VERONIKA KHEK KUBAŘOVÁ: Ženství je teď moje téma

Rozhovor vyšel v Marianne 07/19

Po někalikahodinovém focení by asi neškodilo se trochu odreagovat. Lidem často pomáhá sport, v poslední době třeba běh. Možná i proto byl film Ženy v běhu tak úspěšný, nemyslíte?

Zrovna běhání je pro mě celoživotní soupeř. Vždycky jsem byla dobrá na sprinty, ale vytrvalostní běh mě něčím rozčiluje. Když jsme točili Ženy v běhu, musela jsem chodit běhat, abych na natáčení nezkolabovala. Někdy se mi běželo krásně, jindy mě po padesáti metrech píchal bok. Zjistila jsem, že mi dělá dobře indiánský běh, střídání běhu s chůzí. Můžu běžet rychle, je v tom dynamičnost, a pak mám čas vydýchat se a podívat se kolem sebe.

Není tahle role vlastně trochu paradox, když je běh váš celoživotní nepřítel?

Já jsem si právě říkala, že je to film o mně, protože ty holky na začátku taky neběhají. Ale zaberou a něco dokážou. Líbil se mi ten princip – že se kousnou. Navíc mi šlo o příběh, běhání jsem vnímala spíš okrajově. Pro mě jsou Ženy v běhu hlavně o životním běhu.

Když jsme u životního běhu, jak se vám osvědčuje „život dvou umělců“? Váš muž je uznávaný režisér.

Je to geniální! Doporučuju! Žijeme v podobných světech, obrazech, emocích, takže se dokážeme pochopit a navzájem se neděsíme. Nevysmíváme se sobě, naopak si své citlivosti vážíme.

Léta jste spolupracovali hned v několika českých divadlech. Je to ve vztahu výhoda?

Pavel byl první režisér, se kterým jsem pracovala, když jsem po škole přišla do Mladé Boleslavi. Měla jsem malou roli prostitutky. Následovaly další inscenace včetně jedné zásadní, Faust a Markétka. Ta byla hluboká a osudová, protože si mě díky ní vybrali do Městských divadel pražských. Pak jsme spolu dělali v ABC Markétu Lazarovou, další Markétka do naší společné sbírky. A tam se to zlomilo. Najednou jsem měla – úplně iracionálně, nepochopitelně – pocit, že přede mnou stojí můj muž. Bez flirtování a opíjení na baru. A už jsme spolu pět let.

Stojí vztah na pevnějších základech, když se ti dva znají delší dobu?

To si nejsem jistá. Je to komplikovanější, protože se vám změní úhel pohledu na toho druhého. Ale jo, asi víc víte, do čeho jdete. Já jsem se ho bála.

Bála?!

Že je to šílenec! V divadle je nekontaktní, chodí, drbe si hlavu, a jak je do práce zabraný, skoro se na vás nepodívá, jako nějaký autista. Mám ráda oční kontakt, a jeho najít očima není jen tak. Ale jednoho dne jsme vyšli z divadla, on se na mě podíval a já pochopila, že to je všechno jinak. Pavel nevydrží chvíli v klidu, buď pracuje, nebo sportuje, nebo něco vymýšlí, ale jeho elán do života je pro mě strašně inspirující.

Taky jste takhle aktivní?

Ne.

To bylo rychlé!

Odpověď byla rychlejší, než bych si přála, ale bohužel je to pravda. Ale asi se vzájemně učíme. Já jeho učím odpočívat. Nedávno jsem přišla po představení a on ležel u televize, což jsem za těch pět let zažila jednou, když byl nemocný. Lekla jsem se, že mu něco je, a on – já jsem jenom hrozně unavenej. A on mě zase učí nesedět na zadku, nebýt líná, sportovat, rozhýbávat život, užívat si ho. Nebát se a jít do všeho naplno.

Váš muž je o devět let starší – obvykle bývá v páru hybatelem spíš ten mladší.

Asi jo, ale já se vždycky cítila starší.

Neříkejte, že vám chybí odvaha – vždyť jste v patnácti odešla do Prahy na konzervatoř. To chtělo spoustu kuráže, ne?

Taky jsem byla možná dost hloupá, protože mi vůbec nedocházelo, co to bude znamenat. Nikdo nevěřil, že se dostanu, protože proč by se holka z Rakovníka měla dostat na herectví? Takže to všechny překvapilo, i mě. Pustit do Prahy takovou křehuli, to muselo být něco – taky jsem první měsíc nebo dva pořád brečela. Stýskalo se mi po domově, po mém pokojíčku, po vůních. Jsem na nich závislá – třeba vůně peřiny pro mě znamená domov. Taky na jídle, na místech, která znám. Stýskalo se mi i po našich, po ségře, po kamarádech. Praha mě rozčilovala svým tempem, nerozuměla jsem jí. Chodila jsem, na všechno jsem se dívala a byla z toho vyčerpaná. Až později mi došlo, že je dobré umět to vypnout.

Kdy se to zlomilo?

Až po dvou nebo třech letech. Přišly první lásky, a najednou ta touha byla i jinde než doma. Byla jsem trochu opožděná, v patnácti jsem byla ještě dítě. Ale jakmile přijde láska, člověk se přirozeně odpoutá od rodičů. Stulí se do náruče už někomu jinému a to je zdravé.

Kde se ve vás vzala chuť hrát?

Vlastně moc nevím. I když – mamka a maminčina strana byli loutkoherci. Zpívali mi písničky z pohádek, chodila jsem do divadýlka, ale nikdo nehrál „živák“. Na dramaťák jsem chodila od druhé třídy a všechno mě to bavilo.

To zní hodně extrovertně – i když člověk se za roli zároveň schová, že?

Když už jste na jevišti nebo před kamerou, tak ano. Ale během zkoušky se neschováte. Když máte blbej den, tak nejste ani ve své kůži, ani v roli. Hledáte „svoji kůži“ a nikde ji nenacházíte. V takových dnech mě rozčiluje hrát – potřebuju být sama u sebe, a do toho mám hrát někoho jiného! Ale jindy se to spojí, a když mám splín, brečím za svou postavu. Navzájem si pomůžeme.

Když dostanete nabídku, je pro vás nejdůležitější právě psychologie postavy?

Ne vždycky. Když dlouho netočím, točila bych téměř cokoli. Nemám moc vysoké nároky, ani jako divák. Mám dny, kdy si pustím i hlouposti, a pak slýchám – ty se na to koukáš?! Přesně kvůli tobě jdou televize do háje!

Díváte se na seriály?

Na ty se dívám kvůli kamarádům, často tam hrají spolužáci. Spíš myslím reality show. Duši nenakrmí, ale vypnete hlavu a načerpáte věci, které by člověk jinak nepotkal.

Vypnout hlavu je v době internetu dost těžké, že?

Čím dál víc si uvědomuju, jak v tom jedu, furt. Už jsem si aspoň pořídila budík, takže už nemám mobil u hlavy i v noci. Ale i tak. Člověk se probudí a do ještě rozespalého mozku pustí informace ze zpravodajského serveru, podívá se na Instagram, do mailu. Hned po ránu víte, co dělá většina lidí, aniž byste zjistila, jak se máte vy sama. Jsme zahlcení informacemi a nemáme prostor na sebe.

Proč máte vy osobně pocit, že vám to škodí?

Odstřeďuje mě od toho, co se opravdu děje. Přijde mi to až úchylné. Pouštím si Insta stories a uvědomuju si, že se už čtvrt hodiny dívám, co dělá kamarád, a nezavolala jsem rodičům. Nebo vedle mě sedí manžel a čeká, až odložím telefon. Člověk je vlastně někde jinde, je to divná schizofrenie. Takže jsme zavedli, že necháváme telefon v předsíni, ale samozřejmě to není stoprocentní. Navíc když jdu kolem, ťuknu do něj, jestli mi někdo nenapsal. Vůbec ale nevím, proč to dělám!

To už je spíš tik, ne?

Je. Je to zlozvyk, ale já se bojím, že i závislost. V létě, až pojedeme za ségrou do Kanady, to vypnu. Je divné být pořád na příjmu. I to je náročné.

Zúzkostňuje to, že?

Ve výsledku asi jo. Ale když mám nějakou úzkost, tak k tomu utíkám. Jenže i když hlavu přehodíte na jinou výhybku, to, co vás znervózňuje, tam pořád zůstává.

Tak to je se všemi závislostmi, ne?

Nepochybně. Když to člověka už rozčiluje, měl by s tím asi něco udělat. Telefon mi ukrajuje víc, než bych chtěla, vnímám to jako problém. Je v tom nějaký strach. Jde to hlouběji, než by bylo zdrávo. Byl rok, kdy jsem odhodila chytrý telefon a koupila si tlačítkový. Do té doby jsem se pořád dívala na Facebook, říkala jsem si, jestli s tím vůbec dokážu přestat, a dokázala. To mě uklidnilo. Jenže pak jsme šli kolem obchodu s mobily s manželem a on povídá – tenhle je krásnej, nechceš ho? Už sis to dokázala, baví tě fotit… Takže už jsem na to zase najela. Ale fakt je to věc kázně. Kdyby internet vypnuli, musíme žít dál.

Jaké máte letní plány, až se vrátíte z Kanady?

Čekají mě Shakespearovské slavnosti v Praze, Hamlet. Pak ty bratislavské, Othello. Do Bratislavy jezdím jako na chalupu, jsem v zahraničí, a přitom doma. A pak se budu připravovat na projekt, o kterém ještě nemůžu mluvit.

Už jste v Kanadě někdy byla?

Ne, a moc se se těším. Hlavně ale na ségru, neviděly jsme se od listopadu. Byly to první Vánoce bez ní, snažili jsme se to neprožívat, ale chyběla nám.

Evidentně máte v rodině silné vztahy.

To jo, i když rodinné vztahy jsou vždycky komplikované. Jako malá jsem měla pocit, že je všechno zalité sluncem, dokonalé. Dnes už vidím, že ne, ale nad tím vším by mohla být – láska. Ty věci, které se úplně neprotínají, nejsou tak důležité jako láska.

Když má člověk děti, leccos rodičům zpětně odpouští, i když to asi zní pateticky.

Proč bychom měli mít pocit, že to je patetické? Odpouštět je super. Stejně jako „duše“ nebo „láska“. Nevím, proč myslíme, že to je moc.

Patos ale není nic negativního! Leda ten falešný.

Patos znamená něco velkého, a všechny tyhle věci jsou zkrátka velké.

Říkala jste, že jste „křehule“, zároveň jste v jednom starším rozhovoru prohlásila, že jste „ze 60 procent chlap“. Chápu tu nadsázku, ale stejně – jak to jde dohromady?

Tak jsem to vnímala dřív. Ale možná to tak nebylo nikdy, jen jsem se snažila najít svoji sílu skrz tu chlapskou. Pořád mám v sobě i mužské atributy, ale dnes už se cítím řekněme 83procentní ženou. (smích)

Znamená to, že je vám v ženskosti čím dál líp?

Určitě. Jsem šťastná, že jsem žena, a mám kolem sebe úžasné ženy a holky. Moc se mi líbil rozhovor s Hankou Vagnerovou v březnové Marianne. Narazily jste na téma herečky-konkurentky, ona říkala, že všem přeje úspěch a štěstí, a já z toho byla úplně dojatá. To je tak krásné, že k tomuhle došla a šíří to! Četla jsem ten rozhovor v autobuse na hory a hned jsem Hance psala. Právě ona je jedna z těch nádherných a inspirujících žen. Obdivuju ženství a vnímám všechno, co můžeme do života přinést.

Vypadá, že si to užíváte.

Čím dál víc. Ženství je teď zrovna asi moje téma. Přichází to ke mně, vídám to, hledám a nacházím. Pozoruju to. Nechávám to sebou projít. Dřív pro mě ženství znamenalo nálepku, agresivní tábor.

Agresivní?

„Musíme být silné ženy!“ Teď se to mění, vnímám, že mezi mužským a ženským dochází k určitému vyrovnávání. Jde o to, dát si vzájemně prostor a respekt.

Ale chce to otevřenost a odhodit předsudky.

Určitě, ale i ty, které máme my vůči mužům. Někdy o nich jsme schopné říct věci, které nejsou fér, nejsou citlivé ani produktivní.

Vy jste tak pozitivní!

Snažím se. Ale mám spoustu negativních stránek i myšlenek a strachů. Ale tohle je pro mě jediná šance. Jedna moudrá kamarádka mi poradila – když ti není dobře, vždycky směřuj ke světlu. Třeba s sebou nos zapalovač, zapal si svíčku, podívej se na slunce nebo na žárovku.

Pomáhá to?

Několikrát jsem to v krizi aplikovala a pomáhá to. I se mi vysvětlilo, proč doma pořád zapaluju svíčky, ačkoli můj tatínek stavař je z toho běsný. Už viděl spoustu požárů. Jenže já bez svíček nemůžu žít.

Když jste hrála Markétku ve Faustovi, nechávala jste za sebou krvavé šlápoty. Jak se člověk dostane takhle daleko?

Hráli jsme bosi na baletizolu. To je lino, ale pogumované, takže baleťákům to na něm neklouže, ale když si kleknete a někdo vás odtáhne, spálíte se. Když jsem šla, zůstávaly za mnou krvavé stopy, což je mystické.

Takže jdete až na krev.

Jenom když hraju s tím mým Khekem.

Teď spolu ale nepracujete. Záměrně?

Hrajeme každý v jiném divadle a jsem za to ráda. Já ho strašně uznávám a někdy kolegům závidím, protože on výborně pracuje s herci. Někdy se mi po tom zasteskne, ale ještě na to není čas. Jsem žárlivá, beru si věci osobně a neuměla bych to oddělit. Začali jsme spolu chodit, když jsme dělali Markétu Lazarovou, a já na jeho připomínky reagovala občas až dětinsky. Měla jsem pocit, že na mě útočí víc než na ostatní, nedokázala jsem to ovládnout. Takže počkám, až to zpracuju a budu dospělejší.

Přitom jste říkala, že si připadáte starší.

Někdy se v reakcích předběhnu, ale snad už jsem taky o něco moudřejší a diplomatičtější. Ale zároveň nemám ráda, když se musím moc hlídat. Třeba jednou najdu tu správnou rovnováhu.

Autorka textu: Simona Martínková-Racková