Rozhovor s právničkou Klárou Samkovou: Nic takového jako klidný rozvod neexistuje!

Jste úspěšná právnička, spisovatelka, politická aktivistka, píšete na Facebook. Nezavání to workoholismem?

Především mě baví lidi. Mám je ráda a ráda s nimi jsem. Baví mě veřejné záležitosti. Nejsem workoholička, jen jsem prostě ještě nenašla nic jiného, co by mě bavilo víc než práce a zájem o život okolo sebe. Velmi často se mi stává, že když se bavím, například čtu nějakou zajímavou knížku, tak posléze zjistím, že ji nějak mohu použít v práci – a přitom se vůbec nejedná o právo. Ono mi to nakonec všechno u té práce skončí tak jaksi samo.

Vaše poslední knížka se jmenuje „Po Evropě s maminkou“. Proč právě cestopis?

Moje dcera je velmi komplikovaná osobnost a bylo takřka nemožné na ni aplikovat standardní pedagogické postupy. Mimovolně jsem nalezla způsob, jak na ni působit, jak ji vychovávat a vzdělávat – a to cestováním. K této knížce mám trochu vztah, asi jako měla Božena Němcová k Babičce. Je to taky knížka vzpomínek na doby velmi nedávno minulé, leč již minulé. Dnes je dceři téměř šestnáct, má svého přítele, své zájmy a z maminky se stala okrajová postava jejího života. Ta knížka není jen cestopisem, je taky připomínkou na dětství mé jediné milované dcery, na to, co mi bylo dovoleno s ní prožít. Dívat se na svět jejíma očima a zprostředkovávat jí ten svět byl pro mne neobyčejný dar – a o ten jsem se ráda se čtenáři podělila.

Koho jako právnička nejraději zastupujete?

Co se týká zastupování, je to moje práce. Vůbec nemohu říci, koho zastupuji nejraději nebo zda preferuji nečernobílé případy. Rozhodně ráda zastupuji lidi, se kterými se mohu domluvit na inteligentní obhajobě jejich zájmů a se kterými se dobře spolupracuje. V případě vzájemné důvěry a dobré spolupráce se dá vyhrát téměř cokoli. Nedůvěra a nespolupráce mezi advokátem a klientem je schopna zlikvidovat i úplně jasně vyhraný případ. A to mne pak vyloženě deptá, když k takové situaci dojde.

Byla jste odmalička bojovnice?

Vím, že mne mnoho lidí považuje za bojovnici, ale já se tak paradoxně vůbec necítím. Spíš mám dojem, že vždy do něčeho omylem a mimovolně spadnu. Je fakt, že neumím přejít lhostejně okolo věcí a lidí, kolem kterých prakticky všichni projdou bez povšimnutí. Velmi si tím komplikuji život, ale bohužel se neumím změnit.

Ve vaší advokátní kanceláři pracují jen ženy. Proč? Nemáte muže ráda?

S muži to je… zvláštní. Neustále potřebují bojovat, měřit si s někým své síly a slavně vítězit. Tento způsob nazírání světa mi nevyhovuje, tak jsem kolem sebe shromáždila ženy, které mají obdobný způsob nazírání na svět, a je nám spolu dobře. Vytvořily jsme si takovou ‚chráněnou dílnu‘, ve které nemusí nikdo s nikým bojovat. Bojujeme navenek – a to bohatě stačí.

Jste podruhé vdaná. Jaké to je, když se rozvádí právnička? Řídila jste se tím, co sama svým klientům radíte?

Ano, sama jsem se velmi řídila svými vlastními radami, ovšem navíc jsem měla dva bonusy: zaprvé jsem měla kolem sebe další právničky, které mi byly schopny dát objektivní zpětnou vazbu, a zadruhé jsem měla opravdu velmi důslednou advokátku, díky níž se mi podařilo i velmi komplikované majetkové vztahy dovést relativně velmi brzo do snesitelného konce – no, totiž sebe…

Existuje něco jako klidný rozvod?

Podle mého názoru nic takového jako klidný rozvod neexistuje. :-)

Váš první manžel byl Rom, co vám tohle soužití dalo?

Trpím určitým druhem slepoty. Je mi jedno, kdo kým je a jaké byly jeho činy před tím, než byl se mnou. Každý člověk mne zajímá jako takový. To, že můj manžel byl Rom, bylo pro mne absolutně nepodstatné, ovšem přineslo mi to významný klad: semdnáct let jsem byla členem romské rodiny a romské komunity. Těžko mě budou teď nějací ‚výzkumníci‘ či ‚vědečtí badatelé‘ přesvědčovat, že rozumějí Romům lépe než já. Protože já jsem je nikdy ‚nebádala‘, ale autenticky – a tedy pravdivě – žila. Za tento vhled jsem svému bývalému manželovi opravdu vděčná.

Musela jste někdy využít psychoterapeutické pomoci?

Psychoterapii považuji za jeden ze způsobů, jak na sobě pracovat. Dostávat zpětnou vazbu je velmi obtížné a ještě obtížnější je ji přijmout. Zdaleka ne každý je ochoten k takové sebemrskačské činnosti, ale podle mého názoru z dlouhodobého hlediska přináší jednoznačný prospěch. Obecně jsem přesvědčená, že psychoterapie dnes pomůže každému, a všem ji velmi doporučuji.

Specializujete se na rodinné právo a v soudních síních spíše zastupujete muže, proč?

Já zastupuji tu slabší stranu. Což je genderově naprosto neutrální. Ve směru k dětem jsou slabší stranou rozhodně otcové, ve směru k financím jsou slabší – bohužel – v naprosté většině ženy. Dosáhnout finanční nezávislosti, to skutečně považuji stále za velké téma pro ženu i v 21. století a každou k dosažení této nezávislosti velmi důrazně nabádám.

Jste velice aktivní žena, nevadí to vašemu současnému partnerovi? Proč někteří muži nedokážou skousnout, že jejich partnerka má i jiné touhy než se starat o rodinu?

Myslím, že můj manžel má opravdu někdy dost co dělat, aby situaci ‚rozdejchal‘, protože já jdu za svým cílem, a i když se snažím rodinu neodbývat, tak ta je, marná sláva, na druhém místě. Přesto právě manželovu podporu považuji za zásadní. Neříkám, že by to bez něj nešlo, ale rozhodně by to nebyl tak plnohodnotný život, jako vedu s ním – a taky by to byla o dost menší zábava. Pokud má obecně muž problém akceptovat aktivní ženu, je to neklamné znamení, že on sám má problém: problém s tím, že není takový, jak chce být vnímán, případně jak vnímá sám sebe. Neschopnost akceptovat vedle sebe emancipovanou partnerku znamená nevyspělost muže. A bohužel musím říci, že se jedná o dost častý případ. Snad bude v následujících staletích lépe.

Kde vidíte hlavní důvody toho, že vztahy nefungují a že krachují? Není to i tím, že ženy dnes mají vyšší ambice? Že přestávají být ženami?

Předně, já si vůbec nemyslím, že ženy přestávají být ženami. Naopak si myslím, že teprve nyní začínají být ženami. Že totiž začínají být plnohodnotnými lidskými bytostmi, které se mohou samostatně a nezávisle rozvíjet. Ženy mají své intelektuální potřeby stejně jako muži – i když jsou možná tyto potřeby trochu jinak směřované. Pro většinu mužů je toto zjištění překvapením. Doufejme, že časem přijdou na to, na co přišli sedláci na Hané už dávno: totiž že chytrá a šikovná nevěsta je lepší než velké věno. A že to přetvoří do pochopení, že vzdělaná a inteligentní žena bude vždy tou největší okrasou.

Co ní možná (ne)víte…

• Narodila se v roce 1963 v Brně do rodiny historiků umění, Bohumila a Evy Samkových.

• Byla poslankyní Sněmovny národů Federálního shromáždění (do roku 1992).

• V roce 2003 ji prezident republiky Václav Klaus navrhl do funkce ústavní soudkyně ČR, ale senát s návrhem nesouhlasil. Nyní kandiduje do Evropského parlamentu.

• S prvním manželem, romským aktivistou Ivanem Veselým, má dceru Dariu Alžbětu.

• Napsala tyto knihy: Moje cesta za Scarlett (1994), Falešný asistent na křídlech parlamentu (2006), Romská otázka: psychologické důvody sociálního vyloučení Romů (2012, Blinkr), Zbavte mě toho pitomce/Sundejte ze mě tu mrchu (2012, Blinkr), Píšu, takže žiju (2013, Blinkr), Po Evropě s maminkou (duben 2014, Blinkr).