Vyučil se kovorytcem, ale už ve škole vyrobil Jiří Rücker svou první ozdobnou formu na perník. A do práce se dřevem se zamiloval.
Text: LIBOR HRUŠKA
Srdce, koník, zvonek, prasátko, vánoční stromek nebo kometa. Klasická kovová vykrajovátka na perník jsou povinnou výbavou snad každé české domácnosti. Historicky se ale oblíbené sladké pečivo vytvářelo jinak – perníkáři používali bohatě vyřezávané dřevěné formy, do nichž se těsto vtlačovalo. Jedním z řemeslníků, kteří ony formy ještě umí vyrobit, je Jiří Rücker. „Nemám tu moc místa, ale snad se nějak vejdeme,“ varoval Rücker už předem do telefonu. „Problém není v tom, že bych měl malou dílnu, ale v tom, že je tu spousta věcí,“ vysvětlil se smíchem sedmašedesátiletý sympatický chlapík. Nebyl daleko od pravdy... Je totiž renesančním člověkem s mnoha zájmy, od dřeva čas od času utíká ke kovu a papíru. Ze dřeva vyrábí nejen perníkářské formy, ale i loutky, betlémy a fajfky. Nezastaví ho však ani tvrdší materiály. Jako vyučený rytec kovů zvládá razítka, pečeti i rytiny grafiky – mědirytu, ocelorytu a dřevorytu. Ty také sám tiskne.
Zpět k formám na perník. Zatímco loutky dělá Jiří z měkkého lipového dřeva, u forem pracuje s materiálem mnohem odolnějším. Vybírá si pro ně hlavně dřevo ovocných stromů. Rád sáhne po hruškovém, jabloňovém, švestkovém nebo třešňovém, ale i po zimostrázu, javoru, olši či bříze. „Dřevo je přírodně sušené pět až patnáct let,“ přibližuje. Formy jsou tak prakticky nesmrtelné. Dříve se dědily z generace na generaci, a pokud se časem „ochodily“, nebyl problém nechat reliéf opravit. Formu totiž neuměl vyrobit jen tak někdo, jejich vyřezáváním se živili takzvaní formšnajdři. „Byli to řemeslníci světem jdoucí, zastavili se v tom či onom městě a podívali se, kdo potřebuje opravit formu nebo udělat novou. Přišli třeba z Norimberka do Prahy, kde se jich poptali, jaký motiv je právě teď v módě, a už se dělal také v Praze,“ popisuje řezbář. O Norimberku se nezmiňuje náhodou. Právě z tohoto bavorského města se zřejmě za vlády Jana Lucemburského dostalo perníkářské řemeslo do Čech. Mimochodem, norimberské perníky jsou mezi milovníky sladkého pojmem dodnes.
Perník původně nebyl sladkostí pro každého. Nejprve se pekl v klášterech, pak ho objevila šlechta a nakonec také bohatí měšťané. I o tom Jiří Rücker něco ví, on totiž nejen vyrábí perníkové formy, ale perník také sám peče. „Když máte dobré těsto a dobrou formu, jde to samo, perníky se musí povést vždycky,“ říká. V kuchyni má nějakých deset forem, které používá. Kdyby si chtěl vyrobit novou, stačí mu prolistovat archiv vlastních kreseb a vybrat si jeden z pěti set motivů. Některé jsou kopiemi starých vzorů, jiné vytvořil sám. „Po večerech si často kreslím a kresby ukládám do šuplíku. Pak z archivu vybírám a dělám formy,“ popisuje umělecký řemeslník. Část jeho výrobků končí jako dekorace na stěnách chat a chalup, část je aktivně používána. Perníkářů – hlavně perníkářek – podle Jiřího v poslední době přibývá. Pokud někdo chce, tenhle řezbář z Peček mu k formě rád přibalí i rodinný recept na perníkové těsto. Nedělá s ním tajnosti, je rád, že staré řemeslo zažívá renesanci.
Stovky vzorových kreseb čítá archiv, z něhož může Jiří vybírat. Některé vycházejí z tradičních motivů, jiné jsou autorskou tvorbou.
I jiné techniky se Jiřímu zalíbily. V levé ruce drží štoček s dřevorytem, v pravé mosazné razidlo na slepotisk.
Kladívko na snímku vlevo si Jiří vlastnoručně vyrobil ještě ve škole. Stejně si sám dělá ozdobné rukojeti dlátek. Coby kovorytec umí zkrášlit také čepel nože.
Kouzlu vyřezávaných forem propadl jako učeň, když byl na výstavě v Poděbradech. Řezbářství pro něj ale dlouho bylo pouze koníčkem.
Za udržování prastarého řemesla získal českobrodský rodák ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Středočeského kraje a Nositel tradice lidových řemesel.
Talent na práci se dřevem má Jiří Rücker v genech, a to jak z tatínkovy, tak z maminčiny strany. Další jeho velkou láskou je výroba loutek. Dají se – stejně jako dřevěné formy na perník – pořídit na Jrucker.cz
