Šperkařka Jitka Sophie Mlynarčík: Jste důležitější než nový kotel

Je lepší, když si žena přijde vybrat šperk sama, nebo s partnerem?

Já miluju, když přijde muž a vybere pro svoji ženu něco sám. Říká jí tím, že si jí váží, šperk se totiž vždycky dával jako ocenění. Za službu, za statečnost, za výkon… Králové a císaři si totiž cenili služeb člověka a dali mu to takto najevo. Dneska se ‚duch‘ šperku zmaterializoval, stal se komerční demonstrací majetku. Já to ale vnímám jinak, dáváme si hodnotu v hmotě, která má v sobě potenciál králů.

Jenže si to většinou neuvědomujeme.

Přesně. V poslední době se mi několikrát stalo, že mi muž řekl, jak rád by něco své ženě koupil, aby jí udělal radost. Jenže ona mu odpověděla, přece můžeme utratit peníze lépe, třeba za nový kotel. Co je ale potřebnější než žena? Muž je nastavený úplně jinak a po takové odpovědi znejistí.

Nemusíme ale přece čekat, až šperk dostaneme, můžeme si ho pořídit samy.

Jistě. Je to známka, že umíte sama sebe ocenit.

Kdy jste si vy poprvé koupila šperk?

Já jsem si vždycky šperky vyráběla, nekupovala jsem je, řídím se totiž otázkou, kterou mi kdysi položil můj kouč. Zeptal se mě tenkrát, jestli jsem si jistá, že nosím šperky své hodnoty. Proto si je navrhuju sama, a jsem spokojená.

Dostáváte šperky jako dárek?

Chtěla jsem po svém manželovi šperk s briliantem. Když jsem mu řekla, že bych si ho za tři děti zasloužila, odpověděl: „Prosím tě, vždyť jich máš plný obchod.“ To je ten moment, kdy se můžu urazit a odejít, nebo se tomu zasmát a říct, ty jsi opravdu vtipný, a koupit si ho sama.

Zmínila jste hodnotu a podceňování. Vypadá to, jako bychom s tím měly – my, české ženy – velký problém.

Ano, je to výchovou naší i našich maminek. Měly jsme výborné základy z první republiky, ale ty byly přestřižené, jakákoli individualita byla popřená, mohla být totiž nebezpečná. Naše matky nám nepředávaly ženskost, byly vychovávané, že jsou až na posledním místě. O hodnotách jako sebeúcta nebo sebeláska se dozvídáme až teď. Ženy si nemohly dovolit si koupit, co chtěly, ztratila se například tradice darovat šperk za narození dítěte. Tím muž vyjádřil, že je to obdivuhodný výkon, který by on nedokázal. Když se tradice přeruší, těžko se k ní vrací, často nevíme, jak s ní naložit. Já se snažím podobné chyby napravovat, dala jsem svým dcerám, tříleté a pětileté, řetízek s perličkou. Učím je, že má své místo, a když mají chuť si ho vzít, řeknou mi to. Zraje v nich ženskost, je to krásné.

Jak to můžeme změnit?

Jedině samy. Musíme prostě chtít, není v tom žádná magie. Jen to, že si uvědomíte, za co stojíte a co dokážete. A šperkem to dáte najevo, nejen okolí, ale hlavně sobě.

A když už se odhodlám a jdu do klenotnictví, mám si koupit to, co mě osloví na první pohled, nebo dlouho vybírat?

Myslím, že je dobré poslouchat své emoce. Ale dneska není doba rychlých rozhodnutí a emoční nakupování se příliš nenosí, lidé přicházejí i několikrát, než vyberou. Také je dobré nechat si poradit od odborníka, vidí vás jinýma očima.

Asi bych nevěděla, co si můžu dovolit, a teď nemyslím prvoplánově peníze.

Můžete si dovolit úplně všechno! Často slyším, kam to budu nosit a tak dále. Ale vždyť my tvoříme realitu, tenhle svět!

A můžu si namíchat různé styly a nosit je spolu? Třeba stříbrné náušnice, zlatý řetízek, náramek z polodrahokamů?

Můžete mít všechno, ale něco to o vás říká. Ze začátku je nejdůležitější dobře se podívat a odpovědět si na otázku, zda jsou to šperky vaší hodnoty. A pak je důležité, jak se nim budete chovat, jak budou čisté a tak dále.

Jak bychom se o ně vlastně měli starat?

Sundávat je, když přijdeme domů. Mít třeba u vchodových dveří misku a do ní odložit prstýnky, řetízky, náušnice a pak je dát do šperkovnice. Prodloužíte tak jejich životnost o padesát procent a vaše tělo si odpočine. Jsou to malé věci, ale pro krevní oběh překážky, které musí překonávat. Taky asi nechodíte v lodičkách do lesa, tak proč s prstýnky okopávat záhon? Alespoň jednou za rok také zajděte do prodejny, kde jste si šperky koupila, a nechte si je zkontrolovat a ošetřit. Doma si je můžete sama čistit speciální dečkou, je to jen pár vteřin, ale berte je jako určitý druh rituálu. I ty nám totiž dávají hodnotu.