Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Tradice

Česko plné tradic: Navěky zapsáno

Info ikona
Záznamy z kroniky

Jak se dnes žije obecním kronikářům, jsme zjišťovali v západočeském Chebu a také ve vesničce Zahrádka ležící v podhůří Brd u Nepomuku.

Jana Kantorová | 5. 01. 2024

TEXT: Libor Hruška 

Karlu Bláhovi bylo teprve devatenáct, když za ním přišel starosta obce Zahrádka a navrhl mu, zda by nevzal funkci po končícím kronikáři. Karel tu sice pouze chalupaří, ale i tak byl nejlepším kandidátem. Student z Plzně se totiž odmala zajímal o historii a genealogii, a navíc nebyl klasická ‚městská náplava‘ – ve vesničce u Nepomuku žijí jeho prarodiče. Zahrádka spadá pod větší Čížkov a má jen něco přes třicet stálých obyvatel. Najít spolehlivého kronikáře však nebylo snadné ani v místech mnohem větších.

Dokládá to příběh z více než třicetitisícového Chebu. Nového zapisovatele místní historie dlouho hledalo vedení města na počátku devadesátých let. Volba tehdy padla na řidiče autobusu Jindřicha Josefa Turka. A jaká byla jeho kvalifikace? Od mládí sepisoval rodinnou kroniku, kterou opatřoval vlastními ilustracemi. „Většinou si lidé myslí, že kroniku musí vést učitel, historik nebo přinejmenším někdo s knihovnickým vzděláním. Když jim prozradím, že jsem řidič z povolání a vyučil jsem se opravářem zemědělských strojů, hodně se diví,“ usmívá se pan Turek. Původně s ním prý město počítalo pouze na pár let, až se podaří sehnat někoho erudovanějšího. Když ale jím vedená kronika začala sbírat ocenění v soutěžích, došlo lidem na radnici, že si vybrali dobře. Kronikáře Chebu tak Jindřich Turek dělá už téměř tři desítky let.

Tip redakce: 

Oceňovaná chebská kronika je výjimečná mimo jiné svými ilustracemi. Autor Jindřich Josef Turek ji takto bohatě zdobí již od roku 1993.

Galerie: Nahlédněte do historie skrze roky psané kroniky
Mohlo by se vám líbit

Kronika jako povinnost

Povinnost vést kroniku měla některá města již od 19. století. Po vzniku republiky to pak všem obcím nařídil zákon z roku 1920. V současné době platí jeho nová verze z roku 2006. Ne všude však tuto povinnost dodržují a najdou se dokonce i tací, kteří si tu a tam něco vyfabulují podobně jako pověstný Václav Hájek z Libočan. Tím více vyniknou vzorně vedené kroniky, jako je ta zahrádecká a chebská. A co přesně kronikář do knihy zaznamenává? Zákon v tomto směru hovoří poněkud neurčitě. Má se jednat o ‚zprávy o důležitých a pamětihodných událostech v obci pro informaci i poučení budoucím generacím‘. Chebský kronikář tak během roku obchází nejrůznější společenské, kulturní i sportovní akce, aby kronika byla co nejrozmanitější. Zmiňuje také kriminalitu a politiku. Neznamená to ale, že by mapoval každé zasedání městského zastupitelstva. Zápisy z nich jsou totiž volně dohledatelné na internetu. Do kroniky se mohou dostat i zprávy o počasí. Je tomu ale
v mnohem menší míře než za časů Kosmy a Dalimila. „Rozhodně nechci suplovat práci meteorologů, jiná věc jsou extrémní události jako bouře či povodně. Mezi zprávy se tak dostalo třeba silné krupobití, které před sedmi lety Cheb zasáhlo,“ vzpomíná Jindřich Turek.

Mohlo by se vám líbit

První vesnický žurnál

Na malé vesnici hrají důležitou roli rovněž zprávy o svatbách, úmrtích a narozených občáncích. Což je však v posledních letech trochu oříšek kvůli novému nařízení o ochraně osobních údajů – GDPR. „Řešení to ale má. Například když se u nás narodí dítě, použiji speciální formulář se souhlasem obou rodičů. A zatím jsem se nesetkal s tím, že by někdo protestoval, aby se zmínka o narození jeho dítěte v kronice objevila,“ říká Karel Bláha. Jeho chebský kolega si zase v některých případech pomáhá ‚povolenými‘ citacemi z médií. Kronika není deník. Autor do ní nezapisuje průběžně, ale vždy v novém roce shrne nejdůležitější události toho přecházejícího. A je tu ještě jedna důležitá věc – zápis musí schválit vedení obce, a tak se nepíše přímo do knihy. Nejprve proto vzniká koncept na počítači. „Po celý rok si do zvláštního sešitu vedu poznámky o nejzajímavějších událostech. Na začátku nového roku si vše shrnu, přepíšu do počítače a pošlu zastupiteli, který to má na starosti. Ten text schválí (obvykle s pár poznámkami), uveřejníme ho na stránkách a já se pak vrhnu na ruční přepisování do kroniky,“ popisuje Karel Bláha.

Zajímavost: 

Pamětní kniha obce Zahrádka byla založena v roce 1922. První záznamy ale začaly přibývat až o šest let později. Karel Bláha je v pořadí čtvrtým kronikářem. Jeho předchůdce shodou okolností zakončil jeden svazek knihy a on pokračoval ve vyprávění do zcela nového. Nejdřív si však pro inspiraci přečetl všechny dosavadní zápisy. „Zjistil jsem, jak předchůdci pracovali, od každého jsem si vzal něco a navázal na ně, “ vzpomíná.

Mohlo by se vám líbit

Pravidla při psaní kronik

Zápisy se zaznamenávají perem a speciálním dokumentním inkoustem, aby písmo časem nevybledlo a o současných událostech mohli zvídaví badatelé číst klidně i za další stovky
let. S trochou nadsázky lze tedy říci, že případná chyba – ať už pravopisná, nebo faktografická – zůstane v kronice na věky věků. I to je důvod, proč se autorům nepříčí průběžná kontrola ze strany vedení obce. „V kronice se škrtat dá, což občas kronikář musí. Někdo si myslí, že by šlo vytrhnout celý list a začít znovu, ale to bohužel není možné. A teď si představte, že bych uvedl nějakou nepravdivou zprávu nebo takovou, která by se úplně nelíbila politikům! Jak už jednou něco napíšete inkoustem na papír, moc s tím nenaděláte, zůstane to tam napořád,“ směje se Jindřich Turek a na otázku, zda se za svou dlouhou kariéru setkal s cenzurním zákrokem, který by mu celou zprávu vyškrtl z konceptu před přepisem do kroniky, odpovídá: „Že by mi někdo řekl, že tu nebo tuhle zprávu nesmím uveřejnit, to se mi za těch skoro třicet let ještě nestalo.“

Zajímavost: 

Rodinná kronika, kterou Jindřich Josef Turek sepisuje už od roku 1965 (na snímku vlevo), se té oficiální chebské (vpravo) v mnohém podobá. S první z nich začal, když mu bylo šestnáct. „Ty staré zápisy už dneska nemůžu ani nikomu ukazovat. Prvopočátky jsou hrůza – obrázky neumělé, o psaní ani nemluvě! Trvalo mi zhruba deset let, než jsem se vypsal a texty začaly být čtivé,“ vypráví chebský kronikář.

Mohlo by se vám líbit

Je to trochu i umění

Není asi divu, že si kronikáři na své práci dávají hodně záležet. „Jedna ručně psaná – přesněji řečeno opisovaná – strana mi zabere nějaké tři hodiny. Kolik času spolyká ilustrování městské knihy, už ani nepočítám,“ říká Jindřich Turek. Titulním akvarelem v kronice začíná každý kalendářní rok, uvnitř pak najdete další malby nebo perokresby. Díky tomu, že se už od dětství věnuje malování, má chebský kronikář oproti kolegům velkou výhodu. Do kronik se totiž zásadně nelepí žádné fotografie ani další obrazové přílohy, protože kniha by jinak rychle ‚nabobtnala‘. Ilustrace jsou tak jedinou možností, jak si pomoci tam, kde slova nestačí. „Možná i proto je naše kronika tolik chválena odbornou veřejností a pravidelně získává různá ocenění,“ zamýšlí se Jindřich Turek. Ale i kronikář bez výtvarného nadání si dokáže poradit – v textu lze odkazovat na obrazovou přílohu uloženou v šanonech nebo albech. Jedná se nejen o fotografie, ale třeba i pozvánky na akce nebo výstřižky z novin. Zatímco chebský kronikář nyní dokončuje třetí pracovní dekádu, jeho mladší kolega je teprve na začátku své kronikářské cesty. Student ekonomie ale možná jednou Jindřicha Turka napodobí. „Historie mě lákala už od dětství. Kroniku chci psát tak dlouho, dokud mě její psaní bude bavit, a zatím mě baví dost,“ plánuje Karel Bláha.

Zajímavost: 

Povinnost vést kroniku mají české, moravské a slezské obce teprve od roku 1920. V Chebu ji ale píšou již od 14. století. Jindřich Josef Turek je v pořadí třiačtyřicátým kronikářem. První zmínka o Chebu, správním centru kdysi autonomního Chebska, pochází z roku 1061. Do konce druhé světové války byla převážná část obyvatelstva německá a Cheb byl důležitou součástí Sudet. Jednou z hlavních atrakcí, které je též zmíněna v kronice města, je soubor středověkých domů na náměstí – takzvaný Špalíček.

Mohlo by se vám líbit
Zdroj článku