Přejít k hlavnímu obsahu
Venkov & styl

Roztomilá a svérázná šelma

Zrzavá šelma je známá zejména jako zloděj slepic či králíků. Možná však nevíte, že žije vzorným rodinným životem. Navíc je schopná přizpůsobit se nejrůznějším podmínkám.

Redakce Marianne | 21. 01. 2013

S některými zvířaty je to podobné jako s neoblíbenými lidmi – nemají právě nejlepší pověst. Liška obecná, zástupce rodu lišek (vulpes) ve střední Evropě, je považována za lstivého a zákeřného samotáře. Může za to pravděpodobně její způsob lovu. Malá šelma vyráží v noci, většinou je sama, a navíc si občas přivlastní i hospodářská zvířata, jako jsou slepice či husy. Při lovu jí pomáhají výborné smyslové orgány, díky nimž ucítí i opravdu dobře skrytou kořist. Loví ji takzvaným myškováním. Nejdřív se po špičkách připlíží blízko k oběti, pak vyskočí a zaútočí na ni z výšky. Přestože je liška úzce příbuzná se psem a biologové ji řadí do čeledi psovitých, touto technikou lovu se spíše podobá kočce. Na rozdíl od psů mohou lišky také částečně zatahovat drápy a jejich oči vnímají pohyb i při minimálním světle nočního lesa. Nejoblíbenějším jídlem lišky jsou myši, které může lovit po celý rok. Ráda si pochutná i na králíkovi, kachně či žížale. Mezi většími zvířaty, jako jsou zajíci nebo koroptve, si vybírá mladé či oslabené jedince – ty pak dokáže roztrhat. Divoká zvěř není vybíravá, lišku lákají i mršiny. Ovoce má nejraději sladké, její jídelníček tedy doplňují třešně, švestky, ostružiny a borůvky. Když se lišce podaří nashromáždit větší množství potravy, pečlivě své zásoby uschová. Vyhrabe si mělkou jámu a potravu do ní uloží. Aby skrýš nikdo jiný neobjevil, všechno přikryje půdou a listím. Zásoby však neslouží k pasivnímu přezimování. V zimě lišky nespí ani neodpočívají vzhledem k tomu, že se páří v lednu a únoru, jsou naopak velice aktivní. V tomto období samci celé týdny sledují samičky a čekají na pouhých několik dnů, během kterých je možné je oplodnit. Lišky jsou většinou monogamní – celý život se páří s jediným partnerem. A způsob výchovy mladých potvrzuje, že jsou to společenská zvířata, pro která je důležitá rodina. Dokud je nový přírůstek malý, obstarává otec čerstvou potravu kojící matce a hlídá noru. Často mu pomáhají mladé roční samičky z předchozího vrhu, které ještě nezaložily vlastní rodinu a zůstaly v noře u rodičů. Mladí samci naopak opouštějí revír svých rodičů již na podzim v prvním roce svého života a hledají své vlastní teritorium. V odlehlých oblastech zakládají lišky celé rodinné smečky. Intenzivní lov lišek však způsobuje, že se rodinné smečky rozpadají, a s tím související vysoká úmrtnost zamezuje dlouhodobějším vazbám mezi blízkými partnery.

Komunikace mezi liškami je velice rozmanitá. Když mají mláďata hlad, kňučí a sténají. Dovádějící mláďata naopak vesele vřískají. Od dospělých lišek můžeme v období páření slyšet chraplavé štěkání i na daleké vzdálenosti. Při jejich sporech se občas ozývá i vrčení. Když hrozí nebezpečí, varují rodiče své potomky pronikavým a zvučným křikem. Obydlí si tato divoká zvířata hloubí pod zemí – nory mají několik únikových východů. Jsou podobné jezevčím doupatům a občas se stává, že jezevci a lišky bydlí společně v jediném starém systému chodeb, aniž by si vzájemně přišli do cesty. Mladé však lišky vychovávají i jinde. Skalní štěrbiny, dutiny pod kořeny stromů nebo hromady dřeva nabízejí dostatečnou ochranu. Rozloha území, které liška obecná obývá, je dalším důkazem obrovské přizpůsobivosti této šelmy. Setkáme se s ní téměř na každém rohu severní polokoule, a to od oblastí severně od polárního kruhu přes Středomoří až po tropické oblasti ve Vietnamu. V porovnání s jinými druhy lišek je liška obecná většinou silnější a například liška polární se soubojům s liškou obecnou raději vyhýbá. V lesích severní Skandinávie je díky velkému množství lišek obecných populace polárních lišek výrazně ohrožená – zrzavé bojovnice se o zachování vzácného živočišného druhu vůbec nezajímají! Mezi silné soupeře lišky obecné patří také lišky šedé a vlci v Severní Americe. Do Austrálie byla liška obecná zavlečena před sto padesáti lety a rozmnožila se tak, že se stala velikým nebezpečím pro různé druhy pomalých vačnatců – dnes musí být lovena ve velkém. Vzhledem k tomu, že u nás ve střední Evropě jsou kořisti těchto dravců daleko mrštnější, nemáme s liškami takový problém. Navíc většinu jejich potravy tvoří mršiny a oslabená, nemocná zvířata. Díky tomu liška přirozeným způsobem zamezuje vzniku ohnisek nákazy a to by mělo být dostatečným důvodem k napravení její pošramocené pověsti. V České republice naštěstí našla velkého obhájce v podobě spisovatele Josefa Lady, který jí věnoval přímo knihu pohádek. Děti a dospělí, kteří trochu dětmi nikdy být nepřestali, tak mají k liškám stále hezký vztah plný obdivu a úcty. Přidejte se k nim!