Co překvapilo snowboardistku Evu Adamczykovou (33) na rodičovství? Jaké koníčky má společné s manželem? Které země světa ji láká projet na koni a co by řekla svému čtrnáctiletému já, kdyby mohla?
Čemu jste se naposledy nahlas smála a kdy to bylo?
Určitě díky manželovi, který pořád dělá nějaké fórky, nebo díky synovi Kryštofovi, protože je to veselá kopa, a když se začne chechtat, okamžitě se chechtáme s ním. A pak se vždycky zasměju, když si pustím Přátele.
Kterou knihu nebo knihy jste v životě četla několikrát?
Přiznám se, že nejsem moc velký čtenář. Můj muž si ze mě vždycky dělá legraci, že jednu knížku čtu tři roky, což je pravda. Ale nedávno jsem začala znovu číst Harryho Pottera a moc mě to baví. Vracím se s ním do dětských let, dokonce jsem se stala tak trochu harry-potterovským nerdem, protože si k tomu pouštím podcast Neplecha ukončena, kde se dopodrobna rozebírají jednotlivé kapitoly.
Co byste řekla sama sobě ve čtrnácti letech, kdybyste mohla?
Že je to dobrý. Že ty hezký i ty špatný chvíle jsou součást života. Anebo bych si neříkala nic, protože bych se stejně ve čtrnácti neposlouchala, protože proč by měla puberťačka poslouchat nějakou třicetiletou stařenu?!
Jaký je váš oblíbený zlozvyk?
To je zajímavá otázka – člověk by řekl, že zlozvyk je něco špatného, ale vlastně ano, asi se na něj dá pohlížet i pozitivně. Tak třeba… v autě potřebuju mít nastavenou teplotu přesně na 21 a půl stupně. Ten půlstupeň je tam důležitý. (směje se) A když nastavuju hlasitost rádia, tak je to vždycky 20 nebo 25 nebo 30 nebo 35. Například na 33 bych to nikdy nedala.
Jaká písnička vás spolehlivě vrátí do konkrétního závodu nebo sezony?
V době, kdy jsem byla na gymplu a začínali jsme v malé partičce, z níž už dnes nikdo netrénuje a nezávodí, jezdit evropské poháry, jsme v autě vždycky poslouchali Wyclefa Jeana nebo písničku Jazzýček od Xaviera Baumaxy. No a tu sezonu, kdy jsem se vrátila po zlomených kotnících, jsem zase poslouchala pořád dokola písničku Bod dal love od zpěváka 7krát3 a rapové skupiny PSH a pak jeho Tygrovanej sprej, což nahrál s Jiřím Kornem. Kluci z týmu mě za to už úplně nesnášeli, ale mě to hodně bavilo.
Máte nějakou rutinu nebo maličkost, která vám dělá dobře, ale nikdy jste o ní nikde nemluvila?
Já nejsem moc uklízecí typ, ale když si řeknu – teď si vyklidím a vytřídím skříň nebo teď si dám do pořádku kolo na zimu, tak to dělám hodně pořádně a krásně si u toho vyčistím hlavu. Dokud to neudělám, nemám klid.
Máte nějaké koníčky společné s manželem?
Doslova jsme spolu byli párkrát na koníčkách, ale už na to bohužel není čas. Spíš si občas zajdeme společně do posilovny nebo si zaběhat, nějakou atletiku a tak. Taky nás spolu baví chodit do kina, oba máme rádi filmy. Jinak ale spíš myslím, že je dobře, že máme ty své koníčky oddělené – on šachy a já svého koníka.
Je nějaký moment z vaší sportovní kariéry, který byste chtěla prožít znovu?
Určitě nějaké freeridy, ježdění v prašanu třeba v Kanadě. Toho není nikdy dost. Co se týče závodění, tak poslední olympiádu v Livignu. Celé ty dva týdny byly úžasné a myslím, že jsem si to dokázala hezky prožít a užít.
Vím o sobě, že jsem netrpělivá, ale překvapilo mě, jak moc.
Na co se v souvislosti se svým synem nejvíc těšíte?
On je už teď skvělý parťák, který je rád venku, ale těším se, až začne víc mluvit, na jeho hlášky. A na to, až spolu budeme v zimě v Krkonoších. Nevím, třeba nebude mít zimní sporty rád, ale chtěla bych si to s ním aspoň trošku prožít tak, jak jsem to měla já.
Co je podle vás největší tabu spojené s výchovou?
Dřív jsem si myslela, že když se vrátím brzo do práce, tedy začnu zase jezdit, tak budu trochu sobec a budu to dítě trápit. Ale Kryštof – i když je jasné, že si to nebude pamatovat – si to fakt užívá, má rád lidi v týmu, prostě nijak netrpí. To mi otevřelo oči, že můžeme být spokojení oba.
Jste letošní tváří kampaně Dožít doma, která podporuje domácí hospicovou péči o lidi v závěrečné fázi života. Sama máte za sebou odcházení obou rodičů. Ovlivnilo to nějak váš náhled na smrt?
Všichni víme, že náš čas je nějak omezený, ale dokud vám neodejdou rodiče, tak nad tím nepřemýšlíte. Minimálně mi to ukázalo, že přemýšlet si občas sám pro sebe o smrti a nebát se jí je důležité. Nemyslím si, že bych byla se smrtí úplně srovnaná – na to mám život moc ráda –, ale vím, že tam někde je a že je potřeba o ní mluvit a přemýšlet. A rozhodně neplatí, že by se o ní nemělo mluvit před dětmi. Nejvíc je mi líto, že rodiče nepoznali Kryštofa. Chtěla bych mu je co nejvíc přiblížit, ukázat mu, jací byli a jak moc mě ovlivnili. A chtěla bych, aby věděl, že když někdo odejde, je v pořádku být smutný. A že se s tím nemusíte vyrovnat rychle. Každý má svoje tempo a prožívá to jinak. I když tu rodiče už nejsou, nějakým způsobem tu zůstávají, dokud tu jste vy sami. Jsou vaší součástí.
Jéje, toho by bylo! Hrát pořádně tenis. Zlepšovat se na koních.
Je něco, o čem už dlouho sníte, a ještě jste to neudělala?
Dost často přemýšlím o nějakém vandru s batohem na zádech o samotě. A pak jsem si vždycky přála podniknout vícedenní cestu na koních, třeba Kyrgyzstán nebo Irsko. Úplně se vidím, jak cválám po pláži v Irsku a po těch jejich zelených loukách. No a pak výlet do Bhútánu. Ten by byl ve skupince a asi bych mu obětovala i ten puťák o samotě.
Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.
Článek vyšel pod původním titulkem „Můj sen? Vandr o samotě“ v časopise Marianne 10/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Marta Dřímal Ondráčková o své omlazující metodě: I u žen v sedmdesáti letech uvidíte rozdíl