Síťování bývalo velice jemným řemeslem, které se rozšířilo do mnoha chalup, protože poskytovalo dobrý zdroj obživy. Pod šikovnýma rukama tak vznikaly dekorativní kousky, elegantní rukavičky a další výrobky.
Možná si i vy pamatujete zastlanou postel s duchnami, na níž babička pokládala síťovaný přehoz, případně dečku. Nebo snad rukavičky, co měla schované z dob tancovaček, které nebyly z klasické látky, ale tvořila je drobná oka. Šlo o časté kousky, jaké z lněné nebo bavlněné příze vyráběly ženy, jímž se říkalo necařky, děti a někdy také muži.
Údržba pak nebyla úplně snadná, protože po praní je bylo nutné škrobit a mnohdy také vypínat na rám, jinak by nedržely požadovaný tvar.
Ještě mnohem jemnějším výrobkem byly síťky do vlasů. Na přelomu století se nosily při výjimečných událostech, jako byly třeba taneční nebo plesy, a mohly být ozdobené drobnými korálky. Vytvářely se z lidských vlasů, hedvábí nebo také koňských žíní.
Na své dětství si vzpomněl Vavřín Krčil, který už coby chlapec přispíval do rodinného rozpočtu vytvářením sítěk do vlasů. Když ale jejich popularita s moderním zkracováním účesů skončila, chtěl své znalosti techniky síťování nadále využít. Napadlo ho tedy, že by stejným způsobem mohly vznikat i praktické tašky.
V rodinné usedlosti nedaleko Žďáru nad Sázavou v roce 1936 proto založil dílnu. Uspěl, jeho síťované tašky získaly takovou oblibu, že ve druhé polovině 20. století nechyběly snad v žádné tuzemské domácnosti, a dokonce se vyvážely do mnoha zemí na světě. Bohužel později je vytlačily igelitky, ale dobrou zprávou je, že dnes se mnozí z nás k síťovkám vracejí.
.jpg)
