Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

„Ráno vstanu a mám dobrou náladu,“ říká Daniel Stach

Jestli z někoho energie a optimismus přímo sálá, pak je to moderátor Daniel Stach (34). Co ho i po letech stále fascinuje na vědě? Proč sám nikdy nechtěl být vědcem? A co se muselo stát, aby si na několik týdnů vypnul telefon?

Na úvod jste řekl: „Jsem zvyklý, že mě řídí ženy.“ V práci, nebo i doma?

Všude. Moje žena má vždycky pravdu, to už jsem se naučil a je to tak. Je daleko chytřejší než já, to je velká výhoda. I u nás v redakci vědy všechno řídí ženy, máme hlavní dramaturgyni i vedoucí redakce. Mimochodem, když jsem v roce 2016 dostal v České televizi za úkol vytvořit redakci vědy, zjistil jsem, že potřebuju někoho, kdo mi bude šéfovat a dělat to, co já neumím. A tak jsem se zeptal pana ředitele, jestli si můžu najít i svého šéfa. Při běhu mě pak napadlo oslovit Káťu Fifkovou a ta naštěstí kývla, přestože jsem jí to vykreslil tak, že by devadesát devět procent lidí nekývlo.

Je fajn umět si realisticky říct, co zvládnu, a co už není moje parketa.

Ne vždy to člověk odhadne. Ale jsou věci, kterým fakt nerozumím, třeba móda. Před naším rozhovorem a focením jsem se zašel zeptat k nám do kostymérny, co si mám vzít na sebe. Aby to bylo podle etikety, našel jsem si, v čem obvykle chodíte, abych nepřišel hůř oblečený. Jelikož nosíte většinou šaty, vzal jsem si košili a sako. Ale co s čím ladí, v tom se nevyznám. Teprve nedávno jsem třeba zjistil, co za barvu je bordó.

Perfektní přípravou jste proslulý i jako moderátor, na všechno se ale připravit nedá. Jakou roli hraje při vaší práci empatie?

Každému hostovi říkám před rozhovorem něco jiného. Snažím se, aby se cítili dobře a věděli vše potřebné. Ale zároveň jim nikdy nedávám otázky předem, ostatně ani je nemám napsané. Jen si hlídám strukturu rozhovoru, protože často probíráme hodně složitá témata a je třeba diváky zorientovat. Dokud nevysvětlíte, co jsou to kvarky, nemá smysl bavit se o tom, jak je můžete využít. Ale jelikož je televize všechno, jen ne individuální sport, je empatie nutná i v týmu. Aby držel pohromadě. Moje nynější šéfová Anna-Marie Keblúšková to umí dobře, stejně jako to uměla Káťa. Mimochodem Annu-Marii jsme s Káťou před šesti lety přijímali na stáž. A dnes nám dělá šéfovou. Je o sedm let mladší než já, což je úplně irelevantní, stejně jako pohlaví – podstatné je, že je schopná.

Většinou máte živé vstupy. V jakých případech pořad předtáčíte?

Pokud tu host v sobotu večer nemůže být, což nositeli Nobelovy ceny nemůžeme úplně diktovat. Se zahraničními hosty se navíc bavím anglicky a pro tlumočníky jsou to hodně těžká témata. Když vysvětlujete, jak se navzájem ovlivňovala genetická informace bakterií a virů a jak to můžeme využít pro léčbu genetických onemocnění, jako je cystická fibróza, tak je lepší, když si to tlumočník může poslechnout předem. Holt se nebavíme o počasí. I když někdy taky.

Ale z vědeckého hlediska.

Je to tak. Počasí je ohromně zajímavé nejen jako atmosférický jev, ale i psychologicky. Ovlivňuje třeba i volební účast, a to v různých věkových skupinách různě – v Dánsku o tom vyšla studie. Například déšť některým věkovým kategoriím nevadí, a jiní zkrátka nejdou volit, když prší, respektive větší část z nich. Pořád jsme jenom lidi. A jsme jenom chvíli venku z jeskyně. Ostatně skoro 99 procent DNA máme společné s šimpanzem.

To je dost.

A teď si vezměte, že desítky procent DNA máme společné s banánem!

Mohlo by se vám líbit

„Věřím na náhody a osud,“ říká v rozhovoru Barbora Špotáková

Dvojnásobná olympijská vítězka a světová rekordmanka Barbora Špotáková (41) je nejlepší českou atletkou. Věděli jste ale, že původně chtěla být veterinářkou, poslouchá punk a odpočívá u přírodopisných dokumentů? Co dalšího o ní ještě nevíme?
marianne.cz

Jak zvládáte stres při živém vysílání?

Člověk nikdy nezvládne všechno. A kdyby si to myslel, tak okamžitě končí. Tohle mě naučila divoká voda. Jakmile ztratíte pokoru, je konec. Přesto nejdu do studia se strachem nebo nervozitou, ale s respektem. Nervózní jsem byl dvakrát – při prvním vysílání Hyde Parku Civilizace a pak při dílu o češtině. Jsem totiž gramatický ignorant. První dvojku z češtiny jsem měl už ve třetí třídě.

Máte nějakou „gramatickou poruchu“, nebo tomu prostě jen nevěnujete pozornost?

Jenom jsem lama. Asi je mi jedno, jaké kam napíšu i/y. Jednou jsem napsal „v Izraely“ a moje dramaturgyně žasla – jak je možné, že tě to nebouchne do očí? No, nebouchne. Ale na gymplu jsem jednou vyhrál literární soutěž, to když do ní naše třídní poslala moji slohovku na téma drogové závislosti, místo aby zavolala sociálku. Ale jinak jsem spíš na mluvené slovo. Od sedmnácti komentuju závody, dnes převládají moderace. V mluveném projevu se cítím mnohem jistější než v psaném.

Být vědcem vás nikdy nelákalo?

Ne. Potřebuju se večer ohlédnout za dnem a říct si – dneska jsem udělal tohle a znamenalo to tohle. A věda je běh na strašně dlouhou trať. I když mi ze všech testů vychází, že jsem dlouhodobě orientovaný typ, mám potřebu projít si každý den a dát si zpětnou vazbu. Často mi dojde, že jsem někomu řekl něco, co mohlo vyznít jinak, než jak jsem to myslel.

Řešíte to s těmi lidmi pak?

Někdy ano, ale většinou si jen řeknu, že na tohle si dám příště pozor. Možná jsem to x-krát vyhodnotil špatně a někteří si teď, když to čtou, říkají, že jsem měl přijít a omluvit se. Možné to je, i tutéž situaci vnímá každý jinak, ale žádnou velkou botu jsem snad neudělal. Když nastane problém, zajdu za dotyčným a vyříkáme si to. Spousta toho plyne z nedorozumění. I proto se s lidmi raději potkám, než abych posílal maily a tak.

Osobní kontakt je úplně jiný level.

Je. Cítím to i při rozhovorech. Když je dělám na dálku, mám tam hosta i s videem, a stejně je to úplně o něčem jiném. Na druhé straně jsem šťastný, že ta možnost existuje a my tak můžeme dostat do vysílání třeba epidemiologa Ervína Adama, stoletého frajera, kterému se několikrát zhroutil život, a pořád je neskutečně optimistický. Můžete natočit rozhovor s nositelem Nobelovy ceny, zatímco on sedí v kanceláři v Austrálii a já doma v kuchyni. Takže ano, otevírá to možnosti. Ale když to jde, chci se s lidmi potkat osobně. Třeba nabídky na online diskuse ve školách většinou odmítám.

Učíte ještě na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kterou jste sám vystudoval?

Učím, zrovna mi přibyl druhý seminář. Se studenty se vyloženě chci potkávat face to face a vyžaduju, aby interagovali. Zkoušejí si rozhovory a pak je hned rozebíráme, včetně neverbální komunikace. Pracujeme s pořady, které jsem vysílal, a bavíme se o všem možném – o struktuře rozhovoru, o přípravě, o tom, jak se liší moderování uvnitř a venku, jak komunikovat se štábem nebo co dělat ve studiu, když vás divák nevidí. A rád studentům zdůrazňuju, že se člověk nemá primárně učit z chyb, ale naopak z toho, co se mu povedlo.

Protože to je konstruktivní a pozitivní?

Protože tam vidíte hranici, kterou můžete posunout. Když se budu učit jen z chyb, budu se vracet na svůj průměr. Já se ale přece chci zlepšovat, proto se musím učit z toho, co se mi povedlo. Lidé se nemají topit v tom, že to bylo špatné. I v práci je jedna z mých rolí dávat kolegům zpětnou vazbu, když chtějí.

Mohlo by se vám líbit

Petra Nesvačilová: Ráda bádám v lidských duších

Ještě než se herečce, scenáristce a režisérce Petře Nesvačilové (37) loni v říjnu narodila dcera Jasmína Rikka, věděla, že s prací ani rozhovory pro média nebude spěchat. O to víc nás těší, že pro čtenářky Marianne udělala výjimku. S novinářkou – a kamarádkou – Pavlínou Saudkovou si povídaly nejen o tom, jak Petra prožívá první měsíce s miminkem, ale i o tom, co ji na její nové životní roli překvapilo a co pro ni byla největší výzva.
marianne.cz

Jdete na to diplomaticky, nebo kritizujete otevřeně?

Kolegové tvrdí, že jsem strašně zlej, já oponuju, že jsem naopak hrozně hodnej. Hlavně se snažím být maximálně konkrétní. I když se pak může stát, že osmiminutový vstup rozebíráme tři čtvrtě hodiny. Z různých úhlů – jakou měli přípravu, jak využili prostředí, co neverbální komunikace. To děláme tak, že si vysílání pustíme beze zvuku. Je to poněkud děsivé, ale užitečné. Neverbálně totiž komunikujeme strašně moc, a v televizi je to zvlášť důležité. Spousta lidí ji má puštěnou, ale dívají se jen sem tam, mezitím jdou třeba podrbat kočku.

A na co si musíte dávat pozor vy sám?

Někdy to na kolegy moc nahrnu. To je nejčastější chyba, kterou dělám. Chci toho říct tolik, že je zahltím. I teď se hlídám, abych mluvil pomaleji, než je mi přirozené. Přirozeně mluvím hodně rychle, ale vím, že je to pro toho, kdo poslouchá, nekomfortní – a tedy z mé strany neslušné.

Díky, to oceňuju. Jak si při svém vytížení hledáte čas na rodinu?

Mám tři pilíře. Nejdůležitější je rodina, pak práce a sport, kde mám i kamarády. Myslím, že člověk má stát aspoň na třech pilířích, protože když se vám jeden pokazí, což se v životě stává, pořád stojí na těch dvou. A my chodíme po dvou nohách a docela nám to jde, ne? Znám z žurnalistiky dost lidí, kteří žili jen prací, a když pak najednou skončila, byli ztracení. A to já nechci. Mám štěstí, že mám zdravou rodinu, že mám práci, ve které vidím smysl a kde mám kolegy, se kterými tam chci být, ne že musím, a že dělám sport, který mi čistí hlavu, a navíc tam potkávám kamarády, kteří mě znají od jedenácti let.

Jak často sportujete?

Snažím se čtyřikrát týdně. Jít si zaběhat, ideálně jít na vodu. Ale priorita je rodina a někdy se to kloubí těžko.

Jak to vypadá v praxi, s tak malými dětmi? (Pozn. red.: synovi budou tři roky, dcera se narodila loni)

Vstávám se synem, mezi pátou a šestou. Ráno trávíme spolu, pak jdu do práce a večer spolu chodíme spát. Když mám fyzickou kapacitu, jdu si večer ještě zaběhat, s čelovkou. Anebo pracuju, často si dělám přípravu po večerech. Ale s rodinou chci být co nejvíc. Děti jsou malé jen jednou, navíc mám úžasnou manželku, má se mnou obrovskou trpělivost. Dalším členem rodiny je kocour, pan Rozárka.

Ne kočka Rozárka, ale kocour?

Přesně tak. Je to nalezenec, asi ho někdo vyhodil jako nepovedený vánoční dárek, a přitoulal se k rodině, kde už měli smečku nalezených koček. Ta paní učí ve škole, tak se tam ptala, jestli by někdo nechtěl kotě. Je to dcera sestry mojí manželky, teď nevím – z rodinných vztahů jsem dostal trojku už ve druhé třídě, v tom se ztrácím. No a moje žena věděla, že si hrozně moc přeju kočku, z útulku. Ukázala mi fotku Rozárky a povídá – co jí říkáš? Já na to, že je krásná. A manželka – tak si pro ni dojedeme. Myslel jsem, že si dělá legraci, ale fakt jsme si ji přivezli. Jen se pak tedy ukázalo, že to není kočka, ale kocour. Nedám na pana Rozárku dopustit, je boží. V práci už mám zakázáno o něm mluvit, jsem totiž schopný o něm vyprávět dvě hodiny v kuse. A když se potkáme s paní profesorkou Zažímalovou, předsedkyní Akademie věd, hned si ukazujeme fotky koček. Má totiž úplnou smečku.

Kolik je panu Rozárkovi teď?

Na podzim mu bude osm. S kočkou má život úplně jiný rozměr, i když není to taková změna, jako když se narodí děti. To se život promění kompletně, daleko víc, než člověk čeká. I pro mě to byla velikánská změna, ale přišla v pravou chvíli. Předtím jsme s manželkou hodně cestovali po světě, a teď jsme spokojení tady s dětmi.

Kde se vám obzvlášť líbilo?

Na Novém Zélandu, strávili jsme tři týdny na jižním ostrově, v horách. Půjčili jsme si auto, spali jsme v něm a trekovali. Tímhle stylem jsme cestovali dlouho, podívali jsme se všude možně – do Malajsie, Indonésie, Kanady, na Island. Byli jsme klasičtí backpackeři, totální lowcost. Bydlení jsme hledali na místě a dopravovali jsme se, jak to šlo.

Takže dobrodružství!

Nám to tak nepřišlo. Nebyl to úplný punk, ale s cestovkou jsme necestovali nikdy. Nejsem typ na to, aby mi někdo organizoval čas. Ani když jsem byl dítě, nelíbilo se mi na táborech. Od jedenácti let jsem byl na vodě, to bylo jiné.

V čem?

Měli jsme trénink, na který jsem chtěl jít, a pak už nás nikdo neprudil ve stylu – v sedm třicet na rozcvičku. Bylo to postavené na osobní odpovědnosti, což odpovídá tomu, jak mě rodiče vychovali. Něco chceš – tak pro to něco dělej. My tě v tom podpoříme, ale je to tvoje volba – i tvoje zodpovědnost.

Asi budete děti vést podobně, že?

Snažíme se. Hlavně ať zůstanou zdravé, to je ze všeho nejdůležitější. Dlouhodobě se věnuju tématu vzácných onemocnění, protože je to nesmírně zajímavé, a přitom opomíjené téma. Právě tady ale věda obrovsky posouvá hranice možností. Navíc je obdivuhodné, jak to rodiče zvládají, ať už mluvíme o dětech s autismem, nebo dětech s nemocí motýlích křídel, s cystickou fibrózou… Vnitřní síla, kterou v sobě mají, je úžasná a neskutečná.

Když jde o děti, člověk zvládne i nemožné.

Je to tak. Na světě není nic většího než ti nejmenší. A je velká vzácnost, když jsou vztahy v rodině dobré.

Což je váš případ, o rodičích mluvíte jen hezky.

Podle pravdy! Mám báječné rodiče. Vždycky jim říkám – co jste si vychovali, to máte. To, že dnes dělám tuhle práci, je vaší výchovou. Nikdo vás v životě neovlivní víc než rodiče. Mám s nimi skvělý vztah, jsou i úžasní prarodiče. Z toho mám fakt radost, navíc vím, že kdyby se něco dělo, najdu u nich podporu a pomoc. Vždycky je jen otázka času, kdy se něco stane – nemoc, nepříjemná situace –, a je dobré, když se máte o koho opřít.

Jak krizové situace řešíte vy?

Snažím se s klidem.

Snažíte se, nebo to už máte v sobě?

Trpělivosti jsem musel naučit. Když jsem jako malý jezdil na vodě, mlátil jsem do bran. Dnes se v krizové situaci snažím nejdřív zastavit, rozdýchat to a vědomě si rozebrat, co se děje. I záchranáři radí, že když přijedete k nehodě, máte se pár vteřin zamyslet, než vyskočíte z auta. Aby vás nesestřelilo jiné, projíždějící. Těch deset sekund vám v tu chvíli připadá neskutečně dlouhých, ale je to to nejlepší, co můžete udělat. Abyste se nerozhodovala pudově. Je to stejné, jako když vás ovládne strach. Já nechci mít strach, ale respekt. Strach nám říká – nebezpečí, uteč! Kdežto respekt říká – bacha, nebezpečí, rozmysli si, kudy můžeš případně utéct. Pravda, někdy to zachází do extrémů – když jsem přišel sem do kavárny, hned jsem se díval po únikové cestě. Mám to tak už naučené.

Co děláte, když před důležitým rozhovorem cítíte nějakou indispozici?

Těsně před vysíláním provedu svůj rituál. Dělám něco děsivého – protočím panenky tak, že je vidět jen bělmo. Když jsem to udělal poprvé, režisér mi volal do ucha, jestli jsem v pohodě. Myslel, že kolabuju. Dneska už jsou kolegové zvyklí a já se tím rychle a účinně zkoncentruju. Každopádně zdraví je na prvním místě, takže když mi není dobře, intenzivně se léčím. A pracuju případně na dálku.

Mohlo by se vám líbit

„Moje svatba byla na pohodu,“ říká Eva Adamczyková

Jak se Evě Adamczykové daří skloubit odlišný životní rytmus s manželem, hercem Markem Adamczykem? A jak se Eva vyrovnává se ztrátou rodičů?
marianne.cz

Je něco, co byste se jednou moc chtěl naučit?

Kreslit tužkou. Strašně se mi líbí, když to někdo umí, připadá mi to krásné. Od kolegů jsem dostal knihu s návodem, jak kreslit kočky. Ale zatím jsem na to nenašel čas a já nerad dělám cokoli polovičatě. Stejně tak by se mi moc líbilo lézt, po stěně i po skalách. To mě láká.

A taky to vzbuzuje respekt.

Hory a příroda vám tohle dávají. S manželkou jsme jezdili mimo civilizaci nebo aspoň tam, kde není moc lidí. Často jsme byli mimo signál. Nemám problém odhodit telefon.

Nejste závislák, tak jako spousta lidí?

Nejsem. Vždycky u mě mají přednost lidé z masa a kostí před těmi z jedniček a nul. Když se narodila dcera, čtrnáct dní jsem nebyl na telefonu, ač tedy kolegové věděli, jak se ke mně dostat, kdyby bylo třeba. Udělal jsem si práci dopředu, něco jsem zvládl i z domova, jen jsem nebyl přímo ve vysílání. Na ostatní zprávy jsem nereagoval, i když vím, že je to neslušné. I kdyby mě to stálo nějakou práci do budoucna, máme tady přírůstek do rodiny a já chci být s nimi.

Chystáte se letos na nějaké cesty?

Jen po okolí, nebo nanejvýš do Rakouska. Jsem z Českých Budějovic, takže to máme blízko. Ale někam letět, to ne. To dětem nic nedá.

Napadlo vás někdy, že by bylo fajn žít v zahraničí?

Ale jo. Ale mně se tady líbí. I přes problémy, které tu jsou, je to tu fakt dobrý. Pobyty v zahraničí mě v tom jen utvrdily. Nikde jsem třeba nezažil lepší městskou dopravu než v Praze. Včetně Tokia. Navíc jsme jedna z nejbezpečnějších zemí na světě. A je tu spousta zeleně, můžete se sbalit a za chvíli jste na horách. Studentům rád říkám – jeďte pryč, protože tady je to strašně malý rybník, a pak se vraťte.

Působíte velmi optimisticky, máte to v krvi?

Mám. Ráno vstanu a mám dobrou náladu. Jsem nastavený tak, že když venku prší, vezmu si bundu, nepromokavé boty a nenechám si tím zkazit den. Zítra bude zase svítit sluníčko. Co nemůžu změnit, neřeším.

Co vás na vědě i po takové době pořád fascinuje?

Že nám odpovídá. Podívejte se na svět kolem sebe. Není tu nic, co by nevysvětlovala věda. I výchova dětí, a to je tedy sakra věda! Sám tam mám nejvíc nezodpovězených otázek. Moje oblíbená otázka je – proč? Baví mě zjišťovat, jak věci fungují. Dejme tomu, že teď nějaká čtenářka čte tenhle rozhovor u krbu a časopis se jí začne pálit. Jak je možné, že cítí, že se zahřál? Mimochodem za tohle dostali v roce 2021 Nobelovku David Julius a Ardem Patapoutian. Zkoumali, jak spolu komunikují receptory v těle a jak toho dokážeme využít. Věda vysvětluje věci, které považujeme za samozřejmé. A děti se ptají na to podstatné. Ne na to, jestli je sluníčko žluté, ale proč je žluté? Ptejme se jako ony. Vůbec mi nevadí, když mi kolegové říkají, že jsem jako tříleté dítě. Zjišťovací otázky jsou namístě jen velmi málokdy, protože se neptají na podstatu. Třeba: Přijdeš – ano, nebo ne? Nezajímá vás víc, proč ten člověk přijde nebo nepřijde? Nikdy ovšem nebudeme vědět všechno a je to naprosto v pořádku.

Jak se s tím coby perfekcionista srovnáváte?

Nevím, jestli jsem perfekcionista. Myslím, že dokonalost neexistuje – s jednou výjimkou.

Myslíte manželku?

Jasně! Jsem v pohodě s tím, že nikdy neudělám rozhovor, se kterým budu úplně spokojený. Není žádný, na kterém bych nenašel chyby. Radost z nich ale mám i tak. Třeba když jsme udělali jediný televizní rozhovor v historii České republiky, který byl mimozemský. Povídal jsem si s astronautem, co letěl rychlostí dvacet sedm tisíc kilometrů za hodinu čtyři sta kilometrů nad mojí hlavou na oběžné dráze. Z toho jsem byl nadšený. Ten signál urazil skoro čtvrt milionu kilometrů! Ale neznamená to, že bych dnes něco neudělal jinak. Dokonalost neexistuje, ale to mi nebrání v tom, abych měl radost ze života. Pokud někdo pořád čeká, až bude všechno perfektní, nikdy se nedočká, jen mezitím zestárne.

A to by o vás leckdo řekl, že zrovna vy máte k dokonalosti docela blízko…

Kdepak. Moje žena by vám napsala dlouhý seznam toho, co dělám špatně, a já bych ho podepsal. A ještě bych něco dopsal.

Mohlo by se vám líbit

Klára Issová: Když mi bylo asi šest, táta mi řekl, „ty budeš slavná herečka“ 

Herečku Kláru Issovou zanedlouho uvidíte v novém českém filmu Děti Nagana. My se s ní bavili o dojmech z natáčení, o roli Evy, ale i celkově o kariéře a ohlédnutím za ní. Mimo to jsme narazili i na její dětství a vztah ke sportu. 
marianne.cz
Zdroj článku

Související články

Proměny
Proměna pokojíku pro malého raubíře, aby už v noci necestoval do postele rodičů, zafungovala dokonale

Proměna pokojíku pro malého raubíře, aby už v noci necestoval do postele rodičů, zafungovala dokonale

Dobrý nápad
Recept na snadný třešňový džem: Bude vám připomínat léto po celý rok

Recept na snadný třešňový džem: Bude vám připomínat léto po celý rok

Krása
Propadněte kouzlu tichého luxusu i v barvách na vlasy: Tento odstín, který sluší všem tónům pleti, z vás udělá bohyni

Propadněte kouzlu tichého luxusu i v barvách na vlasy: Tento odstín, který sluší všem tónům pleti, z vás udělá bohyni

Móda
Těšíme se, v čem Anna Geislerová letos na KVIFF zazáří. Podívejte se na její nejlepší modely z červeného koberce

Těšíme se, v čem Anna Geislerová letos na KVIFF zazáří. Podívejte se na její nejlepší modely z červeného koberce