,,Na svatého Řehoře čáp letí přes moře... líný sedlák, který neoře“. Asi nejznámější lidová rčení, vztahující se k 12. březnu a odkazující na návrat tažných ptáků i na začátek polních prací. Kdo byl svatý Řehoř a co se všechno dělo na jeho svátek?
Svatý Řehoř byl rodilým Římanem z patricijské rodiny. Díky svému původu zastával několik let úřad římského prefekta. Když oslavil 35. narozeniny, zřekl se světského života a stal se řeholníkem. Většinu majetku zděděného po otci věnoval na zakládání klášterů. Vzdělaný a organizačně zdatný Řehoř byl roku 590 zvolen papežem a je považován za jednoho ze čtyř největších západokřesťanských církevních otců. Byl prvním papežem, který sám sebe nazýval pouhým „služebníkem služebníků Božích“. Jeho velké srdce se projevovalo v soucitu s potřebnými, kterým rozdával pomoc. Například denně k sobě zval na večeři dvanáct nejchudších. Je patronem studentů a učitelů, ale také zpěváků a hudebníků. Sv. Řehoř (lat. Gregorius) totiž upravil formu římské liturgie a hudby. Je po něm pojmenován tzv. gregoriánský chorál (jednohlasý latinský zpěv bez doprovodu nástrojů užívaný při obřadech římskokatolické církve). Od papeže Řehoře I. Veliký pochází také nařízení o používání zvonů při všech významných událostech. (Předtím sloužilo vyzvánění zvonů jako pozvání k bohoslužbě.) Zvony různých velikostí se věšely do zvoniček a věží kostelů či klášterů. Vyzvánění svolávalo věřící, někdy ale doprovázelo světské radosti, např. oslavy nového roku, svatby apod. Ale zvony hlásily i poplach, požáru, povodeň, napadení vojskem. Zvonilo se i na zahnání bouře. Zvony také začaly provázet člověka na poslední pouti.
Nositelů jména Řehoř je v Česku není mnoho, necelých padesát. A slaví 12. března proto, že podle starého církevního kalendáře připadal na tento den svátek svatého Řehoře. Ale protože je dvanáctý březnový den součástí postní doby, byla světcova památka přeložena na 3. září (datum, kdy se stal Řehoř papežem). Svátek svatého Řehoře se dříve slavil bujaře a vesele. Na památku papeže Řehoře I. (zvolen roku 590), označovaného za učitele církve býval 12. březen především svátkem žáků a školáků v mnoha zemích Evropy. Oslavy byly typické pro města a velké obce, kde byly školy. (Na venkově se školy objevily až v 18. století po reformě císařovny Marie Terezie.) Svátek svatého Řehoře provázela tradice průvodů školáků, kteří coby maškary ozdobené slámou procházeli vesnicí, zpívali a koledovali. Chlapci byli přestrojení za „řehořské vojáky“, kteří měli svého kaprála či profouse, bubeníka a praporečníka. Vojsko bylo vyzbrojené dřevěnými šavlemi, aby mohlo chránit „svatého Řehoře“, kterým byl student (někdy i učitel) převlečený za biskupa. „Řehořovi vojáci“ před odříkávali před domy říkanky a vyzývali rodiče, aby děti posílali do školy. Ti se od školní docházky svých potomků, jejichž ruce potřebovali na jaře v hospodářství, vykupovali moukou, kouskem špeku nebo drobnými mincemi.
Své vlastní rituály mělo i zahájení jarní orby. Hospodář pokropil sebe, pluh i zem svěcenou vodou a požehnal pole i první brázdu křížem. Když se vrátil domů, polila ho hospodyně vodou, aby byl při síle i v dalších dnech. Do osiva se dávala zrna, požehnaná v kostele na svátek sv. Štěpána. Před setím se zrno nejprve přežehnalo, pokropilo svěcenou vodou a první hrst osiva se rozhodila na pole do tvaru kříže. Sít se dopručovalo ve dnech, kdy měsíc dorůstal. Když bylo pole oseto, obešlo se kolem dokola, kvůli magické ochranné moci kruhu. Na venkově se v tuto dobu v některých oblastech pořádaly tzv. svatořehořské voračky. Mladí se sešli na návsi a jednoho z dobrovolníků převlékli za slaměnou maškaru se špičatou slaměnou čepicí. Průvod procházel společně vesnicí za doprovodu hudby a zpěvu. Aby se v domě rodily děti a v hospodářství mláďata, musela si každá hospodyně s maškarou zatančit a za odměnu ji obdarovat výslužkou. Večer se mládež sešla v hospodě a to, co vykoledovali, společně snědli a propili.
autorský článek, muzeum-vyskovska.cz
