Příroda i svět kolem nás je plný inspirace. To alespoň tvrdí figurální sochař Sebastian Wojnar, který při své tvorbě čerpá z tajů přírody, rodiny i víry v Boha. Jaká byla jeho cesta k sochařině? A jak moc se do jeho děl promítá realita a láska?
Jak jste se vlastně dostal k figurálnímu sochařství?
K umění jsem se dostal díky svému otci zhruba ve 13 letech. Můj otec je vynikající malíř. Začínal jsem malovat aqaurelem, olejem nebo pastelem. Zhruba v 15 letech jsem ale zjistil, že mi nestačí se vyjadřovat jenom skrze 2D plochu. Chyběla mi také větší zpětná vazba během pracovního procesu. Poprvé jsem tak začal modelovat portrét svého otce a zjistil jsem, že sochařina je nádherná práce plná emocí.
A proto právě portréty a figury?
Lidské tělo a lidský portrét skrývá mnohem více, než si spousta lidí myslí. Dá se říct, že pracujete s něčím konkrétním, ale prochází to určitou interpretací a vzniká abstraktní věc. Figura nebo lidský obličej byly pro mě odjakživa to nejzajímavější, co je možno pozorovat.
Čím je charakteristická vaše tvorba?
Má práce je charakteristická ve svých tématech, jelikož každý vnímáme svět jinak, a já se snažím upřímně reflektovat to, co mě obklopuje. Dovolím si říct, že je naprosto odlišná ale hlavně rozpoznatelná díky naplnění tvarů a přístupu k lidskému tělu jako ke krajině.
Jak dlouho trvá vytvořit sochu?
Nejsem nikdy schopný predikovat, jak dlouho bude proces trvat. Je to srovnatelné například s tím, když řešíme nějaký problém. Nikdo z nás dopředu neví, jak dlouho bude trvat najít klíč k vyřešení problémů. Ale pokud bych měl zmínit časové horizonty, tak někdy je to týden, někdy dvě hodiny a někdy jsou to měsíce.
Na čem je to závislé?
Čas je závislý na mém rozpoložení, daném tématu nebo taky na tom, co aktuálně prožívám, jelikož vše dohromady tvoří balíček, který se podepisuje na stráveném čase.
Když jsme u té tvorby. Všimla jsem si, že při ní nejdříve kreslíte skicy...
Kresba je pro sochaře enormně důležitá součást celého procesu. Snažím si vše rozkreslit a postupovat podle prvotních skic, někdy se však stane, že se kresba přeskočí, jelikož jsem plný emocí a snažím se vše hned předat do hlíny.
Jak vlastně vypadá celý proces tvorby?
Na začátku celého procesu jsou kresby, pak následuje modelování. Když se bavíme o nadživotních figurách, tak začínám menší hliněnou skicou a pokud v daný moment hliněný model je výpovědní, tak začínám zvětšovat. Tento zmenšený model je malým hmatatelným vodítkem pro finální podobu. Všechny své hliněné modely odlévám do sádry. Dalším krokem je následný převoz hotových odlitků do slévárny, kde v Horní Kalné ve slévárně H V H spol. s.r.o. se svým týmem vytvoří bronzové originály.
Jsem laik, a proto se zeptám – liší se i materiály, ze kterých sochy tvoříte?
Každý materiál má své výhody, možnosti, ale také limity. Základním kamenem je pro mě hlína, což je nádherný plastický materiál bez jakýchkoliv omezení. Její plasticita, odpor a vlhkost mi dává neuvěřitelnou zpětnou vazbu. Některé skici si modeluji z vosku a také je třeba už ve vosku nechám a dále je nepřelévám do sádry. Ale většina mých prací jsou v bronzu nebo sádře. Své sochy rád kombinuji s reálnými věcmi. Například moje dcera vyrostla z ponožek, a tak jsem je odlil a udělal z nich sokl pod sochu. Je to pro mě stoprocentní autenticita a zároveň i memento.
Kde hledáte inspiraci?
Inspiruje mě vše, co se mě nějakým způsobem dotýká. Jedním ze stavebních kamenů mé práce je příroda, rodina a víra. Člověk je neodmyslitelně spojený s přírodou a je sní v každodenním kontaktu. Vnímám člověka jako strom. Kořeny vnímám jako nohy stromu. Tyto nohy jsou pevně spojeny se zemí a pevně ho usazují na zem. Ruce bych přirovnal k větvím, které se mihotají ve větru. Každopádně bacha, nejsem žádný objímač stromů. (smích)
To bych si ani nemyslela. Příroda inspiruje mnohé umělce...
Pohledy do přírody jsou jedinečné a neopakující se stejně jako figura. Vnímám tělo jako lidskou krajinu. Nikdy se nenaskytne stejný pohled. Lidské tělo je složeno z různých pahorkatin výběžků a údolí, které dohromady dávají celek.
Vy jste ale zmínil i rodinu a víru.
Rodina je pro můj život extrémně důležitá. Problémy, radosti, strasti, které zažívám v manželství nebo s dětmi, jsou každodenním zdrojem inspirace. Jsem věřícím člověkem, a proto je pro mě víra v Krista neodmyslitelný zdroj inspirace.
Pamatujete si na nějaký konkrétní příklad?
Miluji vaření, pečení a vše s gastrem spojené. U nás doma úlohu kuchařky zastávám já. Například moje manželka peče bábovku a já ji několikrát upozorním, že jí to s tímto pracovním postupem nevyjde. Je neodbytná a stojí si za svým postupem. Upeče bábovku nakrojí ji a já se jí omluvím, že je bábovka hnusná a moje žena mi řekne: “Tak si sní dělej, co chceš”. Tak jsem bábovku „ukradl“ a odlil jsem ji. Takto odlitou sádrovou bábovku jsem doplnil o dvě milující figurky a nazval jsem to I přesto všechno tě mám rád.
Vnímáte svoji tvorbu i trochu jako útěk od reality? Nebo se naopak snažíte realitu do svých děl vnést?
Na své práci miluji, že je to vždy útěk od reality. Když modeluji portrét, snažím se zachytit portrétovaného skrze jeho nitro, a nejen proto, že má například velký nos. Realitu do mé práce vnáší příroda a víra v Boha, jelikož to jsou tvůrci naší podoby a identity.
Takže se snažíte portrétovaného nejdříve dobře poznat?
Každá má práce si vyžaduje individuální přístup. Snažím se vždy proniknout do nitra portrétovaného a sleduji sebemenší detaily, které jsou charakteristické. U portrétovaných, například do veřejného prostoru nebo do soukromé sféry, se vždy snažím model vyčerpat a vysát na maximum. Někdy ovšem není možné daného potkat, tak se snažím proniknout hluboko do nitra skrze veškeré podklady, které jsou k dispozici. Například audionahrávky, texty, zpovědi nebo fotky.
Nemodelujete ale jen známé osobnosti, že?
Právě, že ne. Jsou tu také obličeje, které potkám a mají pro mě nějaký význam. Například portrét Bezdomovce Tondy, kterého jsme našli s mou manželkou před naším domem. Měl rozseklé rty, všude bylo dost krve, a tak jsme mu zavolali sanitku. Byl to tak silný moment, který mě nenechal chladným. Obličej jsem si zapamatoval a udělal jsem asi 5 portrétů. Takovýchto portrétů a situací je kolem nás neustále hodně. Je to jen o tom, jak se mě dotýkají a jakou vazbu se mnou vytváří. Nejsem schopný modelovat někoho, kdo je pro mě prázdný. Někdy zase hledám daný obličej pro danou věc, a proto se dívám kolem sebe. Z někoho si půjčím rty a přidám mu oči nebo nos z někoho jiného a mám ideální obličej pro dané téma. Takto by se dalo popsat hledání obličeje například pro sousoší Holocaustu.
Všimla jsem si, že se ve vašich dílech objevuje také hra světla a stínu nebo historie? Co je vaše neoblíbenější?
Ve svém ateliéru si přesouvám stojany, abych vždy využil toho, co zrovna potřebuji. Například když chci vidět siluety, tak se dívám proti ostrému světlu. Někdy zase potřebuji šero a stín, tak pracuji ve stínu. Dopad světla na sochu a práce se světlem v sochařství je základ všeho. Drobné reliéfy, které se objevují při dopadu světla na lidské tělo jsou pro mě fascinující. Historie je zdrojem mé inspirace a snažím se stavět na základech, které postavily prazáklad výtvarného umění. Přemýšlím nad principy, které jsou funkční, a snažím se je inovovat nebo interpretovat podle sebe.
Některé vaše sochy odrážejí také váš soukromý život...funguje to se sochařstvím stejně jako třeba se psaním poezie či prózy – že je chtě nechtě autobiografická a že vlastně funguje trochu i jako “terapie”?
To je naprostá pravda. Má práce je určitá forma terapie, ve své tvorbě se vypořádávám s problémy, radostmi a hlavně předávám určitou energii do něčeho, kde je uchována. Například má dcera ležela 3 týdny na onkologii. Byla jí prováděna biopsie tkáně, která byla na místě, kde neměla být. Lékaři měli podezření na rakovinu. Pamatuji si jako dnes ty emoce, když jsem jí modeloval portrét. Byla to bezmoc, zoufalství, pláč i vztek. Dodnes mám před očima oteklou tvář mé dcery, kterou jsem skoro v nemocnici ani nepoznal. Vše nakonec skončilo dobře. Každopádně ty portréty mám doma schované a vždy mě upozorní na to, co znamená být rodičem.
Takže děti jsou vaší velkou inspirací...
Rodina mě ovlivňuje a také určitým způsobem formuje. Náměty, radosti, strasti, láska – to se mě dotýká. Vím o sobě, že jsem dost sensitivní, a cokoliv, co se týká mé rodiny, je velmi citlivé a osobní. Narození obou dětí, dcery Adléty a syna Sávy, bylo pro mě opravdu životním okamžikem, který nikdy nezapomenu. Snažím se být dětem vzorem. Hlavní změnu pozoruji ve svém přistupování k životu.
Kolik času trávíte ve svém ateliéru?
Na tuhle otázku zná nejlépe odpověď má manželka, jelikož by na ni odpověděla ještě dříve, než se zeptáte. (smích) Snažím se vnímat samozřejmě čas, kdy jsem mimo domov, ale má práce mi je vedle rodiny vším. Jsem workoholik a v ateliéru trávím denně skoro 16 hodin.
Mám obrovskou výhodu, že mám ateliér 3 minuty od domova. Takže někdy jde dcera se mnou nebo když jsou děti na procházce s manželkou, tak za mnou přijdou. Pan Sebastian Kuršel je majitel komplexu Fabriky 1861. Jedná se o bývalou textilku a já tam mám nádherný ateliér o rozloze 190 m2, za což jsem majiteli velice vděčný. Majitel je vášnivým sběratelem umění a znalcem na poli výtvarném umění
Jaké umění vás ještě naplňuje?
Nemám rád věci naoko. Mám rád cokoliv, co se mě nějak dotýká, a nevím proč. Třeba v malbě je to Marko Rothko nebo Rembrandt, Van Gogh a samozřejmě impresionisti. Miluji jejich vnímání krajiny, světla nebo barev. V sochařství to určitě bude antika, renesance a třeba taky Auguste Rodin. Dalším odvětvím umění je hudba. Nedokážu si představit den v ateliéru bez sluchátek. Hudbu si vybírám podle nálady a rozpoložení, takže se kolikrát stane, že v jeden den se sejde v mých sluchátkách Kontrafakt, EGO, Ektor a následuje Mozart nebo Vivaldi.
Spolupracujete také jako architekt...má architektura blízko k sochařství?
Architektura je neodmyslitelně spjata se sochařstvím. Sochařina i malba byla vždy součástí architektury. Stačí se projít jakýmkoliv městem a zjistíte, že to jde ruku v ruce, ať už v podání sgrafit nebo fresek či soch na fasádách nebo jakýchkoliv zdobných prvků, které doplňují celek.
Jaké jsou zatím vaše největší úspěchy?
Největším mým úspěchem je to, že se můžu svobodně vyjadřovat, pracovat bez jakýchkoliv omezení a vše, co se snažím do té práce předat, dopadá na publikum. Zbytek je jen práce, která vyhrála soutěže, získala zakázky nebo jsou to sochy u sběratelů, v soukromých objektech, či stále větší poptávka i pro veřejný prostor. Tohoto všeho si nesmírně vážím, ale svoboda projevu a skutečnost, kdy nekompromisně pracuji jen na tom, čemu sám věřím je mým největším úspěchem.
Tip redakce:
Více se dozvíte přímo na webu figurálního sochaře Sebastiana Wojnara nebo na jeho Instagramu @sebastianwojnarsculptures. Na jeho tvorbu se můžete podívat od 18. 10. do 8. 12. 2023 na jeho výstavě v Galerii Art Mozaika v Praze.
Venkov a styl
1 099 Kč
899 Kč
899 Kč
