Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

„Žena nesmí být neviditelná,“ říká Jana Švandová

Info ikona
JŠ

Když se Jana Švandová (76) na počátku 70. let vrátila z půlroční stáže ve Francii, snažila se i v tehdejším Československu žít jako Francouzka. Šaty si už sice na „francouzský způsob“ nepřešívá, ale zůstalo jí to nejdůležitější – joie de vivre neboli umění žít.

autorka: Barbora Šťastná

Jaké jsou vaše kořeny? Dočetla jsem se, že vaše maminka byla Němka…

Ano, žila ve Vrchlabí, v Sudetech. Možná mi v žilách koluje i trocha aristokratické a židovské krve, babička byla Židovka. Na místním židovském hřbitově jsem objevila naši nádhernou rodinnou hrobku. Kořeny mé rodiny se mi podařilo vystopovat do 17. století, a i když jsem nenarazila na žádný šlechtický titul, byla to rodina velmi bohatá. Můj děda a praděda sbírali grafiky, obrazy, sochy, keramiku, zajímali se o architekturu. Po válce a po znárodnění, když o všechno přišli, maminku zachránilo, že tyto věci rozprodávala.

Takže vaši předkové se věnovali podnikání?

Ve Vrchlabí měli továrnu a velký dům, dneska v něm sídlí dětský domov. V době velké hospodářské krize, po krachu na burze, ale dědeček o fabriku přišel. A brzy nato zemřel, protože ho to velmi zasáhlo. Maminka, která tehdy byla ještě malá, potom v té vile žila se svou matkou a sestrou. Pronajímaly pokoje studentkám, provozovaly tam cosi jako dívčí internát. V roce 1942 ale zemřela i babička, tedy maminčina maminka, a moje maminka se sestrou zůstaly samy. Neuměly česky, žily u poručníků, vzdálených příbuzných. A když nabyly plnoletosti, zjistily, že nemají skoro nic. Maminka milovala hudbu, a tak využila toho, co uměla – snažila se živit hrou na akordeon v dívčím orchestru.

Věnovala se maminka hudbě i později? Vedla k hudbě i vás?

I když s tatínkem měli málo peněz, trvala na tom, že chce mít doma klavír a ten akordeon. Já jsem v dětství taky chodila na klavír – tedy spíš za klavír, protože mě to nebavilo. Dnes mě mrzí, že na mě maminka v tomhle směru nebyla tvrdší, protože bych ráda uměla na piano lépe. Něco ještě dokážu zahrát, ale dělá mi to problémy. Mimochodem, ten akordeon, dnes už osmdesát let starý, má doma můj syn.

A hraje na něj?

Má ho ve skříni, občas ho vyndá a zkouší si zahrát. Ale je rozladěný, potřeboval by opravit. Je to taková starožitná raritka. Krásná vzpomínka na maminku.

Váš otec byl prý důstojník…

Když se rodiče seznámili, neměli ani korunu. Tatínek šel na vojnu, aby měl pravidelný plat a byt. A pak jsem se jim narodila já. Opravdu to neměli jednoduché. Často se stěhovali podle toho, k jaké posádce byl tatínek zrovna převelen. Za svoje dětství jsem zažila hodně stěhování, vždy pro mě bylo těžké opustit kamarády a najít si nové…

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V ÚNOROVÉ MARIANNE

Info ikona
MARIANNE