Ve znamení pomalého startu
Lucie pracovala jako manažerka v obchodě s oblečením a David řídil firmu, která vyvíjela internetové weby. Ve volném čase pak spolu hledali cestu, jak proniknout do umění výroby keramických zásuvek a vypínačů. „Zjistili jsme, že není od koho se učit, protože v mnoha závodech obstarává práci robot, a tak jsme se museli vydat cestou pokus-omyl. Nejvíc hádek vzniklo, když jsem Lucku přesvědčoval, že kvůli technologické stránce věci se neobejdeme bez lisování,“ přiznává David. Protože ale nebyl důvod spěchat, nápad se mohl rodit postupně a v klidu. Po dvou letech Lucie prohlásila, že za dva měsíce bude mít postup práce hotový, a tak dala v práci výpověď. Jenže ze dvou měsíců byly dva roky. Ukázalo se totiž, že zbývá doladit ještě spoustu maličkostí, aby výrobek získal certifikace.
Partneři v té době prožívali spoustu nejistoty. David už odešel z firmy a pracoval jen brigádně. V dobré náladě a víře, že se vše podaří, je drželi hlavně kamarádi, kteří sami podnikali a věřili jejich nápadu. Nejtěžší moment nastal, když byl výrobek hotový, oni připravení vyrábět a chybělo jen schválení a certifikace od úřadů. „Měli jsme za sebou dlouhý proces, abychom dostáli všem předpisům. Každá desetina milimetru hrála klíčovou roli a tím, že jde o elektrospotřebič, musel být nejen plně funkční, ale třeba i odolný proti rozbití,“ popisuje Lucie. Když razítko získali, dal se ‚vlak‘ do pohybu...