Přejít k hlavnímu obsahu
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Rozhovory

„Žijeme spolu na jedné planetě, proto by nám nemělo být jedno, co se děje za našimi hranicemi," říká válečná fotografka Jarmila Štuková

Info ikona
Jarmila Štuková

Mnohokrát se setkala s předsudky, že tato práce není pro ženy. Válečná dokumentaristka a fotografka Jarmila Štuková ale říká, že v některých situacích je naopak výhoda být ženou. Při čtení jejích odpovědí se vám bude tajit dech. Kolikrát se cítila být v ohrožení života a co ji pomáhá se vyrovnávat s hrůzami, které při práci často vídá?

Promotion
Promotion
Karolína Peřinová | 14. 10. 2021

Co vás vedlo k tomu zaměřovat se jako fotografka na země sužované válečnými konflikty, chudobou či sociálními problémy?

Baví mě cestovat do zemí, kde to jinak vypadá, voní, je jiné kulturní prostředí. Zajímají mě hlavně lidé, jejich příběhy. Žijeme spolu na jedné planetě, proto mám pocit, že by nám nemělo být jedno, co se děje i za našimi hranicemi. A tak fotím a přináším nejen o těžkostech svědectví. Postupem času jsem kromě reportáží také začala pracovat na nejrůznějších projektech pomoci a to mě opravdu naplňuje.

Které téma, kterému jste se věnovala, bylo pro vás nejtěžší?

Nedokážu za těch šestnáct let vybrat jen jedno. Bylo jich tolik a všechny stejně psychicky náročné. Ženy znetvořené kyselinou v Indii, dívky v irácké nemocnici, kterým šrapnely rozmasakrovaly oči, znásilněné jezídské holčičky, těžce popálené děti v Afghánistánu, pohřební průvody v Pásmu Gazy…

Jak se psychicky vyrovnáváte s hrůzami, které vídáte? Na vašem Instagramu u jednoho příspěvku píšete, že vám těžké chvíle pomáhají zvládat zvířata. Je to tak?

Nejvíce mi pomáhá, když na místě vymyslím nějaký smysluplný projekt pomoci, ať už se jedná o vybavení nemocnice v Sýrii zdestruované válkou nebo preventivní kampaň. A co se týče zvířat, ty mám moc ráda, ale pomáhají mi jiné hezkosti. Sport, můj muž, umění, přátelé.

Info ikona
Jarmila Štuková

Setkala jste se někdy s předsudky, že tato práce není pro ženy?

Mnohokrát. Ale je to nesmysl. U některých témat je naopak výhodou, že jsem žena. Například právě už ve zmíněném případě znásilněných jezídských holčiček. Mluvit o tak traumatizujícím zážitku pro ně bylo těžké a svolily k tomu jen proto, že jsem žena. I na frontových liniích nám mnohokrát pomohlo, že jsme ženy. Dostaly jsme se dokonce na místa, kam naše mužské kolegy generálové nepustili.

Dá se na těchto těžkých příbězích a situacích najít i něco hezkého?

Ano! Mnohokrát jsem se právě ve válkách dojala nad situacemi, kdy se někdo zachoval hrdinně nebo empaticky. Například na začátku války s Islámským státem v Iráku mnoho Iráčanů pomáhalo nezištně vyděšeným uprchlíkům. Pamatuju si třeba pána, který měl pekárnu a každý den ráno objížděl uprchlické tábory a lidem zdarma rozdával pečivo. Nebo na babičku na hoře Sindžár, která nám ukázala rozborku sborku kalašnikova, kterým chránila svá vnoučata před radikály. A takových příběhů jsem zažila hodně.

Byla jste někdy během své práce v nebezpečí? Měla jste někdy strach?

Mnohokrát. Například když po našem autě vypálili příslušníci Islámského státu raketu. Nebo když jsem přebíhala v sutinách domu z jednoho místa na druhé a věděla jsem, že kousek ode mě jsou snipeři a můžou mě zastřelit. Nebo v pásmu Gazy. Raketa spadla kousek od nás a dům se zřítil doslova jako domeček z karet. Nebo když jsme jeli autem po cestách, kde byly nastražené miny.

Míváte pocit bezmoci, když víte, že nemůžete všechny zachránit nebo jim nějak pomoci?

Pocit bezmoci mívám často. Je mi bolestně líto civilistů, kteří trpí válečným běsněním, stejně jako žen, které někdo krutě týrá. Ale i například mladých arménských vojáků v Náhorním Karabachu, kteří přišli o končetiny v nerovném boji s drony. A samozřejmě pokud jde o děti, ten pocit je ještě horší. Na násilí si nejde zvyknout. Nebo aspoň já to nedokážu. Proto se snažím na místě i pomáhat. Je mi jasné, že nespasím svět a opravdu netrpím mesiášským komplexem, ale vždy si říkám, že i malá pomoc se počítá. A dělá mi radost. Přijdu si užitečnější.

Věnujete se kromě fotografování i něčemu jinému? Na čem právě teď pracujete?

Kromě fotografování vymýšlím různé projekty. Baví mě spolu s dalšími propojovat umění s medicínou v nejrůznějších preventivních kampaních zaměřených především na popálené nejen v ČR (vagonari.cz či 70stupnu.cz). Také točíme s producentkou a mou milou kamarádkou Majou Hamplovou a se skvělým filmařským týmem už šest let dokument o Martině - statečné popálené ženě, která se i přes velké těžkosti nevzdala a spolu s dalšími popálenými slečnami založila burnfighters.com, kde radí, motivuje a pomáhá popáleným. S psychologem prof. Radkem Ptáčkem a partou divadelníků, spisovatelů, výtvarníků, arťáků, designerů a produkčních připravujeme pod hlavičkou naší neziskovky LonelyBase osvětový umělecký projekt zaměřený na rozvody. Máme také vlastní stránky natbase.cz, které se věnují vizuální žurnalistice. No a teď v říjnu se chystáme do Iráku mapovat volby a sebeupalování žen. Ale ještě předtím balím batoh a s popálenými dětmi a zdravotníky z Kliniky popáleninové medicíny v Praze vyrážíme na kemp do přírody.

Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion