„Promiňte, vy jste tu sama?“ ptám se ženy sedící u vedlejšího stolu. V hotelové restauraci v Mariánských Lázních plné německých důchodců a rodin s dětmi působí tak trochu jako zjevení z jiného světa. Vím, že bych se neměla ptát cizí dámy na tak osobní věc, ale bylo to silnější než já.
Abyste rozuměly, už druhý den ji s mým mužem pozorujeme a musím se přiznat, že nás fascinuje, s jakou přirozenou nonšalancí si nechává servírovat večeři u stolu pro dva, kde ten druhý jaksi chybí. A ona rozhodně nevypadá, že by jí to vadilo. Vychutnává si jeden chod za druhým, k tomu skleničku vína... Mozek mi jede na plné obrátky a spřádá nejrůznější scénáře: co tady dělá? Není jí smutno? Nebo je na lovu šviháka lázeňského? „Ano, jsem tu sama,“ přeruší tok mých myšlenek a usměje se.
Pravda je mnohem prozaičtější než moje představy. Během pár minut se dozvídám, že doma nechala manžela s dvanáctiletou dcerou a vydala se do Mariánek, aby si dopřála několik dní jen pro sebe v pětihvězdičkovém hotelu s plným servisem. Rodině udělila pár dobrých rad a tradááá pryč od povinností. Milé čtenářky, já tomu tleskám. Toto je „me time“ v praxi (me time – čas věnovaný sobě). Ale ne všechny to umíme. Schválně, kolikrát jste si pomyslely, že byste rády zmizely? A kolikrát jste našly tisíc argumentů, proč to neudělat? Tak to udělejme. Já vím, myslíme si, že bez našeho dohledu budou všichni hladoví, špinaví a neorganizovaní, ale zkusme přijmout fakt, že to celé nestojí jen na nás. Nechme naše blízké se o sebe postarat, nepodceňujme je. Samozřejmě že každá máme jinou představu o tom, co to ten „me time“ je.
P. S.: S elegantní dámou od vedlejšího stolu jsme se ani nestačily představit, ale pokud čte tyto řádky, srdečně ji pozdravuji a děkuji za inspiraci (nejen) k tomuto úvodníku.
Bára Basiková otevřeně o tom, proč měla ze vztahů se svými muži odejít dřív
.jpg)
