Chůva k pohledání

Celé dny kmitám kolem syna. Já nevstávám, já vystřeluji jako pružina z rozbitého lůžka na každý hles. Jakmile vystřelím cirka po páté ranní, už se mezi pružiny nevracím, ale začínám den.

Můj den je naštěstí různorodý, takže nuda a šeď mi nehrozí. Vařím, peču, smažím, snažím se umýt zuby, krmím, k tomu míchám, ohřívám, utírám, přebaluju, houpu, čistím, žehlím, snažím se učesat a namalovat, utírám, houpu, přebaluju, krmím, utírám, tulím, hážu na sebe džíny a mikinu, píšu seznam na nákup, přebaluju, snažím se do sebe dostat sousto toho, co vařím, přikrývám, vozím, oblékám, svlékám, koupu, houpu, míchám, krmím, koukám na víno ve flašce a nemám sílu ho otevřít, padám…

Synovi je devět měsíců a já se cítím jako po jízdě na kolotoči – nejdřív je to fajn, ale když je toho moc, tak je vám nakonec pěkně blbě. Abych si ještě prohloubila depku, konfrontuju svou rozmanitost všedního dne s dnem muže. Můj muž celé dny… vstává, koupe se, jí, jde do práce, je v práci, jí, koupe se, spí. Takže dost – je čas na „JÁ!“. A abych si to mohla dovolit, potřebuji se naklonovat, čti: potřebuji chůvu. Superchůvu. Jak taková chůva vůbec vypadá?

Můj muž tvrdí, že musí být hlavně mladá… Prý aby byla plná vervy a elánu. Taky by to měla být studentka pedagogiky – aby to s dětmi uměla. No a aby nebyla blbá, že… Měla by mít vlastní auto (jistě, to studentky běžnĕ mívají…), aby mohla vozit starší dceru do školy a v případě nouze mohla zajet třeba k lékaři nebo nakoupit. Pak by neměla strašit vzhledem – prý s přihlédnutím k mému estetickému cítění. Pomáhat bude hlavně mně, takže mladé, energické pedagožky s titulem Miss Universe si muž bude muset hledat do kanceláře (nebo radši ne…). No a měla by být samozřejmě časově flexibilní (jako každá studentka…), že by s námi třeba mohla i na dovolenou a tak…

Velkorysost mého muže nezná mezí! Pakliže by jeho varianta vešla v život, brzy bych nechala chůvĕ dům, děti i muže, protože bych už jen seděla u psychoanalytika s flaškou whisky…

Podle mě by chůva měla být starší, aby věděla, jaké to je! Měla by mít své děti, nejlépe už po pubertě, aby jí práce s mrňousem připadala jako odměna za dobré skutky. Měla by být chytrá, ale ne vychytralá, skromná, ale ne upejpavá. Měla by dbát o čistotu, nemluvit sprostě, nepít alkohol, měla by znát písničky a říkanky, být kreativní, milá a veselá. Bylo by dobré, kdyby občas i uklidila, vyžehlila nebo navařila. Měla by respektovat to, co řeknu, a nedělat nic, co bych si nepřála. Měla by mé dítě mít tak trochu ráda a syn by měl být v její přítomnosti spokojený. Měla by mít krátké vlasy, žádný piercing a tetování, žádné cigarety. Měla by si nosit přezůvky. Jo, a ještě by měla být dochvilná, svědomitá, pracovitá a úplně nejlepší by bylo, kdyby se s ní dalo dobře pokecat.

Z toho mi vychází, že vlastně hledám svou mámu! U nikoho jiného si tím vším nemůžu být jistá. Hmm, takže musím slevit z nároků…

Takže podtrženo sečteno, suma sumárum – superchůva by měla být taková moje starší kámoška, která si sice myje ruce, ale když malý spí, si občas na balkoně klidně dá i čouda. Dbá především o bezpečí mrňouse a někdy za mě i dovaří oběd. Na moje nevyžehlené prádlo kašle, ale občas vynese koš a z procházky s mrnětem přinese třeba kytky do vázy. Naučí prcka pár básniček a sem tam mu ‚potají‘ propašuje nezdravé kindervejce. Mé dítě pravděpodobně nebude milovat, ale dá ze sebe to nejlepší, aby mu s ní bylo fajn a abych já měla chvíli klid pro sebe.

Tak, to by mě zajímalo, kde takové rostou…