Meteorologie musela o své místo na slunci dlouho bojovat. K její dnešní popularitě přispěla i móda veřejně přístupných povětrnostních sloupků, které se od 19. století stavěly po celé Evropě. Kolik se jich zachovalo v Česku?
TEXT: Libor Hruška
Počasí člověka fascinovalo od počátku věků – rozhodovalo o zdaru či nezdaru loveckých výprav stejně tak jako o výši úrody. Schopnost vypozorovat alespoň ty nejzákladnější zákonitosti meteorologických jevů pomáhala lidem přežít. Zájem našich předků o počasí dokládá třeba pohled do lidových kalendářů, které po vynálezu knihtisku zaplavily evropský trh. Nechyběly v nich meteorologické pranostiky, připomínky katastrofálních povodní, tuhých zim či extrémních letních such. Meteorologie byla přitom jako věda dlouho za popelku – jako samostatný předmět se nepřednášela na univerzitách, což platilo i v případě té pražské. Pozvolný obrat nastal až ve druhé polovině 18. století, kdy lehce zpožděnou střední Evropu nastartovaly reformy Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Ne náhodou právě do této doby spadá vznik nejstarší české meteorologické stanice, která byla zároveň vůbec první na území Habsburské monarchie. Řeč je o stanici na věži pražského Klementina, kde se teplota a tlak vzduchu začaly měřit už v roce 1752.
V prvních dekádách klementinští meteorologové nebyli příliš systematičtí, a tak souvislá řada naměřených hodnot začíná až rokem 1775. Úpadek observatoře v historickém centru Prahy přišel na počátku 20. století. Budoucnost patřila stanicím mimo města, které představovaly spolehlivější zdroj dat. Nejstarší horskou observatoří na českém území je ta, která mezi lety 1903 a 1904 vyrostla na vrcholu Milešovky. Měření tu od té doby probíhá až dosud, malé přestávky si meteorologové udělali jen za první a druhé světové války. Předpověď počasí, jak ji chápeme dnes, se dlouho k běžným smrtelníkům nedostávala. Přesněji řečeno, až do rozšíření rozhlasového vysílání k nim obvykle doputovala s velkým zpožděním. Pražané, ti za císaře pána mohli alespoň využívat služeb populárního ‚prvního pražského proroka povětrnosti‘ Antonína Fialy (1836–1912). Šlo o podivína, který se živil prodejem lístků s popisem počasí na následující den. Amatérský meteorolog své předpovědi sepisoval na Olšanských hřbitovech a večer je roznášel po pražských hostincích. Někdy Fialovy rady fungovaly, jindy ne, lidé ho i tak měli rádi a finančně ho podporovali.
Co ale dělali tam, kde žádný prorok povětrnosti nepůsobil? Od druhé poloviny 19. století se začaly v českých a moravských městech objevovat meteorologické – nebo též povětrnostní – sloupy vybavené teploměry, barometry, vlhkoměry a větrnými korouhvičkami. „Debaty o počasí lidé vždycky milovali. Šlo o univerzální konverzační téma, a tak není divu, že se u nás za Rakouska-Uherska rozšířila móda stavět tyhle moderní kapličky. Do dnešních dnů se sloupů zachovalo něco přes padesát, což je podle našich odhadů tak třetina z původního počtu,“ říká meteorolog René Tydlitát, který se věnuje pátrání po těchto nenápadných stavbách. Spolu s výtvarníkem a urbanistou Janem Trejbalem o nich vydali knihu v nakladatelství Českého hydrometeorologického ústavu a podíleli se rovněž na záchraně sto let starého sloupu v pražských Dejvicích.
V Česku se najdou i kousky o několik desítek let starší, o západní Evropě ani nemluvě. Pravděpodobně vůbec nejstarší meteorologický sloup byl postaven v Ženevě již v roce 1838. „Tahle móda v Evropě vyvrcholila v období, kterému vládly pozdní historismus a secese, tedy v letech 1880 až 1914. Asi nejstarší dochovaný povětrnostní sloup na našem území byl postaven krátce po roce 1860 a je stále ke zhlédnutí v lázeňském parku v Teplicích. Ovšem nejstarší funkční objekt z roku 1882 se nachází ve Františkových Lázních,“ vyjmenovává René Tydlitát zajímavá místa. Módní meteorologická vlna se prohnala celou střední Evropou. Vedle Čech a Moravy nejsilněji zasáhla Německo, Rakousko a Švýcarsko. Na konci 19. století už měly sloupky Praha, Liberec, pohraniční lázeňská města i menší obce. Když jej někde pořídili, museli ho hned mít i u sousedů. S příchodem rozhlasových předpovědí se ale nad sloupky začala stahovat mračna. ‚Budíky‘ se přestaly udržovat a někde zchátraly tak, že už jim nebylo pomoci. Jinde se je naštěstí podařilo zachránit.
V centru Liberce dodnes funguje sloupek vybavený původními přístroji. Ne každý meteorologický sloup nabízel lidem možnost sestavit si vlastní předpověď. Mezi nejchytřejší patřil třeba ten liberecký, který je stále funkční. Jeho srdcem je sofistikovaný Lambrechtův povětrnostní telegraf. S jeho pomocí se na základě kombinace změn teploty, tlaku a vlhkosti vzduchu dalo předpovědět až sedmnáct variant povětrnostních situací. Zvládl to i naprostý laik, stačilo postupovat podle návodu za sklem.
René Tydlitát a Jan Trejbal sloupky mapují, zachraňují a také o nich napsali knihu. Reného Tydlitáta drobné technické stavby zaujaly už v dětství, když jezdil s rodiči do západočeských lázní. „Fascinovala mě ručička barometru, jak se za sklem hýbala a ukazovala hodnoty, kterým jsem tehdy nerozuměl,“ vzpomíná profesionální meteorolog. To Jan Trejbal si v roce 2015 dokonce v dražbě jeden sloupek koupil – ten, který původně stával před obecním úřadem v Újezdu nad Lesy. Loni jim vyšla kniha Povětrnostní sloupy – průvodce po objektech drobné architektury s meteorologickými přístroji.
Venkov a styl
