RADIM FIALA: Kdo neděkuje, příště nic nedostane

Při domlouvání vašeho focení k rozhovoru jste doporučil prostory, které si přednedávnem otevřeli vaši známí. Prostě jen tak, kvůli podpoře jejich zviditelnění. Proč rád pomáháte druhým?

Když jsem na tom byl špatně, našlo se hodně lidí, kterým říkám strážní andělé. Ať už to byli Soňa a Ivan Vorlíčkovi, Jana a Mirek Žárští a celá jejich kancelář, Helenka a Petr Švejdovi, Rektorovi, Vyzulovi a spousta dalších. Povzbuzováním, uklidňováním i prakticky mne poponášeli, a pomáhali mi překonávat životní nástrahy a bděli nade mnou. Rodina, kamarádi, ale i tací, od kterých bych pochopení nečekal. Dělali to, i když měli vlastních starostí dost a nevěděli, kdy jim něco oplatím. Jestli tedy vůbec někdy. Cítím vděčnost a z toho vyplývající povinnost předávat štafetu dobra dál. Bez ní se totiž ve společnosti nehneme. Ono když je člověku blbě, dělá divy i drobnost, třeba že se na něj usměje na ulici cizí člověk. Vlídnost a vstřícnost, zvlášť když nás nic nestojí, není samozřejmost, ale je tím nejmenším, co můžeme dělat. Kdo neděkuje, příště už nic nedostane.

A máme titulek! Bonmot z nějakého scénáře?

Ne, z dětství od dědy. Můj děda byl a do smrti zůstal prvorepublikovým štramákem, elegánek, zkrátka měl styl. Socialismus ho nikdy nesemlel do fotra s pupkem a lahváčem. Nosil oblek, byl galantní k ženám. Já byl takový klasický kluk z Bohunic, v odrbaných kraťasech a triku. Děda mne občas bral na oběd do hotelu, vždycky vybraně stoloval, k personálu se choval uctivě. Právě on říkal: „Kdo neděkuje, příště nic nedostane.“ Dnes vím, že svá slova myslel obrazně, nejen v rámci oběda. Také vím, že měl pravdu. Když vidíte lidi, kteří něco umějí a zároveň si drží morální kredit, což se ne vždycky slučuje, tak ti nejryzejší nikdy nejsou devótně přeuctiví, ale vždycky slušní. Normálně obyčejně slušní. Děkují, chodí včas, odpovídají na e-maily.

Včasné příchody a odpovídání na e-maily jsou slušnost?

Samozřejmě. Dáváte tím najevo ostatním, že respektujete jejich i vaši dohodu, že nevnímáte jen sebe, ale i je.

Tak to tedy moc slušný národ nejsme. Řada lidí si staví svoji image na tom, že nechodí včas. Na e-maily, ze kterých nečiší nějaký profit, se obecně odpovídá taky pomalu.

Toleruje se to z nedostatku…

Kinderstube?

Jo, správné slovo. Kinderstube by měla být norma. Nebo přednost. Na lenost a sobectví maskované bohémstvím a rozevlátou duší nehraji.

Co se vlastně skrývá za vaší větou: „Byl jsem na tom dost špatně.“ Nemoc?

Ne. I když vlastně svým způsobem vlastně ano. Poměrně dlouho jsem nezavadil o práci. Dohrával jsem nějaké menší role v divadle, ale nezkoušel jsem nic nového. Sem tam přišel díky kamarádům štěk v reklamě, ale to bylo tak na párek s hořčicí a tkaničku do boty, když se přetrhla.

Bez práce, která by člověka bavila, naplňovala a živila se ale octne občas každý.

Jde o nemoc zvanou bezmoc. Obdobné starosti mají pochopitelně lidé i z ostatních oborů, ale herec a vůbec lidé z tvůrčích profesí jsou extrémně závislí na štěstí a náhodě. Jistě že si to vybrali dobrovolně, na vlastní riziko. Ale práci si většinou vybíráme podle nějakých předpokladů a dispozic, se kterými jsme se narodili. A taky platí pravidlo: být ve správnou chvíli na pravém místě !

Upřímně, je horší bezmoc, nebo spíš finanční stres?

Ono je obojí propojeno, ale bezmoc je pekelný pocit. Někomu je úplně jedno, čím si vydělává, hlavně že si vydělává. Mně to jedno není. Samozřejmě že se jen tak neválíte doma, různě brigádničíte. Frustraci a bolest ale brigády neřeší. Pro muže je nezaměstnanost smrtící. Totalitní režimy vždycky trestaly muže nejúčinněji tím, že jim znemožnily kariéru a zakázaly studovat jejich dětem. Tím jim vzaly důstojnost i roli ochránce. Horší než kriminál, protože vězeň ví, kdy mu končí trest. Herec ale netuší, jestli...

Autorka textu: Denisa Prošková

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V SRPNOVÉ MARIANNE.