Proměny venkova aneb Sladce tvrdý život v horách

Text: MICHAELA ŠMERGLOVÁ

Když roku 1670 pojmenovával správce Zachariáš Plow novou horskou obec Albrechsdorfem (to na počest majitele panství Albrechta Maxmiliána hraběte Desfource), netušil, co se bude v nadějně vypadajícím místě dít. Postupně tu prosperovali tkalci, skláři, výrobci umělých perel, ale i soukromí řemeslníci. „Ti lidé tu byli doma, tak si místa i tradic vážili. Obojí zvelebovali,“ říká Pavlína Klížová, která žije v horách odmala a nyní pracuje na albrechtické rychtě. Její slova dokládá fakt, že v roce 1900 fungovalo v Albrechticích pětadvacet hospod, pět řezníků, dva holiči, čtyři obuvníci, dokonce i dílna na výrobu varhan! „Varhany se tu už nevyrábějí, řezníka nemáme, pro boty jezdíme do Tanvaldu,“ uvádí starousedlice s douškou, že se tu ale obnovila škola, vznikl lyžařský areál, byly postaveny apartmány. Jenže... Předěl mezi minulostí a dneškem tu byl skrze odsun syrový. Čas ho napravil jen z části.

HORALSKÁ NÁTURA MIZÍ

„V době covidu enormně stoupl zájem o chalupaření a sem tam i bydlení
u nás. Tím ceny nemovitostí rostly až nesmyslně,“ přiblizuje Klížová. Prodejů se obec účastnila jen pozemky, z budov vlastní pouze školu, školku a čističku. Kdo do horské vsi, kde není restaurace, společenský sál ani moc spolků, zamířil? „Zkoušejí to lidé různí. Ti, kdo netuší, co je život v horách, záhy často odejdou. Někteří s tím, že tu v zimě chumelí a je třeba si cestu u domu sám uklidit, bojují. Mnozí se ale přizpůsobí, hledají tu klid,“ dodává. To přináší místu pro i proti. Často příchozí nemají zájem o pospolitý život, láká je anonymita. Snad proto tu dávno nefungují ani divadelníci, přitom zdejší spolek měl před první světovou válkou sedmdesát členů a vlastnil Lesní divadlo na Mariánské Hoře. Zbyly rozvaliny. „První ránou pro Albrechtice byla první světová válka. Po vzniku Československa se místní Němci necítili asi komfortně,“ zabrousí do minulosti pracovnice obce. Druhý střih přišel po roce 1945. „Žijí tu lidé, kteří dobu odsunu zažili. Jejich vyprávění, nejen o táborech, kde jako děti sudetských Němců v odsunu byly, není veselé. Ale reálné. Jsou to silné osobnosti, které berou osud, jaký je, když ho nemohou měnit. Navíc se setkávají,“ dodává sběratelka historie. Po odsunu se tvář obce začala měnit.

NĚMCI SE NEVRACEJÍ

„Jsme vesnička na úpatí Jizerských hor, ale máme coby kamenem dohodil do Krkonoš i do města. Tanvald je odsud čtyři kilomety. To je strategická poloha pro trvalé žití i turistiku,“ vychvaluje Klížová Albrechtice, současně si ale posteskne nad tím, že se tu nedaří zajistit dobrou hospodu či restauraci, která je zásadním doplňkem služeb
a navíc stmeluje. „Investoři se tu sice pouštějí do obnov starých objektů i byvších horských hotýlků, přebudovávají je na apartmány, ale bez doprovodných služeb. To je pro obec škoda,“ konstatuje energická dáma. Kdo se tedy vydá do Albrechtic, jejichž součástí je i Mariánská Hora, nemá příliš šancí si sednout a kochat se výhledy od talíře s místní specialitou. A to je zdejší krajina krásně rozervaná, k celoročním výletům jako stvořená! Dá se sem dojet autem, autobusem i vlakem. „Původní obyvatelé se sem nevracejí. Občas přijedou jejich děti, které se zajímají, kde jejich dědové žili,“ zní z úst dámy, která drandí s autem i po silně zavátých silnicích.

ZÁŽITKY? SCHOVANÉ...

... a jeden dokonce na hřbitově. Hrobka, de facto mauzoleum, Johanna Schowanka, který měl v nedalekém Jiřetíně firmu na výrobu dětských hraček a perlí, je skvost. Firma dnes patří starostovi Albrechtic, jabloneckému senátorovi Jaroslavu Zemanovi. Osvícený podnikatel, dříve závodní lyžař, v ní zbudoval i velké Muzeum hraček. Navíc se zasloužil o revitalizaci přehrady na Bílé Desné – ta je dalším turistickým lákadlem. K nim se počítá i kostel sv. Františka z Pauly. „Nejaktivnější? To je sdružení Jizerské Albrechtice, které pořádá akce pro děti i dospělé. Sídlí v Mariánské Hoře a jde vesměs
o nové obyvatele,“ ukazuje směr sever sportovkyně a boří se do sněhu u hřbitova. „Ves se mění, Košík dnes i sem doveze nákup. Ale je třeba zachovat to, co jí dává poetiku, to svébytné kouzlo,“ uzavírá Pavlína Klížová.