Přejít k hlavnímu obsahu
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Rozhovory

„Tělo je displej duše,“ říká farářka Martina Viktorie Kopecká

Info ikona
Martina Viktorie Kopecká

Známe ji jako „farářku se rtěnkou“ a fandíme jí ve StarDance. Martina Viktorie Kopecká (35) ale letos vydala i knihu. Jmenuje se Deník farářky a popsala v ní jeden svůj rok. Co dělá farářka, když je zavřený kostel? A co pro ni znamená tělesná krása?

Promotion
Lucie Zídková | 18. 11. 2021

Vaše kniha začíná i končí adventem. Na co se v tomto období nejvíc těšíte?

Na jeho začátku na mikulášskou s dětmi. To je totiž farářská výzva. S dospěláky si člověk vždycky ví rady, ať je to totální štěstí, nebo smutek, ale děti a jejich otázky jsou pro mě pole neprobádané. Vždycky mi to rozšíří obzory a děti mi ten advent krásně odemknou. A pak se těším na půlnoční. Na chvíli, kdy se v nezvyklou hodinu sejdou lidé v kostele a čekají na narození spasitele. Ale nenarodí se jen on. Mezi lidmi se narodí specifická atmosféra, kdy jsou dárky rozdané, příbuzní se sešli a nastává čas na duchovní život. Těžko se to popisuje, ale ta chvíle je pro mě velkou odměnou.

Nevadí vám, že na půlnoční chodí často i nevěřící?

Ne, já to úplně chápu. I v Betlémě se na narozené dítě přišli podívat jak králové, tak nuzní pasáčci. To pozvání k jesličkám platí pro všechny.

Deník farářky vznikl za pandemie. Co vám ta doba dala a vzala?

Na začátku jsem měla velké obavy, že nebudu užitečná. Že když ke mně lidé nebudou moct přijít na faru, nezbude mi než čekat, až to přejde. Realita mě ale brzy vyvedla z tohoto egoistického omylu. Lidé mi začali volat, psát, potřebovali si povídat aspoň po telefonu. A telefon si neodpočinul až do konce. Kromě toho jsem se zapojila do různých projektů, pracovala jsem na lince pro oběti domácího násilí, krizovou linku založila i naše husitská diakonie. Nenudila jsem se. A k tomu se přidaly úkoly, které jsem vždycky odkládala. Najednou jsem neměla žádnou výmluvu. Dovedlo mě to k bilancování, inventuře. A co mi to dalo? Zjištění, kam až ta moje farářská úloha může dosáhnout. Spolupracovala jsem s takovou multioborovou skupinou, která se věnovala odolnosti, a byla jsem jmenována velvyslankyní dobré vůle. Vedlo mě to k uvědomění, že duchovní hodnoty jsou ve všem.

Působila jste i na lince pro oběti domácího násilí. Je obecně známo, že pandemie tyto problémy zhoršila. Odpovídá tomu vaše zkušenosti?

Myslím, že se spíš prohloubily. Tenze se projevila i v rodinách, kde dřív nebyla nebo byla skrytá. Ve chvíli, kdy začnou docházet peníze, kdy chybí prostor pro samotu nebo přijde nemoc a chybí veškerá energie, tak i lidé, kteří byli do té doby klidní, můžou mít tendenci chovat se agresivně. Byla to dlouhodobá frustrace a je dobře, že se o tom nemlčí. Ono je těžké říct: mlátí mě manžel. A ještě těžší, když jde o agresi ze strany manželek nebo mladých vůči starým rodičům. Senioři byli a jsou vydáni napospas svým pečujícím a jsou velmi křehká, násilím ohrožená skupina. Na druhou stranu se ke mně ale dostalo i hodně dobrých zpráv o tom, že manželství, která byla na rozpadnutí, krize stmelila.

Jste farářka vedete zpovědní rozhovory, ale působíte i jako psychoterapeutka. To jsou, zdá se mi, dost podobné disciplíny. Daří se vám je rozlišovat?

Mně ano, ale lidé s tím někdy bojují, vědí, že jsem farářka, a mají pocit, že se mi musejí omluvit za to, že nejsou věřící. Vždycky je uklidňuju, že je to úplně v pořádku. Takže ty rozhovory podobné jsou, ale musím používat jiné metody. V pastoračním rozhovoru například můžu říct, že všechno má svůj čas a že se za to budeme modlit, protože oba věříme v sílu modlitby. To kdybych řekla při psychoterapii, tak mi lidi bouchnou dveřmi a už je nikdy neuvidím. Hledají řešení. Ale když jsem farář, můžu si sáhnout do hlavy pro nějakou psychoterapeutickou metodu, abych se k tomu člověku mohla dostat blíž. Aby mohl sestoupit do hloubky. Pomáhá, že se umím psychoterapeuticky ptát. Ale že by se mi to pletlo, tak to určitě ne. Pomáhá i to, že při psychoterapii a při zpovědi jsem v jiném prostředí, jinak oblečená. Je to jiná role.

Zaujalo mě, že sama jste poprvé ke zpovědi šla právě až během psaní té knihy. Proč?

Ono je to těžké. Když víte, že děláte něco, co byste dělat neměla, a jste rozhodnutá s tím skončit, tak není lehké se s tím svěřit někomu, koho často potkáváte, kdo je váš kolega. Takže jsem nakonec šla ke katolickému knězi, spolužákovi ze školy. Bylo pro mě důležité si to prožít - i tu malou dušičku, když člověk ke zpovědi jde, i hluboký pocit svátosti, když jde z ní.

Bude mít Deník farářky pokračování?

Uvažuju o něčem, co by se dalo pracovně nazvat "nočník" (směje se). Takové noční úvahy. V Deníku jsem si občas dělala z lecčeho legraci, chtěla bych teď jít víc do hloubky. Asi to ale bude spíš formou rozhovoru. Víc zatím prozradit nechci.

Jaké byly reakce kolegyň a kolegů farářek a farářů na vaši účast ve StarDance?

Dobré. Neměla jsem pocit, že by mě někdo nepodporoval. Ale někteří lidé vyslovili nad mojí účastí rozpaky, zvlášť po druhém kole, kde jsem měla nejkratší sukni ze všech. Já za sebe musím říct, že si velmi bedlivě hlídám, aby se nepřekročila moje hranice vkusnosti, ať už v pohybu, nebo v tom, jak o tanci mluvím. A nemám pocit, že by byla ohrožena moje duchovní úroveň tím, že tančím.

Musela jste nějak upravovat choreografii, aby nebyla vyloženě smyslná?

Zatím ne. Ale musím říct, že třeba rumba je tak sensuální tanec, že je to těžké vymyslet tak, aby to byla spíš akrobacie než nějaká smyslnost, kterou bych veřejně ani nedokázala dát najevo. 

Dokážete si přímé přenosy užít, nebo je tréma příliš silná?

Tréninky si užívám rozhodně víc, to je pravda. Ta pozornost diváků v sále i u obrazovek člověka dost paralyzuje. Ale nechci si to vyčítat, myslím, že je to přirozené. Spíš bych se o sebe začala obávat, kdyby mi to bylo jedno.

Jste známá jako "ta farářka s červenou rtěnkou". Co pro vás znamená tělesná krása?

Míň a míň. Od té doby, co jsem začala trénovat do StarDance, jsem měla rtěnku a řasenku na sobě opravdu málo, protože by se mi okamžitě rozmazaly. O tělesnou krásu se musí hýčkat zevnitř. Na výrazu tváře, jiskře v očích se ukazuje náš vnitřní, duchovní svět. Krása, to je upřímnost, čistota, radost, potěšení. Duchovno jde s fyzičnem dohromady velmi dobře, jsou to spojené nádoby. Když se nebudu starat o tělo, nebude dobře fungovat ani duchovní stránka. Mívám období, kdy se líčím víc, asi to souvisí prostě se ženským potěšením z toho, že o sebe pečuju. Ale na prvním místě v sebepéči je pro mě jídlo a odpočinek. Tělo je displej, který ukazuje, co se odehrává v duši. Všechno rudou rtěnkou nezakamuflujete.

Jakou knihu byste ráda našla pod stromečkem?

Něco od Harukiho Murakamiho, co jsem ještě nečetla, protože ho mám moc ráda, a z českých cokoli od Petra Stančíka, nejlépe nový příběh Jezevce Chrujdy.

V mailech se loučíte slovy "s přáním požehnaného dne." Jaký den je pro vás požehnaný?

Každý, který dokážeme skutečně prožít. Je jedno, jestli výletem, odpočinkem nebo usilovnou prací. Každý den přináší nějaký úkol. Starost zítřka je něco, co máme mít do jisté míry na paměti, ale je třeba žít víc teď. Pandemie nás tomu učí, protože nevíme, co bude zítra. Nejistota se dá docela dobře ukočírovat tím, že si povedeme deník. Člověk pak zpětně vidí, jak silný byl a jak obstál. Šílené je, že se to všechno možná bude opakovat. Ale myslím, že tím zároveň dostáváme šanci, jak se sebou jinak pracovat, jak se víc poznat, prohloubit nějaký vztah v rodině nebo vztah se sebou, s Bohem. Každá krize je příležitost.

Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion