Simona Lewandowska: „Ráda se nechám strhnout.“

Jak čelíte zimním splínům?

Snažím se nepřikládat jim zase takový význam. Říkám si – prostě je únor, nic to neznamená. Nejúspěšněji jsem sezonním splínům čelila loni, a to díky tomu, že jsem hodně byla s přáteli a s přítelem. Byli jsme v posledním ročníku na DAMU, všichni už jsme byli kamarádi a trávili jsme spolu spoustu času. Dělali jsme poslední představení, celé to bylo dost sentimentální.

Můžu už gratulovat k dokončení studia?

Ještě úplně ne, i když praktickou část mám za sebou a do školy už nechodím. Ale ještě mě čekají státnice a diplomka, a hlavně bych chtěla vycestovat v rámci Erasmu. Zrovna čekám na vyjádření univerzity v Krakově.

Na jak dlouho byste tam chtěla jet?

Jen na pár měsíců. Ale nedávno jsem viděla film Hranice režisérky Agnieszky Holland, a když jsem vyšla z kina, najednou jsem si říkala, že do Polska rozhodně nechci. Ten film je strašně těžký. Moje rodina z tatínkovy strany navíc bydlí na hranici s Běloruskem, takže je to pro mě tíživé téma i osobně. A byť je to černobílý film, tak černobílý není. Jestli mi na Polsku něco opravdu vadí, tak to, že jsou často nepřátelští vůči tomu, co neznají nebo v co nevěří. Netýká se to jen uprchlíků jako v tom filmu, ale i třeba LGBT komunity.

Dá se tam v tomto ohledu nějak angažovat?

Dá, třeba právě divadlem. Divadlo je pro mě způsob, jak se vyjadřovat k věcem, které pokládám za podstatné.

Nakolik ale můžete tyhle věci z pozice herečky ovlivnit?

Do určité míry ano. Když hra vychází z nějakého textu, nejdřív se o něm v týmu mluví a každý se k němu vyjadřuje. A pak už je víceméně na mně, jak svou roli interpretuju, byť mě režisér samozřejmě koriguje. Svůj postoj můžu vyjádřit třeba i tím, jaké dělám vtipy, můžu i udělat nějaký statement, napodobit něco, co mi připadá absurdní. Pokud zahraju úplného rasistického kreténa, něco publiku sděluju. A u autorských představení už jste sama částečně autorkou té hry. Tohle mě hodně baví.

V čem jste si v poslední době zahrála opravdu s chutí?

V představení Shrex: Hra o přežití v Kasárnách Karlín. Autorkou je Adina Šulcová, mladá nadějná režisérka, vycházející hvězda, a je to divadlo pro lidi, kteří nechodí do divadla. Moc mě to bavilo a všechny reprízy jsme měli vyprodané. 

Už jsme se zmínily o vašich polských kořenech. Máte polštinu na stejné úrovni jako češtinu?

Ne, mám ji horší. Naučila jsem se ji jako dítě, od tatínka, a je to taková dětská polština. Jistě by bylo zábavné, kdybych takhle psala třeba do školy, kterou jsem si vyhlédla na Erasmus. Jsou ale témata, o kterých nejsem úplně schopná polsky hovořit, třeba sexualita. Znám jen ta nejbanálnější slova, ale tohle se zase člověk naučí rychle, zvlášť když si povídá s vrstevníky. I když ne­umím polsky perfektně a nikdy jsem tam nežila, vnímám tu zemi jako druhý domov. Znám ji z pohledu dcery, vnučky, sestřenice a chtěla bych ji poznat hlouběji.

Už víme, co v Polsku považujete za problematické. Čím vás naopak přitahuje?

Připadá mi, že tam divadlo berou vážněji než my. Lidé ho dokážou víc ocenit, tudíž se do něj i víc investuje. Vůbec v Polsku dělají velmi dobré umění, mají co říct a jdou až na dřeň. Právě proto mě to tam tak táhne. Kdybych si to mohla vyzkoušet na vlastní kůži, byla by to paráda.

A čím žijete právě teď?

Ve Stavovském divadle hraju v představení Cherry Man a dotáčím seriál Zlatá labuť. Užívám si, že nedělám nic dalšího, a hlavně že už nemusím chodit do školy. Když zrovna nepracuju, zajedu si za přítelem, který je na Erasmu v Miláně. Je to můj spolužák z DAMU, Čechoital. Jsou to dva dny, co jsem se z Milána vrátila, tak jsem ještě nabitá. 

Další italofilka mezi herečkami! Itálii jsme v rozhovorech pro Marianne dost probíraly s Dášou Zázvůrkovou nebo Hanou Vagnerovou.

Zrovna Hanka už radila mému příteli, které agentury v Itálii oslovit a kudy kam. Potkali se na nějakém festivalu a Goran jí pak napsal a poprosil ji o radu. Já italsky neumím, přítel mluví česky, ale už dokážu lépe rozeznat, o co v dané situaci zhruba jde. No, uvidíme, jak nám to bude klapat dál. Vztah na dálku zažívám poprvé a už chápu, proč všichni říkají, že to není legrace. Na vztahu je přece nejhezčí trávit spolu čas, a takhle tam všechno to krásné chybí.  

Na psaní vás neužije?

Právě že ne, ani jednoho. To už si spíš zavoláme. Goran sem sice občas jezdí točit, ale to se vidíme třeba tři hodiny. Chce to být spolu delší dobu.

Při vaší profesi navíc asi nejde moc plánovat.

A to já zas docela vím, co budu další dva měsíce dělat. Jenže Goran mi říkal, že za ním nesmím jezdit moc často, protože pak moc nechodí do školy. Ale už ji taky dokončuje, navíc v Miláně nebude věčně.

Cítila byste se už na to usadit se? 

Hmm… asi ještě ne. Mívám záchvaty, kdy si říkám, že už bych se měla pomalu začít připravovat na dítě, obvykle když mám ovulaci. Ale jinak jsem ráda, že jsem zvládla školu a zatím nesu odpovědnost jen za svůj život. Na druhé straně se mi líbí, když mají lidé děti brzo. Mladí rodiče mají páru a tolik to neřeší. Ale já se na to ještě necítím. Když jsme se spolužáky chystali představení o rodičovství a výchově, o tom, jestli dnes vůbec mít dítě, mluvili jsme přitom o svých rodinách a zjistili jsme, že děti rozvedených rodičů bývají skeptičtější vůči vztahům. Často mají větší problém otevřít se druhému. A já jsem si uvědomila, jak je výchova těžká a že si na to ještě netroufám. I když jsou věci, na které se asi nejde úplně připravit nikdy. 

Zaujala mě myšlenka, že lidé z neúplných rodin jsou vůči vztahům skeptičtější. 

Sama jsem toho příkladem. Je pro mě nesmírně těžké vypěstovat si důvěru vůči partnerovi, položit se do vztahu, pořád nad vším tolik nepřemýšlet. Zase si ale nemyslím, že je ideální úplně se druhému odevzdat. 

Mám stejnou zkušenost, a zatímco já mám tendenci ze vztahu utíkat, manžel, jehož rodiče spolu jsou celý život, to drží pohromadě. 

Já to mám přesně stejně! Problémy a nedorozumění beru fatálně, hned myslím na rozchod, a můj kluk řekne – ale vždyť je to jenom věc, kterou musíme vyřešit. A má pravdu! Co si tak vybavuju, snad všichni moji přátelé, kteří mají rozvedené rodiče, si našli partnera z úplné rodiny. Takže to asi opravdu funguje. Ale taky mám kamarády, jejichž rodiče spolu zůstávají, i když jim to neklape, a jsou nešťastní. Být spolu jen kvůli dětem taky není dobré.

To není, protože jim nedávají dobrý příklad, navíc doma stejně není pohoda. Já si tehdy v jedenácti nejvíc ze všeho přála, aby se naši už konečně rozvedli a byl klid.

To úplně chápu. I když naši se rozvedli před pár lety, takže jsem to nezažila jako dítě. Ale moje mladší sestřička ano.

Jaký teď máte vztah s rodiči?

Moc hezký. Ale pubertu jsem měla hroznou a přišla pozdě, v sedmnácti osmnácti. Ségra mě teď asi zabije, ale má to úplně stejně. A já najednou naprosto chápu mámu, dokonce sestře říkám přesně to, co tehdy říkala máma mně a já to nenáviděla. Dospívání bylo hrozné období, hodně jsem s mámou bojovala, ale přežily jsme to a teď jsme kamarádky, můžeme si říct cokoli. S tátou je to taky fajn, ale s maminkou jsem bydlela a pořád s ní bydlí ségra, takže se vídáme víc. Pendluju mezi Prahou a Chomutovem. Ale v celé rodině jsou teď vztahy moc hezké.

Takže rozvod všem paradoxně prospěl.

Jo, prospěl. Oba rodiče mají nové partnery. Vždycky ráda vidím, když se rozvedení lidé třeba v padesáti znovu zamilují. Připadá mi to moc hezké. Když jsem byla mladší, nechápala jsem, proč někdo chce zůstat s partnerem celý život. To je přece jenom dřina a další dřina! Jenže teď vidím, jak je těžké se s někým rozejít po roce – a co teprve po dvaceti letech! To si vůbec neumím představit.

To jsme tedy přešly k hodně těžkému tématu.

Ještě můžeme přidat homofobii. Ve Zlaté labuti máme s Kristýnou Liškovou lesbickou linku. Je to seriál v prime timu na Nově, a naše linka patří k nejúspěšnějším. Máme vesměs jen pozitivní reakce! Čekala jsem hejty a zprávy typu „ještě tam dejte černocha“. Pár jich bylo, ale výrazně vedou ty pozitivní. Doufám, že to pár lidem otevřelo oči. Že si uvědomili, jak nesmyslné je odsuzovat něčí orientaci nebo komukoli zakazovat se vzít. Proč?!

V tomhle u nás společnost udělala velký pokrok.

To rozhodně. Jen doufám, že to půjde ještě k lepšímu.

Mým dětem je patnáct a tohle pro ně už vůbec není téma. Jak je to ve vaší generaci?

Ségře je osmnáct a taky to tak má. V tomhle jsou dnešní teenageři dál i než moji vrstevníci. Na druhé straně mě občas děsí hyperkorektnost, protože to se pak ve jménu spravedlnosti zas utlačuje někdo jiný. Občas mě překvapí, když v divadle uděláme vtip a někoho to pohorší, protože by to mohlo urazit určitou menšinu. A pak se člověk zeptá někoho z té menšiny, a těm lidem to vůbec nevadí! Ale naštěstí se to zas tak často nestává, a vůbec, oproti jiným zemím se tu máme skvěle a máme zdravý přístup. Víceméně. Ještě kdyby bylo to manželství pro všechny.

Kde byste tedy chtěla výhledově žít?

Asi bych chtěla zůstat v Praze, ale ráda bych byla rozkročená ve světě. Líbilo by se mi být jednou nohou v Polsku, a pokud budu s Italem, tak druhou nohou v Itálii. Na jihu je mi dobře. Mám tu jejich povahu ráda, imponují mi žoviální, vtipní chlapi. Lidi mi tam připadají otevřenější, přátelštější, energičtější a víc volnomyšlenkářští. Tolik všechno neřeší. Když se tam ptáte na cestu, hned se smějí a povídají si s vámi. Chovají se laskavě. A naopak – když někoho naštvete, taky hned víte, na čem jste. I tohle je mi sympatické. A taky to, že tam je tak trochu matriarchát.

Italové jsou známí jako velcí mamánci, mají pro to výraz „mammone“.

Ale co je to mamánek? Pokud je ta máma fajn, nevidím v tom problém, právě naopak. Muž, který se chová hezky k svojí mámě, nejspíš bude mít vůči ženám respekt a porozumění. Rozhodně je to lepší, než kdyby se s matkou nenáviděli. Jednou mi kamarádka říkala, ať se vždycky dívám na to, jak se partner chová ke svojí mámě. Že z toho leccos poznám. Tak se koukám a je to dobrý. 

Tak ať je to tak i dál. Co vlastně vaše modelingová kariéra?

Ta už dlouho nepokračuje. Občas něco nafotím pro módní návrhářku Kateřinu Geislerovou, jinak fotím spíš už jen za sebe, jako herečka. A jsem ráda. Pro mě tohle prostředí moc není. Modeling je opravdu trochu povrchní, není to jen klišé. Navíc je to náročná práce, ty holky fakt dřou. Fotit dvanáct hodin v kuse desítky modelů je vyčerpávající. A pořád vás někdo skenuje, měří, neustále se s někým porovnáváte. Posedlost tím, jak vypadáte, je svazující a může vzbuzovat úzkost. Samozřejmě to tak není u všech, znám i modelky, které jsou přístupem pankáči, a baví mě je sledovat. Ale vidím okolo sebe, že se ženy pořád hodně bojí stárnout. A když ještě ke všemu děláte modeling, kde ve vás vypěstují posedlost vzhledem, musí to být ještě těžší. Sama si pamatuju, jak dlouho jsem se srovnávala se svým tělem, a to mi bylo patnáct! 

Místo abyste si řekla „to jsem asi fakt krásná, když mě vybrali jako modelku“.

Přesně. Měla jsem pocit, že jsem úplný buřt, že jsem strašně tlustá, vlasy mám vypelichané… Ale taky je fakt, že tehdy jsem si vlasy umyla šamponem a to bylo tak všechno. Někdo to miluje, pečovat o sebe, já na to moc nejsem. I když čím jsem starší, tím víc mě to baví. 

Co konkrétně?

Zrovna jsem se s přítelem bavila o tom, jaké máme kdo vášně, a on tvrdil, že moje vášeň je určitě mazat se krémy. To jsem se zasmála. Je fakt, že zrovna skin routine mám ráda, ale rozhodně jsou věci, které mě baví víc. Třeba aktivity spojené s vodou, od sprchování po plavání, a hodně ráda chodím do kina a do divadla. 

A užijete si to? Netrpíte profesionální deformací? 

Ani ne, ráda se nechám strhnout. Když vidím úžasný výkon, jsem nadšená. Analyzování mi naskočí ve chvíli, kdy se něco nepovede – přemýšlím, co bylo špatně. Ale i když deformaci necítím, je fakt, že to nemám jako moje sestra, která se u filmu snadno rozpláče. To já ne.

Všímáte si i nedotažeností, které laický divák nepostřehne?

Když jsou výrazné, samozřejmě je vidím. Ale nechci je apriori hledat. Čím jsem starší a čím víc mám zkušeností, tím víc si uvědomuju, jak těžké je něco vytvořit. Rozčiluje mě, když se po premiéře vyjde ze sálu a lidé hned vypočítávají, co všechno se nepovedlo. 

Navíc si to člověk víc užije, když vidí hlavně to hezké.

To je pravda. A nejen v umění. 

Dobře: co vidíte hezkého na zimním období?

Ráda se zavřu doma do teplíčka a hrozně ráda chodím v zimě do kina, sama. Zajdu si třeba do Edisonu a pak si tam dám horkou čokoládu a nechám v sobě zážitek z filmu doznít. A taky ráda jezdím na hory.

Lyžujete?

Lyžuju, ale obě kolena mám vyhazovací a minulý rok mi jedno operovali. Jako dítě jsem na lyžích spadla, dlouho jsem měla jedno koleno špatné a pak mi prasklo i to druhé. Takže lyžuju jen opatrně a jsem z toho nervózní. Ale ráda chodím do hor. Máme chatu v Krušných horách, ovšem horalka nejsem. Raději mám město a letní koupání.

A další vášně? 

Ráda se hýbu. Každý den tancuju, i když jen doma, sama pro sebe. Ale jakmile je večírek, musí se tančit. Další moje vášeň je sladké a pak ještě vůně: vonné tyčinky, parfémy, svíčky. A vlastně i ty krémy, na nohy, na ruce, na obličej. A samozřejmě jídlo a pití. 

Vaříte?

Příšerně. Dobře umím jen čtyři jídla, ale ráda jím. Přítel vaří výborně, po italsku. Což mi připomíná, že i partnerství je pro mě vášeň. A společenské hry, ale ty banální, ne taktické, dlouhé. Baví mě Dixit, Člověče, nezlob se a měla jsem období, kdy jsem s sebou všude nosila karetní hru Dobble a pořád s ní všechny otravovala. 

Takže obecně hrajete ráda, nejen ve filmu a v divadle.

I v životě. Tedy – nehraju, ale hraju si. Snažím se na nikoho nic nehrát. I když občas hraju i sama na sebe.