Mámy a jejich kariéra I

Co obnáší vaše práce?

V naší firmě pracuji již deset let, tedy od jejího vstupu na český trh v roce 2002. Za tu dobu se toho hodně změnilo. Za tím stojí samozřejmě hodně práce, kterou jsme všichni museli vynaložit. Mojí běžnou pracovní náplní je kromě řízení lidí i řízení financí, dále rozpočtů Electro Worldu. Nejde pouze o hlídání obratu firmy, ale řeším také investice, například do vzdělávání našich zaměstnanců. V poslední době jsme se také zabývali přeměnami našich prodejen.

Kolik hodin denně pracujete? A co víkendy?

Před deseti lety, po vzniku Electro Worldu v České republice, jsme všichni pracovali téměř nepřetržitě, tedy více než dvanáct hodin denně, a k tomu ještě o víkendech. Takové pracovní tempo je pochopitelně dlouhodobě neudržitelné, ovšem když jsem do společnosti nastoupila jako zaměstnanec s pořadovým číslem dvě, neměla jsem na výběr. Byla to pro mě výzva. Tehdy byl Electro World neznámý, byl jen nové s. r. o., které mělo běžný účet v bance. O to více jsem na nás všechny hrdá, na to, co jsme společně s kolegy vybudovali.

V dnešní době pracuji obvykle kolem devíti hodin denně, to je, řekla bych, takový průměr. Je jasné, že pokud je nutné něco urgentně vyřídit, pracuji občas i z domova, ale poslední dobou se snažím čas doma plně věnovat rodině, abych uhlídala rovnováhu mezi soukromím a pracovními povinnostmi.

Kolik máte dětí a jak jsou staré?

Mám syna Martina, je mu třináct let. Nyní je v období dospívání, takže bych řekla, že je to typický puberťák.

Kolik vám bylo, když jste ho porodila, a na jaké pozici jste v té době pracovala?

Když se narodil Martin, bylo mi třicet. Tehdy jsem pracovala jako finanční ředitelka televize Nova a dítě jsem neplánovala. Dnes jsem pochopitelně moc ráda, že ho mám.

Kolik mu bylo, když jste se vrátila do práce po rodičovské dovolené?

Vracela jsem se do práce, když bylo synovi šest měsíců. Jelikož jsem zastávala ve společnosti významné postavení, dohoda mezi mnou a tehdejším generálním ředitelem zněla maximálně půl roku rodičovské dovolené, aby naše další spolupráce mohla fungovat. Samozřejmě to obnášelo z mé strany ústupky a vytvoření nejlepšího zázemí pro Martina, jinak by návrat do vysokého managementu televize nebyl vůbec myslitelný.

Měla jste chůvu?

Před návratem do práce jsem se dohodla se svojí maminkou, že mi pomůže. Bohužel však nejprve onemocněl tatínek, a protože nebydlí v Praze, nemohla hlídat vnouče, ale starala se o tátu. Když se tatínek uzdravil, musela na operaci maminka. Nastala však komplikace, operace se nevydařila a maminka zůstala upoutána na invalidní vozík. To byl Martinovi rok. Maminka absolvovala více než půlroční rekonvalescenci v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, jezdili jsme ji tam obden navštěvovat, pomáhat jí a morálně podporovat. Bylo to pro nás všechny velmi těžké období. Druhá babička Šimánková je rovněž mimopražská a byla také v invalidním důchodu. Takže jsem přemýšlela, jak celou situaci vyřešit. Bohužel, jesle v té době téměř neexistovaly, babičky byly invalidní a obě mimo Prahu, nemohly tedy s hlídáním pomoci. A tak nastalo období hledání chůvy. Nejprve jsem obvolávala známé, protože jsem se bála vzít někoho na inzerát. Tehdy, tedy koncem devadesátých let, nebyl v České republice trh s agenturami au-pair vůbec rozvinutý. Musela jsem věnovat spoustu času a péči výběru kvalitní chůvy. Můj muž se mi pochopitelně snažil pomáhat, ale byl také pracovně velmi vytížený.

To asi nebylo jednoduché.

To rozhodně ne. A ještě těžší byl vnitřní boj sama se sebou a rozhodnutím, zda je dobré a vhodné se vůbec vrátit do práce. Dokonce jsem uvažovala o tom, že opustím kariéru a zůstanu s malým doma.

Ale nakonec jste se vrátila…

Když jsem se rozhodla, že to zkusím, bylo to mnohem obtížnější, než jsem si představovala. V práci jsem totiž přemýšlela, co se děje doma, a naopak doma jsem byla nervózní a pod velkým tlakem z  práce. Abyste to překonala, musíte mít někoho, komu stoprocentně věříte, že se vám postará o vaše malé děťátko. Mnoho žen tento fakt mentálně nepřijme a je to pro ně překážka v dalším kariérním postupu. Pokud takovou ‚mentální bariéru‘ překonáte, posunete se dál a něco vám to dá. Já jsem díky tomu poznala báječnou paní, která se mi od malička starala o syna až do jeho tří let a poté další chůvu, nyní naši ‚pražskou babičku‘, která je s námi dodnes a ze které je báječný rodinný přítel.

Takže zpětně to berete jako správné rozhodnutí?

Občas o tom přemýšlím. Šest měsíců po porodu bylo dost brzo na návrat do vysoké pracovní pozice a já jsem s tím dlouho bojovala. Naštěstí jsem měla na Nově a poté i v Electro Worldu výborný tým. Kolegové mě podpořili a pomohli balancovat mezi prací a rodinným životem. Vybírala jsem si vždy dostatečně kompetentní podřízené, kteří mě mohli v určitých oblastech řízení suplovat.

Jak často se synovi věnujete nyní?

Martinovi bude na jaře čtrnáct let, dá se říci, že už funguje samostatně. Rádi spolu ale trávíme čas. Občas se mnou vaří, pomáhá s domácími pracemi. Do toho zvládá školu, hokej i ostatní kroužky. Hraje jako obránce jednoho pražského hokejového týmu, který je součástí regulérní ligové soutěže. Takže celá rodina žije hokejem. Martin tedy moc volného času nemá, řekla bych, že i méně než já. Pondělky, středy a pátky je na trénincích, o víkendech hraje zápasy. Pokud máme na sebe čas a nechce, abych ho třeba vyzkoušela z angličtiny, tak spolu vyrazíme na kolo, na nákup nebo do kina. Pravidelně chodíme se psem na procházky, při kterých si povídáme. Teď se mi například svěřil s tím, že by chtěl začít fotografovat, tak mu u nás koupím nějakou pěknou zrcadlovku a uvidíme, co se z toho vyvrbí. Prostě zkouší různé věci, objevuje svět. Navíc bych řekla, že má cit pro rytmus, dokonce ho oslovila jedna taneční skupina, která dělá electric boogie. Já ho v tom podporuji, protože vidím, že by v tanci mohl být opravdu dobrý. Zatím však dává přednost hokeji a bohužel na nic jiného mu čas nezbývá.

Co se synem děláte nejraději?

Jako rodina si rádi vyjdeme aspoň jednou za měsíc na večeři někam do dobré restaurace a užíváme si gurmánských zážitků. Můj muž vychovával slepecké vodicí psy – štěňata v roční předvýchově. Celkem jsme vychovali tři pejsky, kteří nyní slouží slepcům. To nás přivedlo do ‚psí komunity‘. Asi před rokem jsme založili klub pejsků a hned se přidalo několik kamarádů. Podnikáme pravidelně jednou až dvakrát za měsíc sobotní ‚psí výlety‘ po zajímavých místech v Čechách. Dokonce jsme byli až v Německu na jednom víkendovém výletě. O aktivitách píšeme na našem psím webu a taky tam vystavujeme fotky. Za ten rok jsme se už rozrostli na dost početnou skupinu pejsků a jejich páníčků.

Jaký je tedy váš recept na propojení péče o dítě a kariéry?

Ráda bych poradila všem ženám, aby se uměly rozhodnout. Tak jako já jsem musela volit mezi rodinou a prací i naučit se vnímat rovnováhu mezi těmito dvěma světy. Chcete-li se seberealizovat, být spokojená sama se sebou, například v kariéře, nemělo by to být na úkor jiných, tedy v tomto případě na úkor vaší rodiny. Podle mě je to také otázka sebevědomí ženy. Nesmíte o sobě pochybovat a zároveň musíte najít balanc mezi rodinou a prací. V některých společnostech vás však odmítnou zaměstnat, pokud jste žena s malým dítětem. Je tedy také důležité, jak vás podpoří firma, ve které pracujete. Například u nás v Electro Worldu neděláme rozdíly, zda jste muž, nebo žena. Všichni mají rovné příležitosti zaměstnání i možnosti kariérního postupu.

Takže nevidíte rozdíly mezi muži a ženami v práci?

Osobně si myslím, že žena i muž mají stejný potenciál. Podíváte-li se na počet žen v nižším či středním managementu, tak zjistíte, že poměry jsou více méně vyrovnané. Pak přichází rodina, u mě to bylo ve třiceti, žena jde na mateřskou a už nemá chuť se vrátit nebo se prostě nechce vracet pracovat na plný úvazek. A to bohužel ve vyšších pozicích nelze. Proto je přirozeně v top managementu firem více mužů než žen. A taky nastává ten zmiňovaný mentální blok. Pokud se žena obává, že na vysokou pozici nestačí, že to nezvládne, neměla by vůbec o návratu ke kariéře uvažovat. Pak to pro ni není příležitost, ale oběť. Rázem z toho může být problém v práci i v rodině, je to tedy trochu začarovaný kruh.

Podle mě jde také o nastavení systému ve společnosti. Stále se totiž od žen očekává trochu jiné postavení než u mužů, ať se podíváte na tradiční model rodiny, anebo podniku. Tedy vždy jsou tu překážky, ať již jste muž, nebo žena. Já mohu ženám poradit, aby měly dostatek sebevědomí, odvahy, a pokud máte i touhu se seberealizovat, prostě to udělejte, a nemusí to být nutně v kariéře, ale tam, kde sama cítíte, že to je ono. Ale to už bychom načali téma ženské intuice.