Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

„Samoty už bylo dost,“ říká Tereza Černochová

Info ikona
TČ

Se zpěvačkou Terezou Černochovou jsme se potkaly na dvorku jedné pražské kavárny. Zatímco si její devítiletá Laura četla u vedlejšího stolku, probraly jsme Terezinu novou desku Slečna náročná i její nový vztah, velké plány i to, proč má v sobě někdy „zavřeno“ – a jak se zase otevřít.

Už jsme spolu jeden rozhovor dělaly, Laura byla tehdy miminko. Co se u vás za těch osm let změnilo?

Už nemám mimino, ale skoro puberťáka. A rozhodně jsem se za tu dobu leccos dozvěděla o sobě.

Co bylo to nejdůležitější?

Když se vám narodí dítě, najednou vám dojde, že jste předtím měla hromadu času, a vůbec jste to nevěděla. Minimálně já jsem ho tedy naprosto nevyužila. Dítě je ovšem úžasné obohacení života. Mateřství mi připadá velmi inspirující a zároveň velmi náročné. Neustále balancujete mezi vlastními potřebami a potřebami další bytosti, která je na vás zpočátku závislá, pak začne komunikovat a projevovat svůj názor, a najednou zjistíte, že už zbývá jen pár let, a ani si neškrtnete. A ještě jednu důležitou věc jsem zjistila – pokud je žena sama, ani dítě jí nedá všechno, co přirozeně potřebuje. Pořád platí pravidlo, že ve dvou se to lépe táhne.

Dítě naplní určitý typ potřeb, ale jsou tu i ty další.

Mateřství je bezbřehá láska – určitého druhu. Myslela jsem, že mi dítě zalepí obrovskou díru, touhu po lásce. Ale ono to tak není. Je to jiný druh lásky, navíc máme i fyzické potřeby, to přece nemá smysl jakkoli skrývat. Je strašně důležité, aby ženu občas někdo pohladil i jinak, než jak to umí dětská ručička. Takže to pro mě je velmi poučná zkušenost. Jinak s Laurou se už přehupujeme do stadia, kdy začnu být otravná matka. Už se psychicky připravuju na to, až bude skřehotavým přeskakujícím hlasem pronášet: „Mami, prosím tě, nepruď!“

Teenagerské období má ale taky své kouzlo. Můžu potvrdit, mám doma patnáctiletá dvojčata.

To nepochybně. Dochází na hlubší debaty a taky přemýšlím o tom, jak se chovala moje máma, když jsem dospívala, a jak se teď chovám já vůči dceři. Je to neustálá psychologická sonda do sebe sama. Člověk díky rodičovské zkušenosti prodělá hrozně moc změn. U mě to sedlo tak, že jsem se až po narození Laury definitivně stala ženou. Až tehdy jsem se přehoupla z dívčího období do ženského, vyzrálejšího.

Mohlo by se vám líbit

V čem spočívá hlavní rozdíl?

Jistě v tom hraje roli věk a zkušenosti. Jako by se něco přepnulo a vy jste si řekla, že blbiny, které jste dělala předtím, už dělat nemusíte. Že to nemáte zapotřebí. A člověk by se podle toho taky měl chovat. Aspoň občas.

Další změnou je i to, že už máte partnera. 

Mám a doufám, že už ho budu mít stále. Samota je v určitém ohledu fajn, zocelí vás. Začnete být hodně samostatná, ale to má i negativní stránku: neumíte si říct o pomoc, táhnete to silou, chybí vám nadhled, lehkost. Přitom by vůbec nebylo špatné být malinko víc odpočatá a nechat si pomoct. A pak taky – když jste dlouho sama, krade se na mysl určitý cynismus. Že je to stejně zbytečné, a že i když vás potká něco hezkého, stejně to nebude trvat dlouho. A tak se tomu už leckdy ani neotevřete. Vnitřně toužíte po lásce, ale ze slupky, kterou máte, už je hroší kůže a vy automaticky hlásíte – zavřeno. Když jsem si tohle uvědomila, říkala jsem si – ale já přece nechci být pořád sama!

Byl za tím strach ze zranění?

Asi ano. A možná taky ochrana dítěte před cizím elementem. Od začátku Lauru vychovávám společně s mojí mámou. Už i takhle je to na hraně, a ještě dceři motat hlavu tím, že někdo přijde, měsíc to bude perfektní, potom se něco pokazí, a pak tam zase dva měsíce bude někdo jiný? Tohle taky hrálo roli.

Když jste zjistila, že „máte zavřeno“, zkusila jste to vědomě změnit? 

Ano, jenže když si tohle uvědomíte, začnete zase naopak tlačit na pilu. A to chlapy odrazuje. Mě se navíc muži obecně spíš bojí. Samostatnost z vás udělá alfa samici, lvici Elsu, vytratí se křehkost a vy se s nimi začnete bavit jako rovný s rovným a přestanete s takovými těmi opičími tanci okolo, které by ženy přece jen asi trochu dělat měly. A pak dostanete odpověď –ty jsi tak bezvadná kamarádka! To je tak super! No a v tu chvíli víte, že to byl jen další čas strávený úplně marně, protože vy chcete něco jiného. Takhle jsem musela pár mužů odmítnout. Řekla jsem – já s tebou ale nechci kamarádit. Já chci úplně jiné věci. A oni se divili – ty nechceš mít kámoše? Já mám kámošů zaplaťpánbůh dost a je to taky krásné, nechci se rouhat, ale nemám důvod hledat si další. Potřebuju taky občas s někým být, potřebuju, aby mi někdo řekl, že mi to sluší, aby mě pozval na večeři… Zkrátka normální randění a jiskření – s tím, že se na ten večer těšíte, že nikdo neví, jak to dopadne, a když se nic nestane, tak se to může stát příště. Takže jakmile jsem cítila, že to směřuje do přátelské roviny, řekla jsem – a dost. 

Takhle otevřeně?

Ano. Když mi dojde trpělivost, tak už pak nemám slitování. Na tohle už není kdy! Přece chcete čas a city investovat do někoho, kdo vám chce dát totéž! Emoce rozdávám jako matka i jako interpretka a tohle už prostě nepotřebuju.

To se ti muži museli docela divit.

Možná ano. Ale v tomhle jsem asi kruťas. Vlastně jsem „slečna náročná“. Stejnojmenná písnička, podle které jsem nazvala novou desku, pojednává právě o tomhle. Napsala jsem ji ještě předtím, než jsem začala chodit se současným partnerem, a možná jsem i díky ní získala potřebný nadhled. Když jsem ji poprvé pouštěla kolegům z Monkey Business, jeden z nich mi řekl, že ten text je šílenej a musím ho přepsat. Pak jsem Romanu Holému, který desku produkoval, přinesla už kompletní materiál a přiznala jsem, že mi to přepisování ale vůbec nejde. A on povídá – na to, co jsme říkali tehdy, se vykašli. Je to tvoje autentická výpověď, a jestli ty jsi s tím vnitřně v souladu, tak to znamená, že to tak prostě má být.

Mohlo by se vám líbit

Přišlo jim to tehdy moc?

Asi ano. Muži. Boys club. Jsme prostě jiné. Mužský svět je jiný než ženský a naše náhledy na život, soužití, vztah i výchovu dětí jsou diametrálně odlišné. Je velký zázrak, když se to povede a lidé spolu jdou ruku v ruce desítky let, až do dospělosti dětí. Líbí se mi to.

Ani takové vztahy ale nebývají vždycky idylické…

To je samozřejmé, to přece po nikom nemůžeme chtít! Jenže ono to idylické nebude s nikým. I když vztah ukončíte, odpočinete si a pak si najdete nový, nezajistí vám to vůbec nic. Asi je to věc vnitřního nastavení, být srovnaný se situací, a také je to velký kompromis a je k tomu třeba spousta komunikace. Ještě nikdo nevymyslel univerzální recept. Kolik ingrediencí se musí do jídla dát, aby bylo nejlahodnější? Moji rodiče spolu byli dlouho, i když táta předchozí vztah nezvládl. Pak ale narazil na mámu, a šlo to. Všechno je možné. Jen se před tím člověk nesmí zavírat. Umělci jsou navíc křehcí, potřebují oporu.

I vy? Působíte energicky.

Ale zároveň jsem i ta křehká umělkyně. A taky někdy potřebuju, aby se moje hlava toulala. Mlčet a jenom být. Vypnout energetický přídavný motor, nechat myšlenky plynout a čerpat inspiraci. Naopak si leckdy myslím, že jsem strašnej chcípák, i když na jevišti tak nepůsobím. Tam se pustím ze řetězu. Ale pak se zase stáhnu zpátky – a dneska máme zavřeno, přátelé.

Máte hodně silnou sebereflexi.

Však jsem taky za těch deset let, kdy jsem byla sama, vyzkoušela spoustu psychologických metod a sezení. Abych se nezbláznila. A díky tomu jsem se o sobě fakt leccos naučila.

Mohlo by se vám líbit

Jaké to je, mít po letech zase partnera?

Moc o tom nechci mluvit, je to moje chráněná krajinná oblast. Ale samozřejmě je fajn, když vedle vás někdo jde, a pokud klopýtnete, podrží vás. A vy víte, že je to člověk, který se vždycky bude snažit postavit se k problémům čelem a poskytnout vám podporu, ale zároveň si uvědomujete, že to není stejné, jako když vám bylo dvacet. Netvrdím, že je to lepší, nebo horší, je to prostě jiné. A zase jinak zajímavé.

A znova objevujete.

Přesně. Uvědomíte si tolik chyb, které jste předtím dělala! A zároveň vnímám, že by se slušelo víc se otevřít a uvolnit. 

To je jedna pozitivní novinka. Tou druhou je album Slečna náročná, které vyšlo prvního září. Gratuluju! 

Děkuju. Strávila jsem nad ním dlouhatánský čas, protože jsem si sama psala hudbu i texty. Ale už je venku a zájemci ho můžou poslouchat na všech možných digitálních platformách, od Spotify po Apple Music.

Je komplet vaše autorské, navíc jste si ho vydala sama, respektive s pomocí HitHitu.

Přesně tak, a byla jsem moc ráda, protože mě díky tomu nic netlačilo. Dnes to totiž chodí tak, že když nejste v main­streamu, takže takzvaně neprodáváte, hudební vydavatelství vám desku sice třeba vydá, ale nedostanete na ni ani korunu. Oni ho zaštítí značkou, zajistí veškerou administrativu, ale finanční prostředky na realizaci si musíte sehnat sama. A to není nic jednoduchého. Takhle se mi to krásně sešlo a práce na desce byla radost. I když co si budeme povídat – budget by mohl být nafukovací. Dnes je totiž móda mít klip nejlépe ke každé písničce, a to by se mi, přiznávám, taky líbilo.

Viděla jsem vtipný klip k songu Pánev.

To je taková sranda věc, aby se ženy uvolnily a pánové zasmáli. Tečka. Kromě toho už existoval klip k písničce Tváře žen, kterou jsem napsala přede dvěma lety a je o ženách z lágrů 50. a 60. let. Až na podzim skončí „tátovy“ koncerty (série čtyř koncertů k nedožitým 80. narozeninám Terezina tatínka Karla Černocha – pozn. red.), zase se na to vrhnu. Ráda bych měla klip k písničce Ing. Čert, protože ta je opravdu o mně, to je moje alter ego. Vůbec je ta deska hodně ženská, ale mohla by oslovit i hodně citlivé muže. Záměrně neříkám chlapy.

Mohlo by se vám líbit

Čím se chlap liší od muže?

Pro mě je chlap hodně maskulinní, s větším a výraznějším egem. A pak jsou muži – distingovaní, noblesnější, a zas nebývají tolik fyzicky ani psychicky zdatní. Neumějí praštit do stolu a říct – takhle to bude! Jsou to cíťové, jemný materiálek, který potřebuje trochu jemnější přístup.

Jak vnímáte to, že si lidé na koncertě běžně natáčejí ne jednu dvě písničky, ale skoro celý koncert?

Mám hroznou chuť se jich zeptat – proč jste sem dneska večer přišli? Vždyť vy to nemůžete ani vnímat. Jenom si hlídáte, aby vám někdo neunikl ze záběru. To přece nemá nic společného se zážitkem, kvůli kterému se na koncerty chodí. Neříkám udělat si pár fotek, to je samozřejmě v pohodě, ale vůbec tu ruku nesundat? To mi připadá šílený. 

Navíc je to bezohledné vůči ostatním fanouškům. Dá se to nějak regulovat?

To jde hrozně těžce, protože byste lidem ubrali kus svobody. Je to podobné, jako kdybyste jim zakazovala na koncertě pít, a nemyslím jen alkohol. I to se ovšem děje, třeba v O2 areně nesmíte mít pití v kelímku.

Třeba se etiketa v tomto ohledu časem vyvine tak, že zaclánění s telefonem na koncertě bude stejné faux-pas, jako je dnes už telefonování v hromadné dopravě. 

To je fakt. Kéž by!

Už jsme zmínily chystané koncerty k nedožitým osmdesátinám vašeho tatínka. Začala jste na tom pracovat už loni v prosinci, že?

Ono to jde ve vlnách. Administrativu a výkonnou část má na starosti kapelník brněnského B-Side Bandu Josef Buchta. Právě on přišel s návrhem uspořádat sérii koncertů s hosty, já sama to už spíš nechtěla otevírat, protože jsem si to vyzkoušela už před deseti lety a ten koncert byla krásná satisfakce. Teď jsme vytvářeli něco úplně nového, navíc táta tady není už dlouho, takže bylo potřeba vše připravit velmi pečlivě. Hodně jsem přemýšlela i nad tím, koho oslovit, protože jsem si přála, aby tam vystoupili lidé, kteří se toho zhostí s velkou láskou a péčí a budou to dělat rádi. A ještě s tím bonusem, že mají k tátovi osobní vztah.

Jaké je to pro vás citově?

Už je to dobrý. Už v sobě nemám tíseň té tragédie, že odešel někdo velmi talentovaný, navíc příliš brzy. To už jsem v sobě dokázala zpracovat. Takže se prostě těším. Ale nechci si hrát na hrdinku – vím, že to na mě dolehne. Zvlášť před pražským koncertem, kde bude rodina a kamarádi, kteří tátu dobře znali. Záleží mi na tom, abych ho připomněla v tom nejlepším světle – tak, jak si ho pamatují. 

Mohlo by se vám líbit
Zdroj článku