Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

ZLATA ADAMOVSKÁ: Žádný den není nanečisto

Info ikona
Zlata Adamovská

Její tvář zná v téhle republice snad každý. I sametový hlas, kterým k nám jejím prostřednictvím promlouvá třeba Meryl Streep. Jaká je ale Zlata Adamovská (62) ve skutečnosti? Co ji těší, baví a proč se raději neohlíží zpět?

Jitka Lubojacká | 31. 01. 2022

Další rok skončil. Jak na něj vzpomínáte?

Máte pravdu, utíká to. Je to jako včera, co jsme takhle vzpomínali na rok předešlý, který nám mnoho pozitivního nepřinesl. A ten letošní to moc nenapravil. Skoro polovinu roku jsme prožili v lockdownu, divadla byla zavřená, takže do skoku nám opravdu nebylo. Nicméně letní uvolnění restrikcí jsem si užívala, jako když hladovému dáte svíčkovou se šesti. Doufám, že v tom novém roce bude lépe. Jsem optimistka. 

Jste typ, co se rád ohlíží a rekapituluje?

Ohlížení zdržuje, tam už toho moc nevyřešíte. Ráda sice občas zavzpomínám na dobu, kdy byly děti malé, protože to konfrontuji se svými vnoučaty. Ale že bych vzpomínala třeba na role, které jsem hrála, to ani náhodou. Ani o žádných budoucích nesním. Jsem realistka. Užívám si každý den, protože ani jeden není nanečisto. Čas je pro mě stále vzácnější veličinou, a tak ho nechci v žádném případě promarnit. A raději hledím vpřed.

Doba covidová s námi všemi pěkně zamávala, leckdy i prověřila vztahy, mnoho lidí donutila přestavět žebříčky hodnot. Jak ji vnímáte vy?  

Nebudu na ni vzpomínat ráda. Více než před rokem jsem prodělala těžkou formu covidu. Trvalo mi dlouho, než jsem se zotavila. Paradoxně mi pomohl lockdown, kdy jsem mohla bez výčitek odpočívat na chalupě, chodit na dlouhé procházky a využívat saunu. S manželem jsme tam byli s přestávkami skoro pět měsíců. Nejvíc mi chyběla svoboda. Nejen cestovat za hranice, ale dokonce i mezi okresy. Naštěstí moje rodina bydlí v jedné městské části, takže jsme se mohli navštěvovat, mohla jsem vídat svoje děti, vnoučata…  

Říkáte, že vám chybělo cestování. Kde jste byla nejdál a která země vás okouzlila?

Nejdál jsem byla na Novém Zélandu, ale víc se mi líbilo například v Brazílii – příroda, lidé, ta jejich živočišnost. Krásné to bylo v Jihoafrické republice, kde jsem byla dvakrát, v americkém Utahu jsem chodila po národním parku doslova s pusou dokořán a užívala si neuvěřitelné přírodní scenérie. Nikdy nezapomenu ani na safari v Keni, na Velkou čínskou zeď nebo bílé pláže na Filipínách. Nejde vybrat jedno nej místo na světě. Mě vlastně nejvíc baví to objevování a cesta k cíli. 

A kam se ráda vracíte? Cestujete i za gurmánskými zážitky?

Před pár lety jsme s manželem objevili úžasné místo v Řecku na Krétě. Tam se vždycky těšíme. Na moře, slunce i místní kuchyni. Z Evropy mám ještě moc ráda Francii. Obdivuji zdejší vína – růžové z Provence, bílé z Burgundska, červené z Bordeaux i „bublinky“ ze  Champagne. A ano, byla jsem i v michelinských restauracích, ale musím říct, že i obyčejná restaurace někde pod platany je ve Francii vždycky zážitek. 

Prý máte ráda adrenalinové výzvy? 

No víte, ono to není zas tak žhavé. Spíš to byla vlastně náhoda, že se mi několikrát připletla na cestách možnost si adrenalinový zážitek vyzkoušet. Létání v korunách stromů na takzvané zipline, jízdu na raftu po divoké řece, pochod oceánským deštným pralesem nebo přistání helikoptérou na ledovci či na dně Grand Canyonu nešlo odmítnout. Dodneška všechny tyhle aktivity patří k mým největším cestovatelským zážitkům. Rozhodně ale žádné divoké atrakce předem neplánuji. Nechám se raději překvapit.

Jak tedy nejraději odpočíváte? 

Různě. Někdy na chalupě, někdy jedeme na výlet za kamarády na Moravu a někdy vyrazíme za relaxem do Mariánských Lázní.  

Proč zrovna Mariánky? 

Navštívila jsem během života několik lázní a nedávno jsme s manželem objevili Spa Resort Reitenberger Medical právě v Mariánkách, kam se rádi vracíme, třeba jen na pár dní. Kromě wellnessu a procedur, ze kterých máme asi nejraději masáže, je v hotelu příjemný bazén a já plavu moc ráda. Jinak se tam dá trávit čas výlety po okolí, jsou tam dobré restaurace.

Necháte se ráda rozmazlovat i kosmetikou? A zkoušíte novinky, nebo jste věrná jedné značce?

Novinky miluji. Ráda se jimi probírám třeba na letišti před odletem nebo ve větších parfumeriích. Mám sice svoji oblíbenou značku, ale pořád si myslím, že nejdůležitější je čas, který péči o pleť věnujete, a hlavně pravidelnost. 

Souhlasíte i se zásadnějšími estetickými zákroky?

Jsem zastáncem toho, ať si každý dělá se svým tělem, co chce. Mnozí věnují svým automobilům nebo zahrádkám větší péči než sami sobě. Já byla kdysi tváří jedné kliniky estetické chirurgie, kde jsem i podstoupila operaci očních víček. To je určitě jeden ze zákroků, který má opravdu viditelný efekt a smysl. Opuchlé unavené oči se rázem stanou minulostí. Možnosti vyspravit různé estetické nedokonalosti jsou dnes veliké, a pokud někomu zvedne sebevědomí odstranění například ošklivé pihy, jsem pro. Ale jsem proti, pokud by mi jakýkoli estetický zákrok měl změnit osobitost a stala bych se tuctovou kráskou s nafouklými rty a vyhlazeným čelem. Pro herečku je to navíc omezující ve výběru rolí, a proto raději zestárnu s grácií. 

Sportujete? Ve filmu Ženy v běhu jste běhat musela, bylo to náročné?

Upřímně řečeno, natáčení náročné bylo. Ale samotná příprava byla možná ještě náročnější. Já totiž nejsem vůbec sportovní typ, a tak jsem musela trénovat, abych měla aspoň nějakou kondici a to běhání udýchala. K srdci mi ale moc nepřirostlo. Běhala jsem v létě, kdy bylo přes den kolem třiceti, takže jsem raději vyrazila v sedm ráno za relativního chládku. Ale připadala jsem si v tom ranním probouzejícím se lese strašně opuštěná a děsně jsem se litovala, že ostatní ještě spí v postýlkách a já musím běhat. Za nabídku té role jsem ale vděčná, film se povedl, takže moje sportovní oběť nebyla marná.

Vzpomenete si na chvíli, kdy jste se rozhodla být herečkou? Z umělecké rodiny nejste.

Kdepak, můj tatínek byl cukrář a maminka pracovala v kanceláři. Oba ale byli nadšení ochotníci. Časem u mě tatínek objevil jistý exhibicionismus, který je předpokladem pro herecké povolání, a přihlásil mě do dramatického kroužku. Odtud byl na konzervatoř už jen krůček. Díky filmovým a televizním nabídkám se pak roztočil pracovní kolotoč, ze kterého jsem dodnes nevystoupila. 

Měnila byste? 

Ani zanic. Mám to štěstí, že dělám práci, která mě baví, a pokud budu mít dost sil a samozřejmě nabídek, budu si to užívat. 

Vždycky mě zajímalo, jak se herec cítí po úspěšném představení, dlouhé děkovačce, či dokonce ovacích? Dá se ten pocit vůbec k něčemu přirovnat?  

To je hezká otázka, protože kdo tohle nezažil, přichází o hodně. Ten pocit je skutečně euforický. Možná podobný zažívají sportovci, kteří stojí na stupních vítězů, nebo ještě lépe, když doběhnou do cíle mezi prvními. Po tom psychofyzickém vyčerpání je pro mě potlesk diváků opravdovou odměnou. Samozřejmě se závazkem ani příště je nezklamat.

Vaše tvář je už dlouhá léta spojena se seriálem Ordinace v růžové zahradě. Dokážete po takové době odlišit, kde končí Běla a začíná Zlata? Není ta postava už vaší součástí, po které se vám bude jednou stýskat?

Ano, je to tak. Doktorku Bělu už mi asi nikdo neodpáře. Ale mně to nevadí, protože jsem od autorů dostala krásnou roli, kterou mi mnoho let psali na tělo. To je pro herečku pocta a dárek. S mojí doktorkou Valšíkovou jsme si každá vzaly něco z té druhé a je nám spolu dobře. Až seriál jednou skončí, budu mít krásné vzpomínky a máte pravdu, že se mi možná i zasteskne.

Ani Běla to neměla s muži v životě zrovna jednoduché, je vám tím blízká? Ve skutečnosti mi přijdete mnohem jemnější, něžnější, ne tak rázná. Dokážete si dupnout jako ona? 

To víte, že dokážu. Ale Běla mi není blízká tím, že to měla v životě s muži těžké. Spíš, jak se s tím vyrovnala. Zastávám názor, že není ostuda a slabost zakopnout, ostuda a slabost je nezvednout se. Jsem si jistá, že jsme si hodně podobné, obě máme rády svoji profesi, kterou se snažíme dělat co nejlépe, obě máme životní nadhled a smysl pro humor. Prostě kámošky.  

Věříte i na věci mezi nebem a zemí? Šla byste například ke kartářce? 

Ale já jsem u kartářky byla, před sedmadvaceti lety! Tehdy mi předpověděla, že se mi do roka narodí syn. Moc jsem se tomu tehdy smála. To je nesmysl, říkala jsem, já za čtyři měsíce začínám točit pokračování seriálu Hříchy pro pátera Knoxe, který pro mě režisér Dušan Klein napsal. No a za dva měsíce jsem otěhotněla, roli v seriálu za mě převzala Dáša Veškrnová a ten můj „hřích“– syn Petr –  bude brzy slavit 27. narozeniny.

Dočetla jsem se, že jste hodně manuálně zručná a zvládáte různé domácí opravy. Vás to baví, nebo to vzniklo z nutnosti?

Budete se divit, ale mě to baví. Asi jsem napůl chlap, co já vím? Tyhle praktické věci mě naučili moji strejdové, sourozenci mojí mámy. Všichni byli od řemesla a já jim koukala pod ruce. V dospělosti, když mi pomáhali rekonstruovat různé byty, si ze mě udělali učedníka a já jim budu do smrti vděčná za tuhle praktickou výbavu, která mě provází celý můj život.  

Myslíte si, že na klasickém rozdělení rolí muž–žena něco je, nebo už je to přežité? Dnes se hledají různé formy soužití, která je vám bližší?

Emancipovaná jsem, to bezesporu. Ale se svým současným mužem jsem po letech objevila kouzlo ženství. Muži se mi dvořili vždycky, o nápadníky jsem nikdy neměla nouzi, ale když vám manžel pomůže do kabátu i doma v předsíni a přinese vám kytku, přestože nemáte svátek ani narozeniny, jsem z toho paf i po těch letech, co jsme spolu. Takže nemyslím si, že manželství je pro vztah nutné, každý ať si zařídí život po svém, ale my jsme se rozhodli pro tradiční sňatek a vyhovuje nám to.   

Jste potřetí vdaná, přehodnotila jste v průběhu let svůj pohled na muže, na vztahy? 

Ne. Ve vztahu u mě nesmí chybět láska, vzájemný obdiv, tolerance a úcta. Pokud by vztah neměl fungovat, je lepší ho ukončit a netrápit se.   

V poslední době se hodně mluví o tom, že muži nevědí, jak se k ženám chovat, jak vedle emancipovaných žen žít. Vnímáte to také tak? 

Víte, jedna z mnohých lidských vlastností je lenost. Pokud zvítězí nad touhou ženy dobývat, starat se o ně a hýčkat je, budou mít muži problém. A ženy ho začnou mít ve chvíli, kdy přestanou své muže obdivovat (bude-li za co) a náležitě je chválit. Je to jednoduché, ale účinné. 

Na co se v nejbližší době těšíte? 

Asi na to, až přestane to covidové šílenství, až se svět vrátí do nějakého normálu a řádu. Těším se na svoji rodinu u vánočního stromku, na vnoučata trhající papíry z dárků a vlastně na každý den, který bych v novém roce ráda prožila ve zdraví. Pracovně mě čeká natáčení romantické filmové komedie a jedné televizní detektivky. A moc se těším, až si budu moct naplánovat nějakou cestu za hranice všedních dní, dokud se svět úplně nezblázní.