Když mozek potřebuje RESTART

Když jsem byla malá, koukala jsem do stropu a v hlavě mi běžely příběhy. Obvykle o tom, jak se do mě zamiluje ten, do kterého jsme zrovna byla zamilovaná já, ať už zpěvák, herec, nebo kluk odvedle, a jak se k sobě přes mnohá nedorozumění konečně dostaneme, padneme si do náručí a dlouze se políbíme. Dál tehdy moje fantazie nesahala. Anebo jsem jenom tak s prominutím čuměla do blba a bylo mi fajn. Jenže jsem dostávala vynadáno za zevlování a nicnedělání. A tak jsem se musela usmát, když jsme si před časem vyměňovali e-maily s psychiatrem Radkinem Honzákem a on mi udělil mimo jiné jednu malou soukromou radu: „Jestli máte, vážená, problém, každý den sedněte, dejte nohy na stůl a civte půl hodiny do zdi. S úctou RH.“ Ha! Takže já byla v pubertě vlastně vizionář a začínající psychoterapeut. Dopřávala jsem svému mozku lázně, aniž bych o tom věděla. 

 

Schválně, kolik se vám najednou honí v hlavě myšlenek. Třeba si čtete knížku, jenže do toho se vloudí: co udělám k večeři, jestli tomu Toníkovi nebude na škole v přírodě pršet, sakra, kde mám telefon, abych se podívala, jaké bude tenhle týden počasí… V lepším případě i při rozběhané mysli pořád ještě vnímáte obsah knížky, v horším otáčíte stránky, aniž byste věděla, co se tam děje.  

 

Představte si, že by každý váš prst musel dělat něco jiného, jeden míchat polívku, druhý plést, další psát… Nejenže byste to zřejmě po několika minutách, možná vteřinách přestali zvládat, ale na konci byste padli vyčerpáním. A mozek? Kdo se ho konečně zeptá, jestli toho na něj není moc? Jenže my ho místo toho zavalujeme minulostí (tohle jsem neudělala, proč jsem udělala tamto, byla to hloupost… ) i budoucností (co bude, když, co nastane, když, jak tohle vydržím…). A kde je přítomnost? Třeba zrovna civění do stropu? Vždyť často stačí jen tak koukat, pozorovat, všímat si. Na to je ale dnes člověk zvyklý asi tak jako na mytí ve studánce za pomoci pemzy.