná dáseň“, jak říká babička. 

Vaše dcera si teď s vámi zahrála v seriálu Stíny v mlze, který vysílá Česká televize. Koho napadlo obsadit vás společně?

A víte, že ani nevím? Nějak na to zpětně nemůžeme přijít. Možná ten impulz vzešel od režiséra Radima Špačka, poprosil, zda ji nemůžu vyfotit a poslat její fotku. O mé roli bylo jasno předem, ale mé seriálové dceři mělo být podle původního scénáře dvanáct, takže mi to přišlo jako nesmysl. Andělce bylo tehdy šest, byla druhý měsíc v první třídě, neuměla ani číst. Nějak jsem nevěděla, jestli vůbec chci točit se svou dcerou, ani jestli ona se mnou… Ale tak jsem ji vyfotila, šla na casting a pak mě ukecali, že jo. Andělka mi řekla, že nejsem pořád doma, takže si mě aspoň užije.

Točilo se během lockdownu. Jak to probíhalo?

Začali jsme, po třech dnech nás zastavili a měli jsme tři měsíce pauzu. Lojzík byl ve čtvrté třídě, Andělka v první a byl lockdown bez online výuky. Takže místo natáčení jsem jela za dva pedagogy, ve tři servírovala oběd a přiznám se, nalila si potom deci vína a popíjela ho na zápraží, protože jsem si říkala, že to asi nezvládnu. Ale dostala jsem dvakrát samé jedničky, takže jsem to, zdá se, zvládla. Ovšem bylo to strašně vyčerpávající. Učit vlastní dítě je opravdu náročné, navíc doma, kde bylo zvyklé si jen hrát a odpočívat. Mám ve svém okolí několik rodičů, kteří učí své děti sami, ale dobrovolně z vlastního rozhodnutí. Tohle bylo něco úplně jiného. Ale byly i komické chvíle. Například po druhé a třetí vlně s online výukou, když Andělka prohlásila: Mami, já se tak těším do školy, až se mi paní učitelka nebude sekat…. 

Ale natáčení ji bavilo?

Bavilo, ale měla samozřejmě krize, protože je to náročné. Hlavně ji nebavilo, že se scény opakují. Jedou se třeba dvacetkrát. Vysvětlujte malému dítěti, že je to potřeba.

Ale talent asi nějaký má, ne? Rozhodně má po kom…

Ze dvou stran. Ta genetická informace tam určitě bloudí a možná se i uchytila, uvidíme. 

Vzpomenout musíme i vašeho bratra, herce a principála spolku Kašpar Jakuba Špalka, který je o sedm let starší. Byla jste tedy malá sestra velkého bratra? Učil vás, vedl, ochraňoval?

Určitě ano. Teď v dospělosti jsme si vzájemnou oporou, to sourozenecké pouto mezi námi rozhodně funguje. Není to tak, že bychom si každý den volali, jak se máme, ale jsme spolu ve stálém pracovním i osobním kontaktu a kdykoli se jeden z nás ocitne v nějaké složité životní situaci, tak si pomáháme. Máme k sobě hodně blízko.

A hrajete i u něho v divadle?

Teď jsme tu nazkoušeli do spolku Kašpar inscenaci Terasa od Jeana Clauda Carrièra, což je krásná hra a myslím, že se moc povedla. A do divadla v Celetné také přesídlilo divadlo Verze, kde jsem už asi osm let a mám tady na repertoáru dvě inscenace: Úča musí pryč a Lež. Ve Lži hrajeme s Petrem Lněničkou francouzský pár, který se ve snaze ochránit partnera zamotává do lží takovým způsobem, až se to partnerství málem rozpadne. 

Myslíte si, že je lež ve vztahu přípustná? Že jsou situace, kdy se dá omluvit?

O tom právě ta hra s nadhledem polemizuje, jestli stoprocentní pravda jde vůbec v jakémkoli vztahu naplnit. A nakolik existuje něco jako milosrdná lež, anebo řekněme diplomatická pravda. A také, zda drobná lež ochraňuje, anebo je to jen alibi, když člověk na to, říct pravdu, prostě nemá. Jednoznačné řešení hra nedává a jednoznačnou odpověď nemám ani já.

Zřejmě v každém povolání spolu blízcí spolupracovníci navážou nadstandardní vztahy, ale u herců je to asi ještě intenzivnější i vzhledem k nutnosti doteků, pokud to role vyžaduje. Asi se ale stane, že se potkáte s kolegou, s kterým nejste takzvaně na jedné vlně…

To je samozřejmě komplikované. Na divadle to asi dokážu vytušit předem. A případně nabídku mohu i odmítnout, pokud bych věděla, že by to bylo vzájemné trápení. Něco jiného je to u filmu, kde si moc vybírat nemůžete, tam musíte zatnout zuby a tvářit se, že je to úplná pohoda, i když vás to třeba vnitřně drásá.

A co u herců dost neoblíbené postelové či obnažené scény, stydíte se? 

Tak to víte, že to není příjemné. Kolem vás celý štáb… Člověk prostě musí sebrat odvahu. Na divadle jsem také měla pár scén, kdy jsem byla svlečená, samozřejmě to jako žena řešíte. Já nikdy neměla zrovna modelkovské míry, ale přistoupila jsem k tomu s tím, že to k tomu povolání prostě patří. Vnímat své tělo nejen jako svůj nástroj, ale svým způsobem taky jako materiál. Dlouho jsem měla strach, ale když jsem se poprvé musela na jevišti svléknout, tak to najednou bylo tak obyčejné a osvobozující, až mě to překvapilo.

Váš muž je také herec. Je to výhoda? Rozumí vám i v tomto ohledu lépe?

Bezesporu. Když jsem žila s partnerem, který nebyl z oboru, tak bylo strašně těžké mnohé vysvětlit. Dokonce i to, proč musím po představení ještě zůstat v divadle a s kolegy, se kterými jsem byla většinu dne, posedět a ty nahromaděné emoce nechat odeznít. Vyplavit je. V tomhle je soužití s kolegou přirozeně mnohem jednodušší. 

Vyrostla jste v Brně a do Prahy se přestěhovala jako náctiletá. Byla to velká změna?

Spíš kulturně-společenský šok. 

Až tak?

Já totiž v Brně chodila na jazykovou školu, kde byli nesmírně liberální a osvícení pedagogové. Dodnes na ně s láskou vzpomínám. A odtud jsem přišla na pražskou Jazykovou škola Františka Křížka, kde byl  duch bolševického myšlení tak strašně silný, že jsem se absolutně nedokázala přizpůsobit. Takže jsem najednou začala nosit trojky, měla kázeňské problémy… Například jsem odmítala o velké přestávce korzovat po chodbě a u toho svačit. Když jsem nakonec byla donucena opravdu korzovat, chodila jsem do protisměru. Takže žákovskou a poznámka. Naštěstí to trvalo jen rok, pak jsem šla na gymnázium a v prváku byla revoluce.

A pak už jste asi začala i hrát, ne? 

V divadle. Od druhého ročníku jsem měla individuální studijní plán a hrála a zkoušela jsem se spolkem Kašpar, který tenkrát začal účinkovat v divadle Rokoko.

Proč jste vlastně nešla na konzervatoř?

Já jsem o ní samozřejmě uvažovala, ale bratr mi ji zakázal. Měl pocit, že bych se tam mohla zkazit. Učila jsem se dobře, tak mi radil, ať raději ještě chvíli studuju. A když přišel čas, že bych mohla dělat přijímací zkoušky na DAMU, tak jsem hrála už v sedmi inscenacích a nějak mi přišlo zvláštní jít se učit s těmi, co teprve začínají. Tak jsem se raději přihlásila na divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, tam jsem vydržela čtyři semestry. Došlo mi, že svět teoretiků je tak vzdálený praxi, že jsem se raději rozhodla, že se budu praxi věnovat naplno.

A nelitujete? Dovedete si dnes představit, že byste dělala něco jiného?

Že bych nebyla herečka… To nevím. Druhým snem byla veterina, chtěla jsem jako malá operovat velká zvířata anebo mít ordinaci pro ta menší. Nebo pracovat v zoologické zahradě. To si dodnes kompenzuju chovem malých zvířat.Co je pro vás na herectví nejpřitažlivější? Tipla bych si, že ceny – byť máte na svém kontě i ty v tuzemsku nejcennější – to nebudou. Navíc herectví je tak emotivní a nezměřitelné…

Jsem emotivní a společenská, takže herectví se jeví jako ideál. I když mám čím dál častěji své nejmilejší chvíle doma v kuchyni, na křesle s čubou na klíně a hezkou knihou v ruce. Jídlo na plotně a děti si tiše hrají v pokoji. Ano, i takové chvíle jsou občas k mání. Ale zase ten velkoměstský ruch, cesta pěšky do divadla, kamarádi, smích, hovory a pak představení, to je krásnej živel.

Musí vůbec herečka vašeho renomé chodit na castingy?

Bohužel musí. Někomu to asi nevadí a jde tam s hrdým čelem, ale to není můj případ. Pro mě je to čiré utrpení. Dnešní americká škola, která spočívá v tom, že musíte režisérovi na castingu ukázat své „best of“, je naprosto vzdálená mému myšlení. Mám vždycky chuť říct, tak se podívejte, jakou práci mám za sebou. V tomhle ohledu se mi líbí třeba Bohdan Sláma, který dělá regulérní kamerové zkoušky. Například na film Bába z ledu trvaly čtyři hodiny. To mi dává smysl. Že to děláme úplně zadarmo, je jiná věc, tak to prostě je. 

Když jsme u těch konkurzů, herecký rybníček je u nás poměrně malý, předpokládám, že se s většinou kolegyň znáte. Panuje mezi vámi někdy rivalita, nebo jsou to jen povídačky?

Tak určitá závist či rivalita se asi může objevit, ale to bývá spíš jen takový závan ega. Mám to štěstí, že většina mých kolegyň a kolegů jsou mými skutečnými, letitými přáteli. Takže řečem o tom, že přátelství mezi herečkami neexistuje, se můžu jenom smát.