„Zvířata jsou v lecčem chytřejší než člověk,“ říká australská veterinářka Chloe Buiting

Veterinářka Chloe Buiting přijela do Prahy představit svou knihu Veterinářka v džungli, která letos v létě vyšla v nakladatelství Argo. U této příležitosti jsme se s Chloe setkaly a povídaly si nejen o zvířatech, ale také o její malé dceři nebo názoru na zoologické zahrady. 

Jste veterinářka a ochránkyně divoké přírody. Co vás přivedlo k napsání knihy Veterinářka v džungli?

Divoká zvířata a přírodu jsem milovala už od svého dětství. Během veterinárního studia a rané kariéry jsem si ale uvědomila, že mnoho lidí toho o zvířatech a problémech, kterým čelí, příliš neví. Stejně tak neznají jejich vlastnosti a krásné rysy, které je činí výjimečnými a inspirativními. A tak jsem se později rozhodla, že napíšu knihu, ve které se podělím o své zážitky ze zákulisí práce s divokými zvířaty. Prostřednictvím knížky chci divoká zvířata přenést do domovů lidí po celém světě. Protože každý nemá tu možnost být zvířatům tak blízko jako já. Zároveň je pro mě velkou motivací i to, abych lidi inspirovala k ochraně přírody. Jsem ráda, že jsem knížku napsala a vydání v českém jazyce je pro mě splněným snem.

Váš manžel Jan je také veterinář. Je to výhoda?

Vždycky jsem si říkala: Nevezmu si veterináře, nevezmu si veterináře, nevezmu si veterináře. Pak jsem ale na jedné konferenci potkala veterináře Jana a láska se neptala. To, že je veterinář, teď ale vnímám jako výhodu. Můžeme společně sdílet svou kariéru, vášně, cestovat po celém světě a pracovat s divokými zvířaty. Pravdou ale je, že doma se příliš o práci nebavíme, což někomu může připadat zvláštní, ale snažíme se najít rovnováhu mezi naším pracovním a osobním životem.

Máte malou dceru. Cestujete společně?

Ano, naši malou dceru všude bereme s sebou. Třeba minulý měsíc jsme Matildu vzali do jižní Afriky, kde jsme chytali slony, pracovali s nosorožci a létali helikoptérou.

Myslíte si, že z Matildy bude také veterinářka? 

Myslím si, že buď bude opravdu vděčná za zážitky, které v dětství prožila, nebo to bude opravdu nenávidět. (smích) Onehdy se mě někdo zeptal, zda bych chtěla, aby Matilda byla také veterinářka se zaměřením na divokou zvěř. A pravdou je, že v tomto ohledu mám smíšené pocity. Je to velmi těžká a emotivní práce, která může být i nebezpečná. Byla bych na ni velmi hrdá, kdyby chtěla dělat práci, která pomáhá zvířatům a přírodě, ale zároveň bych se o ni bála. Uvidíme, jakým směrem se rozhodne jít.

Co považujete za nejtěžší výzvu, které jste zatím ve své kariéře musela čelit?

Nejnáročnějším úkolem, kterému v současnosti čelím, je určitě práce s nosorožci. Asi před deseti lety vypukla krize pytláctví. Pravdou je, že vždy docházelo k velkému pytlačení, ale najednou během krátké doby pytlačení prudce vzrostlo a bylo jasné, že do deseti let nebudou v Africe žádní nosorožci. K tomu došlo na konci mého studia veteriny, a tak jsem si dala za úkol, že chci pracovat právě s nosorožci.

Jak nosorožce chráníte?

Například tím, že odstraňujeme jejich rohy. Tímto krokem je chráníme před pytláky. Práce s nosorožci je asi nejtěžší práce, kterou dělám, a to z mnoha důvodů. Je to velmi emotivní a občas mi přijde špatné odstraňovat něco, co jim patří. Přesto to děláme, abychom je ochránili, a navíc víme, že to doopravdy funguje. Budeme v tom tedy pokračovat, protože vidět nosorožce, který byl upytlačen, je opravdu strašné. Nikomu bych to nepřála vidět. Občas to ve mně zpochybňuje mou víru v lidstvo.

Co vás naučila říše zvířat?

Určitě mě říše zvířat naučila pokoře. Myslím, že jako lidské bytosti se vidíme na vrcholu pyramidy – jako ti nadřazení, vševědoucí. Ve skutečnosti to tak ale není, jsme součástí ekosystému a v lecčem jsme mnohem horší než zvířata. I proto bychom vůči nim měli mít mnohem větší respekt.

V čem nás zvířata "předběhla"?

Dávno předtím, než jsme my lidé věděli, jak léčit malárii, tak šimpanzi už přišli na to, že strom zvaný Alstonia má ve své kůře antimalarické vlastnosti. Pokud tedy utrhnete kůru a sníte ji nebo vypijete, může vám pomoci vyléčit vaše příznaky malárie. A šimpanzi se to naučili dávno před námi. Chci tím říct, že zvířata jsou opravdu inteligentní, shovívavá, krásná, silná a hlavně nezpůsobují žádnou škodu. Fungují zcela udržitelným způsobem. Jedí jen jídlo, které potřebují. Nenechávají za sebou žádný odpad. I když se vidíme nadřazeně, myslím si, že ve skutečnosti nejsme lepší. Takže práce se zvířaty mě naučila pokoře i respektu k přírodě.

Rozumíte řeči zvířat?

Když úzce spolupracujete se zvířaty, existují mezi vámi opravdu zvláštní vazby. Zvířata chápou mnohem více, než si myslíme. A také komunikují, akorát jiným způsobem, než jsme zvyklí. Pokud jste v přítomnosti nějakého zvířete po delší čas, začne mezi vámi probíhat jistá forma neverbální komunikace, a zároveň se postupem času vyvíjí vzájemný respekt.

Jak vypadá váš typický den?

Záleží na tom, kde zrovna jsme. (smích) Obvykle trávíme čtyři měsíce doma v Austrálii, šest až sedm měsíců v Africe a zbytek v Evropě. V Africe žádný typický den neexistuje. Když třeba přesouváme žirafy z jedné rezervace do druhé, tak vstáváme obvykle v šest, dáme si kávu, potkáme se s týmem, připravíme léky a letíme vrtulníkem do buše, kde chytíme žirafy a začneme je přesouvat. Odpoledne řešíme aktuální problémy, které se vyskytnou. Matildu uspávám okolo šesté, a pak už si jdu odpočinout na gauč nebo dělám nějakou kancelářskou práci. Pokud jsme v Austrálii nebo v Evropě, pak jsou mé dny většinou kancelářského charakteru. Píšu e-maily, čtu odborné články, žádám o granty nebo plánuji studentské výlety.

Je nějaké zvíře, kterého se bojíte?

Bojím se třeba nosorožce černého. V jižní Africe jsou dva druhy nosorožců, nosorožec černý a nosorožec bílý. A jsou si podobní asi tak jako slon a ryba. (smích) Bílý nosorožec je jemný, hravý a velmi šťastný, vlastně připomíná štěně. A černý nosorožec vás prostě chce zabít. Takže z černého nosorožce mám velký respekt, protože je opravdu rychlý a agresivní.

Takže strach máte jenom z nosorožce černého?

Strach mám i ze šimpanzů. Vzpomínám si, jak jsem se ještě jako studentka na veterině ptala profesora, kterého zvířete se bojí nejvíce. Odpověděl, že šimpanze. Tehdy jsem byla opravdu překvapena, ale řekl mi, že je to proto, že šimpanz by vás nejen zabil, ale ještě by se u toho skvěle bavil. Dnes už mu dávám za pravdu. I když šimpanze miluji, trošku mě děsí. Když třeba šimpanze operuji, vždy se dvakrát ujistím, že anestezie opravdu zabrala. Nikdy totiž nevíte, jestli s vámi šimpanz nehraje nějakou jeho děsivou hru. (smích)

A co pavouci?

Ne, pavouci mě vůbec neděsí, vždyť jsem s nimi vyrůstala. I mé dvanáctiměsíční dceři nevadí vzít pavouka do ruky. (smích)

Některé druhy pavouků jsou ale velmi nebezpečné.

Je pravda, že jeden nepříjemný zážitek s pavoukem mám. Před několika lety jsem v Sydney plavala v bazénu, a najednou jsem si všimla, že za mnou je pavouk. Jde o jeden druh, který si vytváří takovou vzduchovou bublinu, díky které přežije ve vodě. A právě tenhle pavouk mě začal pronásledovat v bazénu. Jak jsem plavala od něj, tahala jsem ho ve svém proudu a byla jsem opravdu nervózní, protože je jedovatý. Naštěstí všechno dobře dopadlo. I přes tenhle zážitek ale platí, že pavouci mě neděsí.

A naopak které zvíře má ve vašem srdci speciální místo?

Určitě medvídci koala. Během požárů v roce 2020 jsem pracovala se stovkami medvídků koala. Od loňska jsou navíc medvídci koala na listině ohrožených druhů zvířat. Existuje tedy možnost, že za několik let už Austrálie nebude mít žádné medvídky koala.

Máte doma nějakého domácího mazlíčka?

Momentálně žádné domácí mazlíčky nemám. A řeknu vám proč – můj dům je totiž vždycky plný zvířat. Když pracuji doma v Austrálii, hodně rehabilitujeme klokaní mláďata. Takže mám většinou v obýváku malé klokany nebo malé medvídky koala, které léčím. 

Jaký máte názor na zoologické zahrady?

Je důležité neházet zoologické zahrady do jednoho pytle. Určitě jsem pro akreditované zoologické zahrady, které musí dodržovat standardy dobrých životních podmínek zvířat, velikost prostoru či úrovně stresu. Zoologické zahrady přivádějí návštěvníky a nabízejí jim propojení se zvířaty a možnost se o zvířatech něco dozvědět. Myslím si, že obzvláště ta možnost propojení je velmi důležitá. Protože když vám na někom záleží, chcete zlepšit i jeho situaci ve volné přírodě. Také málokdo ví, že zoologické zahrady hrají opravdu zásadní roli při práci s divokou zvěří. Mnoho z nich slouží jako chovná, výzkumná nebo rehabilitační či vypouštěcí zařízení. Dokonce minulý rok vyšla velká studie o tom, že divoká zvěř ve volné přírodě by na tom byla mnohem hůře, nebýt práce zoologických zahrad po celém světě. Protože zoologické zahrady přináší finance, možnost výzkumu i rozmnožování ohrožených zvířat. Zároveň je ale důležité rozpoznat rozdíl mezi dobrou a špatnou zoo.